Srovnejme dva obdélníčky papíru přibližně stejné velikostí. Jeden je na zadní straně převážně zelený a na přední straně má obrázek Abrahama Lincolna. V každém rohu má číslici 5 a nějaký text. Tento kus papíru můžete vyměnit za určité množství potravin, oblečení nebo jiného zboží. Lidé ochotně udělají takovýto obchod.
Jiný kousek papíru, možná vytržený z obrázkového časopisu, má také obrázek, nějaká čísla, a nějaký tisk na přední straně. Na zadní straně může být také vybarven dozelena. Přesto je dobrý pouze k zapálení ohně.
V čem je rozdíl? Text na pětidolarové bankovce nám nedává žádnou odpověď. Jednoduše se zde praví: "Federální rezervní bankovka, Spojené státy americké, pět dolarů", a menším písmem: "Tato bankovka je zákonným platidlem všech dluhů veřejných a soukromých." Není tomu tak dávno, co mezi slovy "Spojené státy americké" a "pět dolarů" byla zařazena slova "slibují zaplatit". Zdá se, že to vysvětluje rozdíl mezi dvěma kusy papíru. Znamenalo to však pouze, že jestliže jste zašli do Federální rezervní banky a požádali pokladního, aby splnil slib, dostali byste pět identických kusů papíru, s tím rozdílem, že namísto číslice pět byla číslice jedna a místo obrázku Abrahama Lincolna byl obrázek George Washingtonu. Jestliže jste pak požádali pokladního, aby vám proplatil jeden dolar, jak se slibovalo na kouscích papíru, dal by vám mince, které kdybyste roztavili (i když je to protizákonné) a roztavený kov byste prodali, dostali byste za něj méně, než jeden dolar. Současný text, přesto že nevysvětluje více, je upřímnější. Zákonné platidlo znamená, že vláda přijme kusy papíru jako protihodnotu na dluhy a daně a že soudy je budou považovat za vyrovnání protihodnoty dluhů vyjádřených v dolarech. Proč by je však měly přijímat
soukromé osoby v soukromých transakcích při směně za zboží a služby?
Prostá odpověď je taková, že je přijímají všichni lidé, protože věří, že je stejně tak dobře budou přijímat i další lidé. Kusy zeleného papíru mají hodnotu, protože si každý myslí, že hodnotu mají. Každý si myslí, že hodnotu mají, protože je tomu tak učí zkušenost. Spojené státy by mohly fungovat jen v rámci malého zlomku své současné produktivity, bez toho aniž by existoval všeobecný a široce akceptovaný směnný ekvivalent (nebo přinejhorším jen několik mála takových ekvivalentů). Přesto existence všeobecného a široce přijímaného směnného ekvivalentu spočívá na konvenci, která za svou existenci vděčí jeho vzájemnému přijímání, což lze z určitého pohledu považovat za fikci.
Tato konvence, nebo fikce, není žádná křehká věc. Naopak, výhody z toho, že máme společnou měnu, jsou tak velké, že lidé se této fikce budou držet dokonce i za velmi extrémních provokací. Odtud pochází, jak uvidíme později, část zisku, kterého mohou dosahovat ti, kteří peníze vydávají, vyvoláváním inflace. A z toho také vyplývá pokušení inflaci vyvolat. Přesto není tato fikce nezničitelná: rčení "nestojí to za nic" (v americké angličtině, "nestojí to za Continental", tj. bankovka z roku 1774 - pozn. překl.), je pozůstatkem události, která tuto fikci zničila, když byl ve velkých množstvích Pevninským kongresem Spojených států (U.S. Continental Congress) vydáván "Continental" k financování Americké revoluce.
Přestože hodnota peněz je založená na fikci, peníze slouží jako mimořádně užitečný ekonomický nástroj. Představují také kouřovou clonu. "Skutečné" síly, které určují bohatství národa jsou schopnosti jeho občanů, jeho podniků a ve vynalézavosti využití možných zdrojů, struktura hospodářské a politické organizace apod. John Stuart Mill před více než stoletím . napsal: "V hospodářství nebo ve společnosti v podstatě těžko může být bezvýznamnější věc, než jsou peníze, když nebudeme brát v potaz jejich schopnost šetřit čas a práci. Je to stroj, který umožňuje, aby se vykonalo rychleji a pohodlněji to, co by se bez něj vykonalo pomaleji a nepohodlněji. Stejně jako mnoho jiných strojů, když se dostanou mimo kontrolu, působí dále nezávisle a odlišně svým vlastním vlivem". (1)
Lék na inflací 247
Tento popis úlohy peněz je zcela pravdivý. Těžko bychom mohli najít jiný vynález, který by mohl udělat více škod, když se dostane mimo kontrolu.
Zabývali jsme se již Velkou krizí, kdy se peníze dostaly mimo kontrolu díky příliš prudké redukci jejích množství. V této kapitole probereme opačný a daleko běžnější způsob, kterým se peníze dostávají mimo kontrolu, a to díky prudkému nárůstu jejich množství.
DRUHY PENĚZ
V dějinách se jako peníze používalo udivující množství věcí. Anglické slovo pecuniary (peněžní - pozn. překl.) pochází z latinského slova pecus, znamenající dobytek, jedna z věcí, které se používaly jako peníze. Dále se platilo solí, hedvábím, kožešinami, sušenými rybami, dokonce i peříčky a na ostrově Yap v Pacifiku kameny. Škeble a korálky byly nejrozšířenější formou primitivních peněz. Kovy jako zlato, stříbro, měď, železo a cín byly nejpoužívanějšími formami peněz v pokročilejších hospodářstvích před vítězstvím papíru a pera účetního.
jedna věc, kterou mají všechny prostředky, používané jako peníze společnou, je to, že byly přijímány (v určitém čase a na určitém místě) za jiné zboží a služby ve víře, že jiní lidé je také budou přijímat.
"Wampum", který používali první osadníci v Americe při obchodu s Indiány, byla zavinutá škeble, podobná škeblím používaným v Africe a Asii. Nejzajímavějšími penězi používanými v amerických koloniích byly tabákové peníze ve Virgínii, Marylandu a Severní Karolině: "První zákon, který byl vydán prvním parlamentem Virgínie 31. července 1619 (12 let poté, co kapitán John Smith přistál v Americe a založil Jamestown jako první stálé sídlo v Novém světě), se týkal tabáku. Stanovil cenu za libru nejlepšího druhu na tři šilinky a na osmnáct pencí za libru tabáku druhé třídy. Tabák byl také místní měnou." (2)
V různých obdobích byl tabák vyhlášen zákonnou měnou. Zůstal základní měnou ve Virgínii a sousedních koloniích téměř po dvě století a byl jí ještě dlouho po Americké revoluci. Těmito penězi kolonisté platili za jídlo, oblečení, platili jimi daně a dokonce jimi
platili za nevěsty: "Virginský spisovatel Reverend Weems psal, že mu bylo dobře u srdce, když viděl, jak galantní mladí Virgiňané spěchají na pobřeží, když přijela loď z Londýna, a každý z nich pod paží nesl štoček nejlepšího tabáku a vracel se s krásnou a poctivou mladou ženou." (3) Jiný spisovatel, když psal o této cestě, poznamenal, "Museli být statní, stejně tak jako galantní, když spěchali se štočkem tabáku, který vážil 100 až 150 liber pod paží." (4)
Jak přicházely peníze, tak odcházel tabák. Cena stanovená v anglické měně byla vyšší než cena, za kterou se dal vypěstovat. Plantážníci se přizpůsobili a vyráběli stále více a více. Za této situace nabídka peněz rostla doslova před očima. Objevila se inflace, jako vždy, když množství peněz roste rychleji než množství zboží a služeb na trhu. Cena jiných věcí vyjádřená prostřednictvím tabáku rychle rostla, než inflace skončila. Asi o půl století později vzrostly ceny vyjádřené tabákem čtyřicetkrát.
Nejnešťastnější z inflace byli pěstitelé tabáku. Vyšší ceny jiných věcí vyjádřené tabákem znamenaly, že za tabák bylo možno koupit stále méně a méně těchto věcí. Cena peněz vyjádřená ve zboží je v obráceném poměru k ceně zboží vyjádřené penězi. Přirozeně, že se pěstitelé tabáku obrátili o pomoc na vládu. Byl vydáván jeden zákon za druhým zakazující určitým skupinám lidí pěstovat tabák, ničila se dokonce část sklizně, zakazovalo se pěstování tabáku po jeden rok. Všechno bylo zbytečné. Nakonec lidé vzali věci do svých rukou, spojili se, postupovali zemí a ničili tabákové plantáže: "Toto zlo dosáhlo takových rozměrů, že v dubnu 1684 parlament vydal zákon, podle něhož se tito zločinci dostali za hranici, která může být posuzována za projev nepokoje a že jejich cílem je svržení vlády. Bylo ustanoveno, že když jakékoli osoby v počtu větším než osm budou ničit tabákové plantáže, budou odsouzeni k smrti za zradu." (5)
Tabáková měna živě ilustruje jeden z nejstarších zákonů ekonomiky - Greshamův zákon: "špatné peníze vytlačují dobré." Pěstitelé tabáku, kteří museli platit daně a další finanční závazky tabákem, pochopitelně platili tabákem nejnižší kvality, aby uspokojili tyto pohledávky a ponechali si nejlepší kvalitu na export za "tvrdou měnu" tj. za britskou libru. Výsledkem bylo, že pouze nekvalitní tabák začal obíhat jakožto peníze. Lidská vynalézavost přišla na mnoho způsobů, aby tabák vypadal kvalitněji, než skutečně byl:
"V roce 1698 se ve státě Maryland považovalo za nezbytné uzákonit opatření proti podvodům, kdy se tabák balil tak, že nahoře byl kvalitní tabák. V roce 1705~bylo ve Virgínii přijato podobné opatřeni, ale zjevně bez jakýchkoli pozitivních výsledků." (6)
Problém kvality se ještě prohloubil v roce 1727, kdy byl tabák uzákoněn jako měna. To se stalo důvodem pro vydávání certifikátů na zásoby, které udělovali inspektoři. Byly prohlášeny za legální prostředek na zaplacení všech pohledávek v tabáku v rámci oblasti, pro níž byly vydány. (7) Přes četné podvody v rámci tohoto systému "vykonávaly tyto certifikáty funkci měny až do sklonku 19. století." (8)
Tento případ použití tabáku jakožto měny nebyl posledním. Během druhé světové války byly cigarety široce používány jako prostředek směny v německých a japonských zajateckých táborech. Po druhé světové válce byly cigarety široce používány jako peníze v Německu během období, kdy okupační úřady stanovily pevné maximální ceny, které byly pod úrovní, která mohla "vyčistit" trh (srovnat poptávku s nabídkou - pozn. překl.). Výsledkem byl úplný odklon od užívání zákonných peněz. Lidé se uchylovali k výměnnému obchodu a používali cigarety jako prostředek směny pro menší transakce a koňak pro větší. Byl pravděpodobně nejlikvidnější měnou v Německu té doby. Měnová reforma Ludwiga Erharda ukončila tuto instruktivní a zároveň destruktivní epizodu. (9)
Obecné principy ilustrované na tabákových penězích ve Virgínii zůstávají platné i v moderní době. Ačkoli papírové peníze vydávané vládou a účetní záznamy nazývané vklady, nahradily komodity nebo certifikáty na komodity ve skladech, jako základní peníze ve společnosti.
Dnes, stejně jako tehdy, rychlejší nárůst množství oběživa než nárůst dostupného zboží a služeb vyvolá inflaci, zvýší cenu zboží a služeb vyjádřenou penězi. Nezáleží na tom, z jakého důvodu se zvyšuje množství peněz. Ve Virgínii se zvýšilo množství tabákových peněz a vyvolalo tak inflaci cen vyjádřených tabákem, protože náklady. na produkci tabáku vyjádřené množstvím práce a použitými zdroji drasticky klesly. V Evropě byly ve středověku dominantní zlaté a stříbrné peníze. Cenová inflace vyjádřená ve zlatě a stříbře vznikla díky tomu, že vzácné kovy z Mexika a Jižní Ameriky zaplavily přes Španělsko Evropu. V polovině 19. století se
vyskytla inflace cen vyjádřených ve zlatě díky velkým objevům zlatých ložisek v Kalifornii a Austrálii. Později, od 90. let 19. století do roku 1914 se tato inflace objevila znovu, protože byly do praxe uvedeny nové technologické postupy, konkrétně technologie exktrakce zlata z rud s nízkých obsahem zlata kyanidem, zejména v Jižní Africe. .
Dnes, když všeobecně přijímané prostředky směny nemají žádný vztah k jakékoli komoditě, množství peněz v každé zemi určuje vláda. Vláda, a pouze vláda, je odpovědná za jakýkoli rychlý nárůst oběživa. Tato skutečnost byla hlavním zdrojem neporozumění příčin a léčení inflace.
BEZPROSTŘEDNÍ PŘÍČINA INFLACE
Inflace je nemoc, nebezpečná a někdy dokonce smrtelná nemoc. Nemoc, která když není včas rozpoznána, může zničit společnost. Příkladů je mnoho. Hyperinflace v Rusku a Německu po první světové válce, kdy se ceny ze dne na den zdvojnásobily a více než zdvojnásobily, připravila půdu pro komunismus v jedné zemi a pro nacismus v druhé. Hyperinflace v Číně po druhé světové válce usnadnila Čankajškovu porážku Maem. Inflace v Brazílii, která v roce 1954 dosáhla 100 procent, přivedla k moci vojenskou vládu. Daleko horší inflace přispěla ke svržení Allendeho v Chile v roce 1973 a Isabely Peronové v Argentině v roce 1976. V obou zemích vedla k převzetí moci vojenskou vládou.
Žádná vláda nechce přijmout odpovědnost za inflaci, dokonce i když není příliš vysoká. Vládní úředníci vždy najdou nějakou výmluvu - chamtivé obchodníky, silné odbory, marnotratné spotřebitele, arabské šejky, špatné počasí nebo cokoli jiného, co se zdá alespoň vzdáleně relevantní. Není pochyb o tom, že obchodníci jsou chamtiví, odbory jsou silné, spotřebitelé jsou marnotratní, arabští šejkově zvýšili ceny ropy a že počasí je často špatné. Všechno toto může vyvolat vysoké ceny u jednotlivých výrobků, ale nemůže to vyvolat všeobecný růst cen. Může to vyvolat dočasné zvýšení nebo snížení míry inflace. Ale to všechno nemůže vyvolat stálou inflaci, a to z jednoho prostého důvodu: žádný z předpokládaných viníků nevlastní tiskařský lis, kterým by mohl tisknout kusy papíru, které nosíme po kapsách. Žádný z nich nemá zákonné oprávnění
provádět účetní záznamy o položkách ekvivalentních těmto kusům papíru.
Inflace není fenoménem kapitalismu. Jugoslávie jako komunistická země zažila jednu z nejvyšších měr inflace ze všech zemi Evropy. Švýcarsko, bašta kapitalismu, jednu z ne~,nižších. Stejně tak není inflace ani komunistickým fenoménem. Čína měla nízkou inflaci za Maa, Itálie, Velká Británie, Japonsko a Spojené státy, všechny převážně kapitalistické země, prožily v posledním desetiletí výraznou inflaci. V moderním světě je inflace fenoménem tiskařského lisu.
Poznání, že vysoká inflace je vždy a všude monetárním fenoménem, je jen počátkem pochopení toho, co je příčinou a co je léčením inflace. Mnohem zásadnější otázkou je, proč moderní vlády zvyšují množství peněz tak rychle. Proč vyvolávají inflaci, když chápou její potencionální škodlivost?
Předtím, než se začneme zabývat touto otázkou, bude dobré chvíli se pozdržet u konstatování, že inflace je monetární fenomén. Přes závažnost tohoto poznatku, přes množství historických důkazů, které toto konstatování podporují, je stále toto tvrzení popíráno. Z velké části je tomu proto, že vláda vytváří kouřovou clonu, kterou se snaží zakrýt vlastní odpovědnost za inflaci.
Jestliže množství dostupného zboží a služeb, zkrátka množství produkce, poroste tak rychle jako množství peněz, ceny budou stabilní. Ceny mohou dokonce postupně klesat, když vyšší příjmy povedou lidi, aby větší část svého bohatství uchovávali ve formě peněz. Inflace se objevuje tehdy, když množství peněz roste znatelně rychleji než produkce a čím je vyšší růst množství peněz na jednotku produkce, tím je vyšší míra inflace. V ekonomice pravděpodobné neexistuje lépe doložené tvrzení.
Produkce je omezena dostupnými fyzickými a lidskými zdroji a rozvíjením znalostí a schopností, způsoby jejich využití. Produkce může růst jen pomalu. Během posledního století ve Spojených státech rostla produkce průměrně o tři procenta ročně. Dokonce i na vrcholu rychlého růstu v Japonsku po druhé světové válce rostla produkce okolo deseti procent ročně. Množství komoditních peněz je předmětem podobných fyzických omezení, ačkoli, jak ukazují příklady tabáku, vzácných kovů z Nového světa a zlata v 19. století, množství komoditních peněz rostlo čas od času daleko rychleji než
produkce obecně. Moderní formy peněz - papír a účetní záznamy, nejsou podrobeny žádným fyzickým omezením. Nominální množství, tj. množství dolarů, liber, marek nebo jiných peněžních jednotek, může růst jakkoli rychle, někdy až fantasticky rychle.
Během německé hyperinflace po prohrané první světové válce se množství peněz zvyšovalo průměrně o 300 procent měsíčně po více než rok. Stejně tak rostly i ceny. Během maďarské hyperinflace po druhé světové válce množství "horkých peněz" průměrně rostlo o více než 12 000 procent měsíčně po jeden rok a ceny rostly ještě rychleji, skoro 0 20 000 procent měsíčně. (10)
Během daleko mírnější inflace ve Spojených státech od roku 1969 do roku 1979 množství peněz rostlo průměrně o 9 procent ročně a ceny vzrostly průměrně o 7 procent ročně. Rozdíl dvou procent odráží 2.8 procentní průměrný růst produkce během téhož desetiletí.
Jak ukazují naše příklady, to, co se děje s množstvím peněz, má tendenci zatemňovat to, co se děje s produkcí. Proto tvrdíme, že inflace je monetárním fenoménem, který nic neříká o produkci. Tyto příklady také ukazují, že zde není přesný vztah 1:1 mezi mírou růstu množství oběživa a mírou inflace. Nicméně z historie neznáme žádný příklad, kdy by stálá inflace trvala déle než po krátká období a nebyla by doprovázena současným rychlým růstem množství oběživa. Neznáme také žádný příklad rychlého růstu množství oběživa, který by nebyl doprovázen přibližně odpovídající mírou inflace.
Několik grafů (graf č. 1 - 5) ukazuje stálost vztahu těchto dvou ukazatelů v posledních letech. Plná čára v každém grafu znázorňuje množství peněz na jednotku produktu v uvažované zemi, rok po roce od roku 1964 až do roku 1977. Druhá čára představuje spotřebitelský cenový index. Abychom mohli srovnat tyto dva údaje, jsou oba dva vyjádřeny v procentech svých průměrných hodnot během celého období (1964 až 1977 =100 pro obě křivky). Obě křivky nutně mají stejnou průměrnou úroveň, ale jejich průběh se v jednotlivých letech liší.
Obě křivky pro Spojené státy v grafu č. 1 jsou téměř nerozlišitelné. jak ukazují další grafy, není to jen specifikum Spojených států. Ačkoli se obě křivky odlišují u jiných zemí více než u Spojených států, jsou u každé země tyto dvě křivky zjevně podobné.
Různé země zažily různé míry růstu oběživa. V každém případě byl tento rozdíl doprovázen také rozdílnou mírou inflace. Nejextrémnějším příkladem je Brazílie (graf č. 5). Zažila vyšší růst množství oběživa než zbylé uvedené země, ale také vyšší inflaci.
Co je příčina a co důsledek? Roste množství peněz, protože se zvyšují ceny, nebo je tomu naopak? Jednou stopou k vysvětlení je, že na většině grafů je hodnota vynesená na křivce pro množství peněz v oběhu v určitém období o šest měsíců dříve než stejné míry dosáhne i cenový index. Daleko významnějším důkazem je prozkoumání opatření přijatých jednotlivými institucemi, které určují množství oběživa v těchto zemích v souvislosti se značným počtem historických epizod, což zcela objasňuje, co je příčinou a co důsledkem.
Jeden výrazný příklad se udál za americké občanské války. Jih financoval válku převážně pomocí tiskařského lisu, a vyvolal tak inflaci, která dosahovala v průměru 10 procent měsíčně v období od října 1861 do března 1864. Konfederace se pokusila zastavit inflaci a přistoupila k měnové reformě: "Měnová reforma začala v květnu 1864, kdy byla omezena zásoba oběživa. Prudce klesl i cenový index.... Navzdory postupujícím armádám Unie, dopadům vojenských porážek, poklesu mezinárodního obchodu, dezorganizované vlády a nízké morálce armády Konfederace. Omezení množství oběživa mělo výraznější vliv na ceny než tyto mocné síly." (11)
Uváděné grafy vyvracejí rozšířený způsob vysvětlení inflace. Odbory jsou oblíbeným fackovacím panákem. Jsou obviňovány z toho, že používají svoji monopolní moc, aby zvyšovaly mzdy, které zvyšují náklady, a ty dále zvyšují ceny. Jak je ale potom možné, že grafy pro Japonsko, kde odbory hrají zanedbatelnou roli, tak i pro Brazílii, kde odbory existují jen pod dohledem a řízením vlády, ilustrují stejný vztah jako grafy pro Velkou Británii, kde jsou odbory silnější než v kterékoli z uvedených zemí, a pro Německo a Spojené státy, kde jsou odbory rovněž značně silné? Odbory možná poskytují užitečné služby svým členům. Možná také značně škodí ostatním tím, že omezí jejich možnosti získat určité zaměstnání, ale nevyvolávají inflaci. Růst mezd vyšší než růst produktivity je důsledkem inflace, spíše než příčinou.
Graf č l:
PENÍZE A CENY
SPOJENÉ STÁTY (1964 -1977)
Legenda:
množství peněz na jednotku produktu - - - - - spotřebitelský cenový index
Graf č 2:

PENÍZE A CENY
NĚMECKO (1964 -1977)
Legenda:
množství peněz na jednotku produktu
----- spotřebitelský cenový index
Grafč3:
PENÍZE A CENY JAPONSKO (1964 -1977)
Legenda:
množství peněz na jednotku produktu - - - - - spotřebitelský cenový index
Graf č 4:
PENÍZE A CENY
VELKÁ BRITANIE (1964 -1977)
Legenda:
množství peněz na jednotku produktu - - - - - spotřebitelský cenový index
Graf č 5:
PENÍZE A CENY BRAZÍLIE (1964 -1977)
Legenda:
množství peněz na jednotku produktu
- - - - - spotřebitelský cenový index
Podobně obchodníci nezpůsobují inflaci. Růst cen, který požadují, je výsledkem nebo odrazem jiných sil. Obchodníci určitě nejsou chamtivější v zemích, kde je vyšší inflace, než v zemích, které mají inflaci nižší, stejně tak nejsou chamtivějšími v jednom období než v jiném. Proč je tedy inflace daleko vyšší v některých oblastech a v některých obdobích než v jiných oblastech a v jiných obdobích?
Dalším oblíbeným vysvětlením inflace, zejména mezi vládními úředníky, kteří hledají na koho by svrhli vinu, je, že inflace je importována ze zahraničí. Toto vysvětlení bylo často správné, když měny hlavních zemí byly spolu spojeny zlatým standardem. Inflace tehdy byla mezinárodním fenoménem, protože mnoho zemí používalo jako peníze stejnou komoditu a cokoli, co způsobilo nárůst množství těchto komoditních peněz, ovlivnilo všechny země. Zjevně to ale neplatí v posledních letech. Kdyby tomu tak bylo, jak by mohla být míra inflace tak odlišná v ostatních zemích? Japonsko a Velká Británie vykazovaly roční míru inflace ve výši 30-ti procentní nebo ještě více počátkem 70. let, když inflace ve Spojených státech dosahovala asi 10 procent a v Německu byla pod úrovní 5 procent. Inflace je světovým fenoménem v tom smyslu, že se objevuje v mnoha zemích ve stejnou dobu, stejně jako vysoké vládní výdaje a velké vládní deficity. Inflace ale není světovým fenoménem v tom smyslu, že jednotlivé země nemohou jednotlivě kontrolovat vlastní inflaci, stejně tak jako velké vládní výdaje a vysoké vládní deficity nejsou vyvolány silami, které jsou mimo kontrolu té které země.
Nízká produktivita práce je dalším oblíbeným vysvětlením inflace. Vezměme si takovou Brazílii. Brazílie zažila jeden z nejrychlejších růstů produkce na světě a také jeden z nejrychlejších růstů inflace. Je pravdou, že inflace je růst množství peněz na jednotku produkce, ale jak jsme poznamenali, v praxi změny ve výrobě jsou zastíněny změnami v množství peněz. Nic není z dlouhodobějšího hlediska důležitějšího pro hospodářský blahobyt země než zvyšování produktivity. Jestliže produktivita práce roste o 3.5 procenta ročně, produkce se během 20 let zdvojnásobí, při 5 procentech ročně za 14 let, což je podstatný rozdíl. Produktivita práce ovšem hraje v inflaci malou roli, ústřední roli hrají peníze.
A co arabští šejkově a OPEC? Uvalili na nás vysoké ceny. Prudký růst cen ropy snížil množství zboží a služeb, které nám byly
dostupné, protože jsme jich museli více exportovat do zahraničí výměnou za ropu. Snížení množství zboží a služeb realizovaných na našem trhu zvýšilo cenovou úroveň. Byl to ovšem jednorázový efekt. Tento jednorázový skok neměl dlouhotrvající vliv na míru inflace. Pět let po ropném šoku v roce 1973, se inflace snížila, jak v Německu, tak i v Japonsku. V Německu ze 7 procent ročně na méně než 5 procent, v Japonsku z více než 30 procent ročně na méně než 5 procent. Ve Spojených státech inflace dosáhla vrcholu rok po ropném šoku, kdy činila ročně asi 12 procent a snížila se na 5 procent v roce 1976, pak vzrostla na více než 13 procent v roce 1979. Lze tento vývoj vysvětlit ropným šokem, který byl společný pro všechny země? Německo a Japonsko jsou stoprocentně závislé na dovozu ropy, přesto si v omezování inflace vedly lépe než Spojené státy, které jsou na importu ropy závislé pouze z 50 procent, nebo lépe než Velká Británie, která se stala významným producentem ropy.
Vrátíme se k našemu základnímu tvrzení. Inflace je hlavně peněžním fenoménem, který vzniká v důsledku toho, že množství peněz na trhu roste rychleji než produkce. Množství oběživa má významnější vliv než růst produkce. Mnoho jevů může vyvolat jen dočasné změny v míře inflace, ale dlouhotrvající vliv mohou mít pouze tehdy, pokud ovlivňují míru růstu zásoby peněz.
0 PROČ DOCHÁZÍ K NADMĚRNÉMU BUSTU MNOŽSTVÍ PENĚZ V OBĚHU?
Tvrzení, že inflace je peněžním fenoménem, je důležité, přesto je jen začátkem odpovědi na to, co je příčinou a co je léčením inflace. Je ovšem důležité, protože pomáhá najít základní příčiny, najít možné léky. Je to pouze částečná odpověď; protože se tu objevuje hlubší otázka, proč dochází k nadměrnému růstu množství oběživa.
Ať už cokoli ovlivňovalo tabákové peníze nebo peníze spojené se stříbrem a zlatem, je dnešní nadměrný růst množství papírových peněz, a tím i inflace vyvolán vládou.
Ve Spojených státech došlo ke zrychlenému růstu množství oběživa v posledních 15 letech ze tří vzájemně závislých příčin. Velkým nárůstem vládních výdajů, za prvé. Vládní politikou plné
zaměstnanosti, za druhé. Chybnou politikou, kterou uplatňoval Federální rezervní systém, za třetí.
Vyšší vládní výdaje nepovedou k vyššímu růstu množství peněz v oběhu, jestliže dodatečné výdaje jsou financovány bud' daněmi anebo půjčkami od veřejnosti. V tomto případě má vláda více na utrácení, méně však má veřejnost. Vyšší vládní výdaje jsou doprovázeny nižšími výdaji veřejnosti na spotřebu nebo na investice. Nicméně daně a půjčky od veřejnosti představují politicky neatraktivní způsob financování vládních výdajů. Mnoho z nás uvítá vyšší vládní výdaje, málo z nás uvítá vyšší daně. Vládní půjčky od veřejnosti převádí fondy ze soukromého užití tím, že se zvyšují úrokové míry, což jednotlivci jak zdražuje, tak znesnadňuje přístup k půjčkám na nové domy a na podnikání.
Jediným jiným způsobem, jak financovat zvýšené vládní výdaje, je zvýšit množství peněz. Jak jsme poznamenali v 3. kapitole, to může vláda Spojených států učinit tak, že ministerstvo financí jako jedno z oddělení vlády, prodá směnky Federálnímu rezervnímu systému, jako jinému oddělení vlády. Federální rezervní systém zaplatí za směnky bud' čerstvě vytištěnými federálními rezervními bankovkami, nebo záznamem vkladu do svých účetních knih ve prospěch ministerstva financí. Ministerstvo financí tak může platit své účty bud' v hotovosti, anebo šekem na svůj účet u federální banky. Když dodatečné "horké" peníze jsou uloženy v komerčních bankách, slouží pak jejich příjemci jako rezerva a jako zdroj daleko vyššího dodatečného množství peněz v oběhu.
Financování vládních výdajů zvýšením množství peněz je často obzvlášť atraktivní jak pro prezidenta, tak pro členy Kongresu. Umožňuje jim zvýšit vládní výdaje, prospívat svým voličům, aniž by museli nechat hlasovat o vyšších daních, kterými by platili vyšší vládní výdaje, nebo aniž by si museli půjčovat od veřejnosti.
Druhým zdrojem vyššího růstu množství peněz ve Spojených státech byl v posledních letech pokus o plnou zaměstnanost. Cíl, jako u mnoha jiných státních programů, je obdivuhodný, nikoli už výsledky programu. "Plná zaměstnanost" je mnohem složitější a rozporuplnější pojem, než jak se na první pohled zdá. V dynamickém světě, kde se objevuje nové zboží a staré mizí, se poptávka posunuje od jednoho produktu ke druhému, inovace mění výrobní metody, a tak dále do nekonečna. Je vhodné mít prostor pro mobilitu
pracovních sil. Lidé mění zaměstnání a v mezidobí jsou často nezaměstnaní. Někteří lidé opouští svou práci, která se jim nelíbí, a chvíli trvá, než si najdou novou. Mladí lidé, kteří vstupují na trh práce, potřebují čas, aby nalezli vhodnou práci a aby mohli experimentovat s různými druhy práce. Navíc zde existují překážky svobodnému fungování trhu práce - restrikce odborů, minimální mzdy apod. Tyto překážky zvyšují obtížnost dát do souladu člověka s prací. Jaký průměrný počet zaměstnaných osob odpovídá za těchto podmínek plné zaměstnanosti?
I zde, stejně jako u výdajů a daní, existuje asymetrie. Vládní opatření, která mohou být chápána jako podpora zaměstnanosti, jsou politicky působivá. Opatření, která mohou být chápána tak, že zvyšují míru nezaměstnanosti, jsou politicky neatraktivní. Výsledkem je nesprávný sklon vládní politiky sledovat ambiciózní cíl plné zaměstnanosti.
Vztah k inflaci je dvojnásobný. 1) Vládní výdaje mohou být prezentovány, že prospívají zaměstnanosti, vládní daně, že přispívají k nezaměstnanosti tím, že omezují soukromé úspory. Proto politika plné zaměstnanosti podporuje tendenci vlády zvyšovat výdaje a snižovat daně a financovat vyplývající deficit zvyšováním množství peněz spíše než daněmi nebo půjčkami od veřejnosti. 2) Federální rezervní systém může zvýšit množství peněz jiným způsobem než financováním vládních výdajů. Může nakupovat státní obligace a platit je nově vytvořenými horkými penězi. To umožní bankám zvýšit objem soukromých úvěrů, což také může být prezentováno jako jev, který přispívá k růstu zaměstnanosti. Pod tlakem politiky plné zaměstnanosti má monetární politika Federálního rezervního systému stejný inflační sklon jako vládní rozpočtová politika.
Tato politika neuspěla v dosažení plné zaměstnanosti, ale způsobila inflaci. Ministerský předseda James Callaghan na konferenci britské labouristické strany pronesl v září roku 1976 tato odvážná slova: "Mysleli jsme si, že byste mohli vybřednout z krize a zvýšit zaměstnanost snížením daní a zvýšením vládních výdajů. Se vší počestností vám říkám, že tento názor již neplatí a že pokud někdy platil, způsobil pouze to, že hospodářství zatížil vyšší inflací, kterou následovala vyšší míra nezaměstnanosti. Taková je historie posledních 20 let."
Třetím zdrojem vyššího nárůstu oběživa ve Spojených státech byla chybná politika Federálního rezervního systému. Nejenže politika Federálního rezervního systému měla sklon k inflaci díky tlakům na podporu plné zaměstnanosti, ale tento sklon byl posílen jejím pokusem sledovat dva navzájem neslučitelné cíle. Federální rezervní systém měl pravomoc řídit množství peněz v oběhu, avšak tento svůj úkol pouze proklamoval. Jako Demetrius v Shakespearově hře "Sen noci svatojánské", který se vyhýbá Heleně, která ho miluje a nadbíhá Hermii, která miluje jiného, Federální rezervní systém neposkytl svého ducha, aby řídil množství oběživa, ale na to, aby řídil úrokovou míru, něco, k čemu neměl pravomoc. Výsledkem byl neúspěch na obou frontách - velké výkyvy jak v míře růstu množství oběživa, tak v úrokových mírách. Také tyto výkyvy měly inflační sklony. Kvůli vzpomínkám na svou osudovou chybu v letech 1929 -1933, reagoval Federální rezervní fond daleko rychleji korekcí posunu směrem k nízké míře růstu oběživa, než korekcí posunu směrem k vyšší míře růstu oběživa.
Výsledkem vyšších vládních výdajů, politiky plné zaměstnanosti, a tím, že se Federální rezervní systém zabýval úrokovými mírami, byly výkyvy podél vzrůstající křivky. Inflace rostla a klesala. Každý nárůst přivedl inflaci na vyšší stupeň vzhledem k předchozímu vrcholu. Každý pokles míry inflace se ustálil na vyšším stupni než pokles předchozí. Po celou dobu rostly vládní výdaje vzhledem k příjmům, rostly také vládní příjmy z daní, ale ne tak rychle jako výdaje, ,a také rostl deficit vzhledem k vládním příjmům.
Tento vývoj se netýká jen Spojených států nebo posledních desetiletí. Kam až sahá paměť, vládcové - ať už králové, císařové nebo parlamenty - měli tendenci uchylovat se ke zvyšování množství peněz, aby získali zdroje pro vedení války, stavbu monumentů, nebo pro jiné účely. Často tomuto pokušení podlehli. Kdykoli podlehli, vzápětí následovala inflace.
Skoro před dvěma tisíci lety římský císař Dioklecián vyvolal inflaci znehodnocováním mincí. Nahrazoval stříbrné mince podobnými mincemi, které měly méně a méně stříbra a více a více bezcenné slitiny, až se staly pouze kovem překrytým stříbrem." (12) Moderní vlády toto dělají tištěním papírových peněz a prováděním záznamů v účetních knihách, ale starodávné metody úplně nevymizely.
Kdysi celostříbrné mince Spojených států, jsou nyní měděné mince nepokryté stříbrem, ale niklem. Malá mince Susan B. Anthony dolar byla zavedena, aby nahradila kdysi celostříbrnou minci.
VÝHODY, KTERÉ VLÁDĚ PŘINÁŠÍ INFLACE
Financování vládních výdajů zvyšováním množství oběživa vypadá jako kouzlo, jako když dostanete něco za nic. Vezměme si jednoduchý příklad, vláda postaví cestu a platí takto vzniklé náklady nově vytištěnými federálními rezervními bankovkami. Vypadá to, jako by si všichni polepšili. Dělníci, kteří postavili cestu, dostanou svou mzdu a mohou si koupit jídlo, oblečení a zaplatit za bydlení. Nikdo neplatí vyšší daně. Přesto je tady nová cesta, která tu předtím nebyla. Kdo to zaplatil?
Odpovědí je, že zaplatili všichni ti, kdo měli peníze. Dodatečné peníze, zvýšily ceny, když byly použity, aby přiměly dělníky budovat cestu, místo aby se mohli zabývat jinou produktivní činností. Tyto vyšší ceny se udržují pokud peníze cirkulují v toku výdajů směrem od dělníků k prodávajícím, kteří prodávají zboží, které dělníci nakupují, od těchto prodávajících k jiným atd. Vyšší ceny znamenají, že peníze, které lidé drželi, mají nyní menší kupní sílu, než měly před nedávnem. Aby lidé měli po ruce takové množství peněz, za něž by mohli nakoupit tolik jako předtím, budou se muset vzdát spotřeby celého svého důchodu a použít jeho část jako příspěvek ke svým peněžním zůstatkům.
Navíc vytištěné peníze jsou v podstatě totéž jako daň uvalená na peněžní zůstatky. Jestliže peníze navíc zvýší ceny o jedno procento, pak každý, kdo má peníze, v konečném důsledku zaplatí daň rovnající se jednomu procentu držených peněz. Dodatečné kusy papíru, které nyní musí držet (nebo záznamy v účetních knihách, které musí učinit) jsou nerozpoznatelné od jiných kusů papíru, které má ve své kapse nebo v trezoru banky (nebo od jiných účetních záznamů). Tyto peníze jsou ve skutečnosti zaplacenou daní.
Fyzickým ekvivalentem těchto daní jsou zboží a služby, které mohly být vyrobeny pomocí zdrojů, které byly použity k postavení cesty. Lidé, kteří utratili méně než činí jejich příjem, aby zachovali kupní sílu své peněžní zásoby, se zřekli tohoto zboží a služeb, aby vláda měla k dispozici zdroje k postavení cesty.
Proto John Maynard Keynes, když se po první světové válce zabýval inflací, napsal: "Neexistuje plíživější a méně jistá cesta k deformaci základů společnosti než znehodnocení měny. Tento proces mobilizuje skryté síly ekonomických zákonů na stranu destrukce. Činí tak způsobem, že to není schopen rozpoznat nikdo z miliónů lidí." (13)
Dodatečně vytištěné peníze a dodatečně zaznamenané vklady v účetních knihách Federální rezervní banky jsou jenom částí z výhod, které vláda díky inflaci získává.
Inflace také nepřímo zvýhodňuje vládu tím, že automaticky zvyšuje míru zdanění. Tak, jak se zvyšují příjmy v souvislosti s inflací, tak se posouvají do vyšších daňových tříd a jsou zdaňovány vyšší daňovou sazbou. Příjem korporace se uměle zvyšuje díky neadekvátní srážce odpisů a jiných nákladů. Jestliže vzrostou příjmy o 10 procent, jako odpověď na 10-ti procentní inflaci, federální příjmy z daní stoupnou o více než 15 procent, takže daňový poplatník musí běžet stále rychleji a rychleji, aby zůstal na stejném místě. Tento proces umožňuje prezidentovi, Kongresu, státním guvernérům a zákonodárcům vystupovat, jako by snižovali daně, zatímco vše, co udělali, bylo, že nenechali daně stoupat, tak, jak by v důsledku inflace skutečně stouply. Naopak, pokud budeme reálně posuzovat daně, pak na federální úrovni vzrostly z 22 procent národního důchodu v roce 1964 na 25 procent v roce 1978, na státní a místní úrovni z 11 procent v roce 1964 na 15 procent v roce 1978.
Existuje ještě třetí způsob, kterým vláda získává. Tím, že se zaplatí, nebo jestli chcete, odepíše část státního dluhu. Vláda si půjčuje v dolarech a splácí v dolarech. Díky inflaci však vláda vrátí dolary, které mají nižší hodnotu, než dolary vypůjčené. Nepředstavuje to ovšem čistý zisk vlády, jestliže v mezidobí platila dostatečně vysoké úroky z dluhu, aby věřitelům kompenzovala dopad inflace. Většinou ale takové úroky neplatí. Obligace jsou nejjasnějším příkladem. Předpokládejme, že jste nakoupili obligace v prosinci roku 1968, a měli jste je až do prosince 1978, kdy jste si je nechali proplatit. V roce 1968 jste zaplatili 37.50 dolarů za obligaci splatnou po 10 letech s hodnotou 50 dolarů, a obdrželi jste 64.74 dolarů, když jste si ji nechali proplatit v roce 1978 (protože vláda zvýšila úrok v mezidobí tak, aby zmírnila dopad inflace). V roce 1978 bylo potřeba 70 dolarů, aby se nakoupilo tolik jako za 37.50 dolaru v roce 1968.
Nejen, že jste dostali pouze 64.74 dolarů, ale museli jste zaplatit daň z příjmu 27.24 dolarů představující rozdíl mezi tím, co jste obdrželi a co jste zaplatili. Zaplatili jste nakonec za pochybné privilegium, že jste půjčili své vládě.
Splácení dluhů prostřednictvím inflace znamenalo, že ačkoli federální vláda se rok co rok dostávala do velkých deficitů a její dluh vyjádřený v dolarech stoupal, z hlediska kupní síly dluh ve skutečnosti klesal jako procento národního důchodu. V desetiletí od roku 1968 do roku 1978 vykazovala federální vláda souhrnný deficit vyšší než 260 miliard dolarů, přesto státní dluh v roce 1968 činil 30 procent národního důchodu a v roce 1978 28 procent.
LÉK NA INFLACI
Dvě analogie z medicíny osvětlí celý problém. Jednou je případ mladého muže, který měl Buergerovu nemoc, nemoc, která brání přístupu krve a vede ke sněti. Mladý muž ztrácel prsty a paty. Bylo jednoduché stanovit způsob léčení - přestat kouřit. Mladý muž neměl vůli přestat kouřit, jeho návyk na tabák byl prostě příliš veliký. Jeho nemoc byla v jednom smyslu vyléčitelná, v jiném nikoli.
Lepší analogií je analogie mezi inflací a alkoholismem. Když alkoholik začne pít, dostaví se nejprve příjemné účinky. Špatné účinky přichází pouze dalšího rána, kdy se probouzí s bolením hlavy a často nemůže odolat, aby se nezbavoval bolení hlavy "vyháněním čerta ďáblem".
Paralela s inflací je přesná. Když země začne s inflačním dobrodružstvím, počáteční účinky se zdají být dobré. Zvýšené množství peněz umožní všem, kteří k nim mají přístup - dnes zejména vlády - aby utráceli více, a přitom, aby nikdo nemusel utrácet méně. Zvýší se nabídka pracovních míst, čile se podniká, a skoro
každý je v tomto okamžiku šťastný. To jsou příznivé efekty. Pak ale vyšší výdaje začnou zvyšovat ceny. Zaměstnanci zjistí, že jejich mzdy vyjádřené dolary jsou vyšší, avšak mají nižší koupěschopnost. Podnikatelé shledají, že jejich náklady vzrostly tak, že jejich zisky nejsou takové, jaké očekávali, pokud ovšem své ceny nezačali zvyšovat ještě rychleji. Začínají se objevovat negativní efekty jako jsou vyšší ceny, nižší poptávka, inflace spojená se stagnací. Stejně jako u alkoholika je stále větší pokušení zvýšit množství peněz, což nastartuje inflační spirálu. V obou případech je zapotřebí stále větších a větších dávek - alkoholu nebo peněz - aby alkoholik nebo hospodářství dostalo stejný "kopanec".
Budeme pokračovat v paralele mezi alkoholismem a inflací i v případě léčení. Lék na alkoholismus je jednoduchý - přestat pít. Podstoupit léčení je však obtížné, protože tentokrát se nejprve dostaví špatné účinky a teprve později přichází dobré. Alkoholik, který "vyskočí z jedoucího vlaku" pocítí kruté abstinenční bolesti před tím, než se dostane do šťastné země, v níž už nebude pociťovat takřka neodolatelnou touhu po další sklence. Stejně tak je to s inflací. Prvotní vedlejší účinky pomalejší míry růstu oběživa jsou bolestivé - nižší ekonomický růst, přechodně vyšší nezaměstnanost bez, alespoň po nějakou dobu, velkého snížení míry inflace. Pozitivní výsledky se objeví až po jednom nebo dvou letech, ve formě nižší inflace, zdravějšího hospodářství a potenciálu pro rychlý neinflační růst.
Bolestivé vedlejší efekty jsou jedním z důvodů, proč je tak obtížné pro alkoholika nebo pro inflací postiženou zemi odstranit svůj návyk. Je tu ovšem ještě další důvod, který, přinejmenším v raném stadiu nemoci, může být ještě důležitější. Tím je nedostatek skutečné vůle odstranit svůj návyk. Pijákovi chutná alkohol a těžko přizná, že je už alkoholikem, není si jistý, zda chce podstoupit léčení. Země s inflací je ve stejné pozici. Je v pokušení věřit, že inflace je přechodná, že představuje mírný problém vyvolaný neobvyklými nebo vnějšími podmínkami, a že sama od sebe zmizí - něco, co se nikdy nepřihodí.
Navíc mnohým z nás se inflace líbí. Přirozeně se nám bude líbit, když ceny věcí, které kupujeme, budou klesat nebo přinejmenším přestanou stoupat. Ale jsme mnohem šťastnější, když vidíme, že ceny věcí, které prodáváme, stoupají - ať už je to zboží, které vyrábíme,
naše služba, nebo je to cena domů a jiných věcí, které vlastníme. Farmáři si stěžují na inflaci, ale shromažďují se ve Washingtonu, aby prosadili zvýšení cen svých výrobků. Mnozí z nás dělají to samé tím, či oním způsobem.
Jedním z důvodů, proč je inflace tak destruktivní, je, že někteří lidé inflací mnoho získávají, zatímco jiní ztrácejí, společnost je rozdělena na vítěze a poražené. Vítězové považují dobré věci, které se jim přihodí, za přirozený důsledek své předvídavosti, schopnosti a iniciativy. Špatné věci jako je nárůst cen věcí, které kupují, považují za důsledek sil působících mimo jejich kontrolu. Skoro všichni vám řeknou, že jsou proti inflaci, což obecně znamená, že jsou proti špatným věcem, které se jim přihodily.
Abychom uvedli konkrétní příklad, skoro každá osoba, která vlastnila dům během posledních dvou desetiletí, měla z inflace prospěch. Hodnota jejího domu prudce vzrostla. Jestliže měla dům zastavený hypotékou, úroková míra byla obecně pod mírou inflace. Důsledkem toho úrok stejně jako úročená jistina ve skutečnosti "vyplácely" hypotéku. Abychom uvedli jednoduchý příklad, předpokládejme, že jak úroková míra tak inflace činily v jednom roce 7 procent. Jestliže jste měli hypotéku na 10 000 dolarů, ze které jste platili jen úrok, odpovídala hypotéka o rok později kupní síle 9 300 dolarů. V reálných cenách jste dlužili o 700 dolarů méně přesně tu částku jste zaplatili jako úrok V reálných cenách jste nezaplatili nic za to, že jste použili 10 000 dolarů. (Ve skutečnosti, protože úrok je odečitatelnou položkou z daní, jste získali. Dostali jste zaplaceno za to, že jste si půjčili.) Tímto způsobem se účinek projeví vlastníkovi domu a jeho podíl na domě se podstatně zvýší. Protikladem je ztráta malých vkladatelů, kteří vytvořili fondy umožňující spořitelnám, bankám a jiným institucím financovat hypotéky. Malí vkladatelé nemají žádnou jinou dobrou alternativu, protože vláda úzce vymezuje maximální úrokové míry, které tyto instituce mohou platit svým vkladatelům. Přitom se předpokládá, že je to z důvodu ochrany vkladatelů.
Tak jak jsou vysoké vládní výdaje jedním z důvodů nadměrného růstu oběživa, tak jejich snížení je jedním z prvků, který může přispět k omezení růstu nabídky peněz. Tady také máme tendenci ke schizofrenii. Všichni rádi uvidíme klesající vládní výdaje za předpokladu, že se nebude jednat o výdaje, ze kterých máme
prospěch. Všichni rádi uvidíme, když se bude snižovat vládní deficit, za předpokladu, že to bude prostřednictvím daní, které budou uvaleny na jiné.
Jak roste míra inflace, způsobí dříve nebo později velké škody ve struktuře společnosti, způsobí mnoho nespravedlnosti a utrpení, až veřejnost začne požadovat, aby se s inflací něco udělalo. Úroveň míry inflace, při které se to přihodí závisí značně na zemi a na její historii. V Německu se tato hranice nachází nízko, kvůli hrozným zkušenostem Německa po první a druhé světové válce. Tato hranice je vyšší ve Velké Británii a v Japonsku. Ve Spojených státech nebylo této hranice prozatím nikdy dosaženo.
VEDLEJŠÍ ÚČINKY LÉČBY
Znova a znova se můžeme dočíst, že vyšší nezaměstnanost a nižší růst hospodářství jsou lékem na inflaci, že alternativy, kterým musíme čelit je bud' více inflace nebo více nezaměstnanosti, že se tedy musíme smířit bud' s vyšší nezaměstnaností nebo s pomalejším růstem proto, aby se omezila inflace. Přesto v posledních několika desetiletích se růst ekonomiky Spojených států zpomalil, průměrná míra nezaměstnanosti se zvýšila a ve stejnou dobu byla i míra inflace vyšší a vyšší. Měli jsme jak více inflace, tak více nezaměstnanosti. Jiné země mají tu samou zkušenost. Jak k tomu došlo?
Odpovědí je, že nízký hospodářský růst a vysoká nezaměstnanost nejsou lékem na inflaci. Jsou to vedlejší účinky úspěšné léčby. Mnohá opatření, která brzdí ekonomický růst a přispívají k nezaměstnanosti, mohou zároveň zvyšovat míru inflace. Toto skutečně platí o několika opatřeních, která jsme přijali, jako byla občasná kontrola cen a mezd, růst vládních zásahů do podnikání. Všechna tato opatření byla doprovázena stále vyššími vládními výdaji a rychlým růstem množství oběživa.
Jiný příklad z medicíny možná objasní rozdíl mezi léčbou a vedlejšími efekty. Máte akutní zánět slepého střeva. Váš chirurg vám doporučí operaci, ale bude vás varovat, že po operaci nějaký čas budete upoután na lůžko. Vy odmítnete operaci, ale ulehnete do postele na určitou dobu a podstoupíte méně bolestivou léčbu. Je to hloupé, ale do detailu to odpovídá záměně nezaměstnanosti jako vedlejšího účinku a jako léčby.
Vedlejší účinky léčení inflace jsou bolestivé, a tak je důležité pochopit, proč k nim dochází, a hledat prostředky k jejich zmírnění. Hlavní důvody vedoucí k vedlejším účinkům již byly naznačeny v 1. kapitole. Dochází k nim, protože různé míry růstu peněz v oběhu vedou k deformování informace zprostředkovávané cenovým systémem. Deformovaná informace způsobí neadekvátní reakci ekonomických subjektů. K jejímu překonání je potřeba určitý čas.
Zamysleme se nad tím, co se stane, když začne inflační peněžní růst. Zvýšené výdaje financované nově vytvořenými penězi se z hlediska prodávajícího vůbec neliší od výdajů za zboží, práci nebo jiné služby. Obchodník s tužkami, například, shledá, že může prodat více tužek za bývalou cenu. Z počátku to tak činí, aniž by měnil cenu. Objedná více tužek od velkoobchodníka, velkoobchodník od velkovýrobce, atd. v linii vztahů. Jestliže by se poptávka po tužkách zvýšila na úkor jiné položky, řekněme na úkor kuličkových per, spíše než v důsledku inflačního peněžního růstu, rostoucí tok objednávek po linii výroby a distribuce tužek by byl doprovázen sníženým tokem v řetězu a distribuce kuličkových per. Tužky a později materiály, které se používají k jejich výrobě, by zaznamenaly cenový růst; pera a materiály, kterých se používá k jejich výrobě, by měly tendenci poklesu ceny. Nebyl by však důvod, proč by se měly měnit ceny v celkovém průměru.
Situace je zcela odlišná, když zvýšená poptávka po tužkách má svůj původ v nově vytvořených penězích. Poptávka po tužkách a perech a po mnoha jiných věcech může růst současně. Celkově se utrácí více dolarů. Nicméně obchodník s tužkami toto neví. Postupuje tak, jak je zvyklý. Zpočátku udržuje stálou cenu a je spokojený, že prodává více. Věří, že bude moci doplnit zásoby. Zvýšený tok objednávek v linii výroby a distribuce tužek je doprovázen zvýšenou poptávkou v linii per atd. u spousty linií výroby a distribuce jiných komodit. Jak se zvyšuje tok objednávek, tak roste poptávka po práci a materiálech, aby se vyrábělo více, a první reakce zaměstnanců a výrobců v surovinovém průmyslu bude podobná reakci obchodníků - pracovat déle a vyrábět více a také žádat vyšší cenu ve víře, že poptávka, kterou uspokojují, stoupla. Ale tentokrát zde není protipól, není zde pokles v poptávce, který by přibližně odpovídal vzrůstu poptávky jinde, není zde žádný pokles cen, který
by odpovídal nárůstu cen jinde. Samozřejmě, že to nebude zřejmé hned od počátku. V dynamickém světě se poptávka neustále pohybuje, některé ceny rostou, jiné klesají. Obecný signál rostoucí poptávky se zamění se specifickými signály odrážejícími signály v relativních poptávkách. Proto je prvotním vedlejším efektem rychlejšího růstu oběživa prosperita a vyšší zaměstnanost. Dříve nebo později se signál ztratí.
Až se tak stane, zaměstnanci, výrobci a dodavatelé přijdou na to, že byli podvedeni. Reagovali na vyšší poptávku po těch několika věcech, které prodávají, v chybné víře, že vyšší poptávka se jich speciálně týkala a neměla vliv na ceny věcí, které nakupují. Když objeví svůj omyl, zvýší mzdy a ceny - nejen aby reagovali na vyšší poptávku, ale také aby vyrovnali nárůst cen věcí, které nakupují. V této chvíli se dostáváme na spirálu ceny - mzdy, která sama o sobě je důsledkem inflace, nikoli její příčinou. Jestliže růst množství oběživa se nebude dále zrychlovat, původní stimul zvyšující zaměstnanost a produkci bude nahrazen opačným stimulem. Zaměstnanost i výroba budou mít klesající tendenci jako reakce na vyšší mzdy a ceny. Prvotní euforii vystřídá skepse.
Nějakou chvíli trvá, než se projeví tyto reakce. Během posledního století ve Spojených státech, ve Velké Británii a v některých jiných západních zemích, trvalo průměrně přibližně šest až devět měsíců, než zvýšený růst množství oběživa vyvolal reakci v hospodářství a došlo k hospodářskému růstu a růstu zaměstnanosti. Uběhlo pak v průměru dvanáct až osmnáct měsíců, než rostoucí nabídka peněž ovlivnila cenovou hladinu a projevila se inflace. Časová zpoždění byla v těchto zemích tak dlouhá (vyjma válek), protože byly po dlouhou dobu ušetřeny silného kolísání míry růstu peněz v oběhu a inflace. Těsně před druhou světovou válkou se průměrné ceny ve Velké Británii přibližně rovnaly cenám před 200 lety a ve Spojených státech cenám před 100 lety. Inflace po druhé světové válce byla pro tyto země novým jevem. Zažily sice mnoho nárůstů a poklesů, ale nezažily dlouhotrvající pohyb ve stejném směru.
Mnoho zemí Jižní Ameriky mělo méně Šťastné dědictví. Časová zpoždění zde byla kratší - dosahovala maximálně několika měsíců. Jestliže Spojené státy nezamezí současným velkým výkyvům v míře inflace, pak se i tady časové zpoždění bude zkracovat.
Postup událostí, které následují po snížení míry růstu množství peněz v oběhu, je stejný jako v předchozím případě, avšak v opačném směru. Počáteční omezení výdajů obyvatelstva se vysvětluje jako pokles poptávky po jednotlivých výrobcích, což po určitém časovém intervalu vede k poklesu produkce a zaměstnanosti. Posléze se inflace zpomalí, což je naopak doprovázeno růstem zaměstnanosti a produkce. Alkoholik se dostává z nejhorších abstinenčních bolestí a je na cestě k úplné abstinenci.
Všechny tyto reakce jsou uváděny do pohybu změnami v míře růstu oběživa a inflace. Jestliže růst oběživa je vysoký a stálý, takže ceny mají tendenci růst, řekněme o 10% ročně, pak se trh tomuto vývoji přizpůsobí. Všichni budou předpokládat 10% inflaci, mzdy porostou o 10 % rychleji než za normálních okolností, úrokové míry budou o 10 °~ vyšší než normálně, aby se kompenzovaly ztráty z vkladů způsobené inflací, daňové sazby budou rovněž přizpůsobeny inflaci, atd.
Taková inflace nezpůsobí mnoho škody, ale také ničemu neprospěje. Pouze zbytečně vnáší komplikace do smluv. Důležitější je, že pokud takováto situace si získá důvěru, pravděpodobně nebude stabilní. Jestliže by bylo politicky výhodné mít 10% inflaci, nastane zde velké pokušení, když se inflace na této úrovni ustálí, zvýšit ji na 11 nebo 12 nebo 15. Nulová inflace je dosažitelným politickým cílem.10% inflace není dobrým cílem. Takový je verdikt zkušenosti.
o ZMÍRNĚNI VEDLEJŠÍCH ÚČINKU
Neznáme z historie žádný případ, kdy by inflace nebyla ukončena přechodným obdobím zpomaleného hospodářského růstu a vyšší než obvyklou nezaměstnaností. Na tomto základě usuzujeme, že neexistuje způsob, jak se vedlejším efektům v léčení inflace vyhnout.
Přesto je možné tyto vedlejší efekty zmírnit.
Nejdůležitějším vynálezem ke zmírnění vedlejších účinků je sice postupné, ale stálé zmírňování inflace, na základě předem známé politiky, která si získá důvěru.
Důvodem pro postupnost a průhlednost jednotlivých kroků je snaha ponechat lidem dostatek času na přizpůsobení se situaci, a k tomuto přizpůsobení jim poskytnout motivaci. Mnoho lidí
uzavřelo dlouhodobé smlouvy - zaměstnanecké, úvěrové, na kapitálové investice - na základě očekávání pravděpodobné míry inflace. Tyto dlouhodobé smlouvy znesnadňují rychlé snížení inflace. V případě pokusu o takové snížení jsou na mnoho lidí uvaleny vysoké dodatečné náklady. Pokud zde bude k dispozici čas, pak mohou být tyto smlouvy doplněny nebo pozměněny a přizpůsobeny nové situaci.
Dalším prostředkem, který prokázal svou účinnost ve zmírňování negativních vedlejších účinků léčení inflace, včetně automatického přizpůsobení dlouhodobých smluv inflaci, je pohyblivá doložka. Nejběžnějším příkladem je doložka pevných životních nákladů, která je zahrnuta do mnoha mzdových smluv. Taková smlouva specifikuje nárůst hodinové mzdy řekněme o 2 % plus míra inflace nebo plus část míry inflace. V tomto případě, jestliže inflace je nízká, růst mezd v dolarech, je nízký. Jestliže je vysoká inflace, růst mezd v dolarech je vysoký. Ale v obou případech má mzda stejnou kupní sílu.
Jiným případem jsou nájemní smlouvy. Místo stanovení pevných splátek může nájemní smlouva specifikovat, že nájemné se bude přizpůsobovat z roku na rok podle míry inflace. Nájemní smlouvy na maloobchody určují nájem často jako procento na celkových příjmech obchodu. Takové smlouvy neobsahují explicitně žádnou pohyblivou doložku, ale je v nich implicitně zahrnuta, jelikož příjmy z prodeje budou mít tendenci narůstat s inflací.
Dalším příkladem je ještě půjčka. Půjčka se typicky stanovuje pevnou dolarovou částkou po určité pevné období a za pevnou roční úrokovou míru. Řekněme 1 000 dolarů na rok s úrokovou mírou 10 %. Alternativou je určit úrokovou míru ne na 10 %, ale řekněme na 2 % plus míra inflace. Když inflace bude 5 %, úroková míra bude 7 %, jestliže inflace bude 10 %, úroková míra bude 12 %. Tato alternativa se přibližně rovná splacení určité sumy nikoliv pevně stanoveným množstvím dolarů, ale množstvím dolarů upraveným vzhledem k inflaci. V našem jednoduchém příkladu by dlužník dlužil 1 000 dolarů zvýšených o míru inflaci plus 2 % úrok. Jestliže by inflace byla 5 %, dlužil by 1 050 dolarů, jestliže by byla 10 %, dlužil by 1 100 dolarů, v obou případech plus 2 % úrok
Mimo mzdových smluv nejsou pohyblivé doložky ve Spojených státech běžné. Přesto se šíří zejména ve formě variabilních hypotečních
úroků. Byly běžné téměř ve všech zemích, které zažily bud' vysokou, nebo kolísající míru inflace po dostatečně dlouhá období.
Tyto pohyblivé doložky zkracují potřebné časové zpoždění mezi zpomalením růstu množství oběživa a následným přizpůsobováním mezd a cen. Tímto způsobem zkracují přechodné období a zmírňují vedlejší dopady přechodného období. Bez ohledu na to, jak jsou tyto pohyblivé doložky užitečné, nemohou být všelékem. Není možné učinit pohyblivé všechny smlouvy (vezměte v úvahu např. papírové peníze) a u mnohých smluv je to velmi nákladné. Hlavní výhodou užívání peněz je právě jejich schopnost provádět transakce levně a efektivně a univerzální pohyblivá doložka by tuto výhodu omezila. Daleko lepší je mít nulovou inflaci a žádné pohyblivé doložky. Proto doporučujeme uchylovat se k pohyblivým doložkám v soukromém hospodaření pouze jako k prostředku pro ulehčení vedlejších účinků léčení inflace a nikoliv jako k permanentnímu opatření. Pohyblivé doložky jsou velmi vhodné jako permanentní opatření v sektoru federální vlády. Sociální pojištění a důchodové zabezpečení, mzdy zaměstnanců federálních orgánů, včetně platů členů Kongresu a mnoho jiných položek vládních výdajů jsou dnes upravovány vzhledem k inflaci. Přesto zde existují dvě do očí bijící a neomluvitelné mezery - daně z příjmu a státní půjčky. Přizpůsobení daňové struktury v případě osobních daní a daní korporací - tak aby 10% nárůst cen zvýšil daně v dolarech 010 9'0, a nikoliv, jak je tomu dnes, o něco více než v průměru 15 %. Zamezilo by se zvyšování daní, aniž by se o tomto zvýšení hlasovalo. Ukončilo by to současné zdaňování bez jakéhokoli mandátu. Také by omezilo motivaci vlády vyvolávat inflaci, jelikož prospěch z inflace by se snížil.
Potřeba "inflacevzdorných" vládních půjček je stejně tak silná. Americká vláda vyvolala inflaci, která učinila z nákupu dlouhodobých vládních obligací velmi špatnou investici. Slušnost a poctivost vůči občanům ze strany jejich vlády vyžaduje zavést pohyblivé doložky do dlouhodobých vládních půjček.
Kontrola mezd a cen je někdy považována za lék na inflaci. Tak jak začalo být jasné, že tyto kontroly nejsou lékem, byli požadovány jako prostředek ke zmírnění vedlejších účinků léčby. Říká se, že tuto funkci budou splňovat tím, že přesvědčí veřejnost, že vláda to
s bojem proti inflaci myslí vážně. To dále povede k menšímu očekávání budoucí inflace, což je zabudováno do dlouhodobých smluv.
Kontrola mezd a cen je tomuto cíli protikladná. Deformuje cenovou strukturu, což snižuje efektivnost, s níž systém pracuje. Z toho vyplývá nižší výroba, která přispívá k negativním vedlejším efektům léčby inflace spíše než, aby tyto efekty omezovala. Kontrola cen a mezd vede k plýtvání prací jak kvůli deformované cenové struktuře, tak i kvůli ohromnému množství práce potřebného na vytvoření, prosazování, jakož i obcházení kontroly cen a mezd. Tyto dopady jsou stejné, ať už je kontrola povinná, nebo je označená jako "dobrovolná".
Kontrola cen a mezd byla v praxi většinou použita jako náhražka za měnová a rozpočtová omezení spíše než jako jejich doplněk. Tato zkušenost vedla tržní subjekty, aby považovaly zavedení kontroly cen a mezd za signál, že se inflace zvyšuje a ne snižuje. Proto je vedla ke zvýšení odhadů vývoje inflace, než aby vedla k jejich snížení.
Kontrola cen a mezd se často zdá být účinná po krátká období, která následují po jejím zavedení. Stanovené ceny, ceny, které vstupují do cenového seznamu, jsou drženy na nízké úrovni, protože existují nepřímé způsoby zvyšování cen a mezd formou snížení kvality výroby, omezování služeb, různých forem podpory zaměstnanců, atd. Ale potom, když snadné cesty, jak se vyhnout kontrolám, jsou vyčerpány, hromadí se rozpory, až tlak zadržovaný pomocí kontrol dosahuje bodu varu a negativní efekty jsou stále horší a horší. Celý program se hroutí. Konečným důsledkem je více inflace, nikoliv méně. Ve světle zkušeností čtyř století jen krátká časová perspektiva, ve které uvažují politici a voliči, může vysvětlit opakovaný sklon ke kontrole cen a mezd. (14).
PŘÍPADOVÁ STUDIE
Zkušenost z Japonska nám poskytuje skoro učebnicový příklad, jak léčit inflaci. Jak ukazuje graf č. 6, množství oběživa v roce 1971 v Japonsku rostlo stále větší měrou, až v polovině roku 1973 rostlo o více než 25 % ročně. (15)
Inflace se neprojevila během následujících dvou let, až do počátku roku 1973. Následný dramatický růst inflace vyvolal
zásadní změnu v měnové politice. Důraz se posunul od vnější hodnoty jenu, jeho měnového kurzu, k jeho interní hodnotě - k inflaci. Prudce byl omezen růst množství peněz v oběhu z více než 25 % ročně na úroveň mezi 10 až 15 % ročně. Na této úrovni byl až na několik nepodstatných výjimek udržován po dobu pěti let. (Protože Japonsko vykazuje vysokou míru hospodářského růstu, růst množství peněz v oběhu vyvolává zhruba stabilní ceny. Srovnatelná míra pro Spojené státy je od 3 do 5 %.)
Za 18 měsíců poté, co růst množství peněz v oběhu začal ochabovat, následovala tento vývoj i inflace, ale trvalo to 2,5 roku než inflace poklesla pod dvojciferné číslo. Inflace pak byla zhruba dva roky udržována na konstantní úrovni, přes mírný nárůst míry množství oběživa. Pak se inflace začala rychle blížit k nule jako reakce na nový pokles míry růstu množství oběživa.
Údaje o inflaci v grafu se týkají spotřebitelských cen. U velkoobchodních cen to bylo ještě lepší. V druhé polovině roku 1977 ve skutečnosti poklesly. Poválečný posun v zaměstnanosti v Japonsku z málo produktivních sektorů do sektorů vysoce produktivních, jako jsou automobilový průmysl a elektronika, znamenal, že ceny služeb rychle rostly oproti cenám zboží. Výsledkem bylo, že spotřebitelské ceny relativně vzrostly oproti velkoobchodním cenám.
Japonsko zažilo nižší růst a vyšší nezaměstnanost, poté co zpomalilo růst množství oběživa, zejména během roku 1974, před tím než inflace začala reagovat na pomalejší růst oběživa. Nejnižší bod byl dosažen na konci roku 1974. Došlo k oživení produkce a k jejímu dalšímu růstu i když pomalejšímu než v konjunkturních šedesátých letech, ale přesto dostatečně rychlému, o víc než 5 % ročně.
Nikdy během léčení inflace nebyly zavedeny kontroly cen a mezd. Léčení inflace probíhalo ve stejnou dobu, kdy se Japonsko muselo vyrovnávat s vyššími cenami ropy.
Graf č.6
VÝVOJ INFLACE ODPOVÍDÁ o ..
RŮSTU MNOŽSTVÍ PENĚZ ".
(NA PŘÍKLADU JAPONSKA)
Legenda
Peníze: japonský ekvivalent amerického peněžního agregátu M2 (hotovost plus vklady na požádání plus termínované vklady a úspory v komerčních bankách mimo depozitních certifikátů o vysokém nominále)
- - - - inflace je založena na spotřebitelském cenovém indexu
Pramen: japonská agentura pro hospodářské plánování
1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978
ZÁVĚRY
Pět jednoduchých pravd obsahuje většinu z toho, co víme o inflaci: 1. Inflace je monetární fenomén, který vyplývá z rychlejšího
nárůstu množství peněz v oběhu než růstu výroby (ačkoliv je samozřejmé, že důvody zvýšení množství peněz mohou být různé). 2. Vláda určuje, nebo může určovat, množství peněz v oběhu v dnešním světě.
3. Na inflaci existuje pouze jeden lék - nižší míra růstu množství peněz v oběhu.
4. Čas měřený roky, ne měsíci, je zapotřebí, aby se inflace projevila a trvá dlouho než se vyléčí inflace.
5. Nelze se vyhnout nepříjemným vedlejší účinkům léčení inflace. Spojené státy se během posledních 20 let uchýlily ke zvýšení množství oběživa čtyřikrát. Pokaždé byl vyšší měnový růst následován nejprve hospodářským růstem, později inflací. Pokaždé úřady zpomalily měnový růst, aby spoutaly inflaci. Nižší měnový růst byl následován krizí. Inflace poklesla ještě později a hospodářství se zotavilo. Doposud je postup událostí shodný s japonskou zkušeností z let 1971 - 1975. Naneštěstí je zde zásadní rozdíl v tom, že jsme neprokázali trpělivost Japonska v dostatečně dlouhém zachování omezení růstu množství peněz v oběhu. Místo toho jsme příliš horlivě reagovali na krizi tím, že jsme zvýšili míru růstu množství oběživa a nastartovali tak další kolo inflace. Odsoudili jsme se tak k vyšší inflaci a vyšší nezaměstnanosti.
Byli jsme svedeni z cesty falešným předpokladem: "Bud' inflace nebo nezaměstnanost". Tato možnost volby je iluzí. Skutečná volba je pouze ta, zda budeme mít vyšší nezaměstnanost jako důsledek vyšší inflace, nebo zda budeme mít vyšší nezaměstnanost jako přechodný vedlejší účinek léčení inflace.