Krize, která v polovině roku 1929 začala v USA, byla katastrofou bezprecedentního rozsahu. Za největšího poklesu hospodářství v roce 1933 se národní důchod snížil na polovinu. Výroba klesla o třetinu, nezaměstnanost dosáhla nevídaných 25 procent. Krize nebyla o nic menší katastrofou ve zbytku světa. Jak se šířila do jiných zemí, přinášela s sebou pokles výroby, růst nezaměstnanosti, hlad a všeobecnou bídu. V Německu krize pomohla k moci Hitlerovi a uvolnila cestu vedoucí ke II. světové válce. V Japonsku posílila militaristickou kliku, která se rozhodla vytvořit Velký východoasijský hospodářský prostor. V Číně vedla ke změnám v monetární politice, která přerostla v hyperinflaci, zpečetila osud Čankajškova režimu a přivedla k moci komunisty.
V oblasti idejí krize přesvědčila veřejnost, že kapitalismus je nestabilní systém, odsouzený k tomu, aby trpěl ještě vážnějšími krizemi. Veřejnost se obrátila na víru, která již předtím nabývala mezi intelektuály na síle: vláda musí hrát aktivnější roli, musí intervenovat, aby zamezila nestabilitě způsobené neregulovaným soukromým podnikáním, musí sloužit jako vyvažovací kolo a podporovat stabilitu a jistotu. Změna veřejného mínění v názoru na úlohu soukromého podnikání na jedné straně a na úlohu vlády na druhé straně, byla hlavním katalyzátorem rychlého růstu vlády a zejména centrální vlády. Tento růst trvá dodnes.
Krize také způsobila dalekosáhlé změny v profesionálních ekonomických názorech. Hospodářský kolaps rozbil dlouho sdílené mínění, které zesílilo ve dvacátých letech, že monetární politika je mocným prostředkem k zachování hospodářské stability. Názor se posunul k opačnému extrému, že "peníze nehrají žádnou roli". John Maynard Keynes, jeden z největších ekonomů dvacátého století,
nabídl alternativní teorii. Vlna keynesiánské revoluce nejenže zaplavila ekonomii, ale také poskytla přitažlivé zdůvodnění a návod k rozsáhlým státním zásahům.
Názorový posun ve veřejnosti a mezi ekonomy vycházel z nepochopení skutečných událostí. Nyní víme to, co tehdy věděli jen někteří, že krize nebyla vyvolána nedostatky soukromého sektoru, ale v oblasti, kterou si stát vyhradil jako jednu z prvních - "Razit mince, regulovat jejich hodnotu a hodnotu cizích mincí" slovy 8. oddílu, článku 1 americké ústavy. Bohužel, jak uvidíme v 9. kapitole, selhání vlády ve spravování peněz není pouze historickou zajímavostí, ale je každodenní realitou.
VZNIK FEDERÁLNÍHO REZERVNÍHO SYSTÉMU
V pondělí 21. října 1907 asi pět měsíců po začátku hospodářské krize společnost Knickerbrocker Trust Company, třetí největší trust v New Yorku, začala pociťovat finanční potíže. Další den si "run" (nápor) na banku vynutil její zavření (přechodně, jak se potom ukázalo, neboť začala znovu pracovat v dubnu 1908). Uzavření společnosti Knickerbrocker uspíšilo "run" na další trusty v New Yorku a pak i v dalších částech země - došlo k bankovní panice, jak se tu a tam objevovala během devatenáctého století.
Během týdne banky na paniku reagovaly "omezením plateb", t.j. oznámily, že dále nebudou proplácet vklady vkladatelům, kteří si je chtějí vyzvednout. V některých státech guvernér nebo prokurátor zavedl proti omezování plateb právní opatření a sankce; ve zbývajících státech se tato praxe jednoduše tolerovala a banky mohly zůstat otevřeny, i když porušovaly bankovní zákon.
Omezení plateb zamezilo rozsáhlým bankrotům bank a ukončilo "run". Způsobilo ale nepříjemnosti na trhu. Vedlo k nedostatku mincí a měny, stejně jako k soukromému oběhu dřevěných nikláků a jiných dočasných náhražek legálních peněz. Vrcholem finanční krize byla situace, kdy bylo zapotřebí 104 dolary vkladu na 100 dolarů v hotovosti. Společné působení paniky a restrikce přímo na důvěru a na možnosti efektivního podnikání a nepřímo poklesem množství oběživa, způsobily krizi, která byla nejhlubší, jakou do té doby USA zažily.
Nicméně nejhorší období netrvalo dlouho. Banky na začátku roku 1908 obnovily platby a o několik měsíců později se dostavilo oživení. Krize trvala jen třináct měsíců a její nejhorší část jen polovinu.
Zejména tato dramatická epizoda byla příčinou přijetí Federálního rezervního zákona z roku 1913 (Federal Reserve Act). Bylo politicky nezbytné nějakým způsobem zasáhnout do peněžní a bankovní oblasti. Během vlády republikánů pod vedením Theodora Roosevelta byla založena Národní měnová komise (National Monetary Commission) vedená prominentním republikánským senátorem Nelsonem W. Aldrichem. Během vlády demokratického presidenta Woodrowa Wilsona prominentní demokratický kongresman, později senátor Carter Glass přepsal a změnil doporučení komise. Vzešel z toho Federální rezervní fond a stal se klíčovou měnovou institucí země. Je jí dodnes.
Co doopravdy znamenají pojmy "run" a "panika" a "omezení plateb"? Proč vyolaly důsledky, které jim přisuzujeme? A cti navrhovali autoři Federálního rezervního zákona, aby zabránili podobným dopadům?
"Run na banku" je pokus velkého množství vkladatelů vyzvednout si v hotovosti své vklady ve stejnou chvíli. "Run" vzniká na základě pověstí nebo faktů, které vedou vkladatele k obavě, že banka je insolventní a že nebude schopna dostát svým závazkům. Je to pokus všech dostat zpět "své" peníze, než bude pozdě.
Je snadné pochopit, proč "run" insolventní banku položí dříve, než za normálních okolností. Ale proč by měl způsobit potíže odpovědné a solidní bance? Odpověď je spjatá s pochopením pojmu vklad (které v angličtině navozuje představu uschovaných peněz), používá se k vyjádření nároku vůči bance. Jestliže si uložíte v bance peníze, máte tendenci předpokládat, že banka vezme vaše bankovky a uloží je kdesi v bankovních trezorech, dokud si o ně zase neřeknete. Nic takového banka nedělá. Kdyby to tak dělala, kde by vzala na placení vlastních nákladů a naších úroků? Banka může odebrat několik bankovek a uložit je v trezoru jako rezervu, zbytek ale někomu půjčí na úrok, nebo nakoupí cenné papíry, které přinášejí zisk.
Jestliže neukládáte peníze v hotovosti, ale šekem (což je běžný případ), banka dokonce ani nemá bankovky, které by mohla uložit
do trezoru. Má pouze právní nárok na peníze jiné banky, který většinou nenárokuje, protože druhá banka má podobné nároky. Na každých vložených 100 dolarů mají banky v trezorech jen několik dolarů v hotovosti. Máme "zlomkový rezervní bankovní systém", který velmi dobře funguje, dokud jsou všichni přesvědčeni, že vždy, když budou potřebovat, dostanou hotovost ve výši svých vkladů. Obvykle se nové vklady v hotovosti přibližně rovnají výběrům a tak relativně malé rezervy jsou schopné pokrýt přechodné rozdíly. Nicméně pokud se všichni naráz snaží vybrat hotovost, dochází k odlišné situaci. Pravděpodobně nastane panika, stejná jako když někdo zakřičí "oheň" v naplněném divadle a všichni se snaží naráz dostat ven.
Jedna banka může zvládnout "run" tím, že si půjčí u jiných bank, nebo požádá klienty o zaplacení jejich půjček. Klienti mohou být schopni zaplatit půjčky tím, že vyberou své vklady v jiných bankách. Pokud se ale "run" široce rozšíří, všechny banky nebudou schopny tímto způsobem vyhovět požadavkům. Jednoduše nebudou mít tolik peněz ve svých trezorech, aby dokázaly uspokojit požadavky všech svých vkladatelů. Navíc každý pokus postavit se rozsáhlému "runu" na banku odčerpává hotovostní rezervy banky - pokud se rychle neobnoví důvěra klientů a neukončí se "run" a hotovostní rezerva není znova doplněna. V roce 1907 průměrné rezervy bank činily 12 ~ na 100 ~ vkladů. Každý dolar vkladu převedený na hotovost se přestěhuje z trezorů do matrací klientů. To znamená nutnost redukce vkladů o 7 dolarů, má-li zůstat zachován původní poměr rezerv a vkladů. Proto "run" na banku, po němž následuje hromadění hotovosti v rukou obyvatelstva, způsobuje nedostatek celkového dostupného množství oběživa. Proto také, pokud není okamžitě zastaven, způsobuje takové nesnáze. Jednotlivé banky se snaží získat peníze na uspokojení požadavků svých vkladatelů tím, že nutí své dlužníky splatit půjčky a odmítají prodlužovat splatnost půjček a poskytovat nové půjčky. Zájemci o půjčku se nemají kam obrátit, proto upadají banky a podniky.
Jak se dá zastavit panika nebo lépe, jak zabránit jejímu vzniku? Jeden způsob jak zabránit panice je metoda použitá v roce 1907: omezení bankovních plateb. Banky zůstaly otevřené, ale navzájem se dohodly, že nebudou proplácet hotovost. Namísto toho používaly účetní záznam. Platily šeky podepsané jedním ze svých vkladatelů
jinému vkladateli a snižovaly záznam o vkladu jednoho a zvyšovaly vklad na záznamu ve prospěch druhého. Přijímaly šeky podepsané svými vkladateli pro vkladatele jiných bank nebo šeky vkladatelů jiných bank pro své vkladatele a pracovaly většinou jako obvyklá zúčtovací banka, a to vyúčtováním šeků jiným bankám, které obdržely jako vklady, proti šekům na vlastní banku uložené jako vklady v jiných bankách. Jediný rozdíl byl ten, že jakýkoli rozdíl mezi množstvím peněz, které dlužily jiným bankám, a množstvím peněz, které jiné banky dlužily jim, byl vyrovnán směnkou jako slibem platit namísto obvyklého převodu peněžní hotovosti. Banky něco platily i v hotovosti, ale nikoliv na požádání, ale pouze svým stálým klientům pro potřeby platů zaměstnancům a pro jiné spěšné výdaje a podobně dostávaly některé platby v hotovosti od takových stálých klientů. V tomto systému některé "nezdravé" banky mohly dále upadat a skutečně také některé z nich bankrotovaly. Nebankrotovaly ale pouze proto, že by nemohly beze zbytku převést svá aktiva na hotovost. Jak plynul čas, panika opadala, důvěra v banky se obnovovala a banky mohly obnovit vyplácení hotovosti na požádání, aniž by vznikl nový "run" na banku. Je to sice drastická metoda potlačení paniky, ale funguje.
Další možností, jak zastavit paniku, je umožnit silným bankám převést rychle svá aktiva na hotovost, nikoliv na úkor jiných bank, ale poskytnutím dodatečné hotovosti -v nebezpečí spustit tiskařské lisy, což se také stalo. Tento způsob byl obsažen ve Federálním rezervním zákonu. Předpokládalo se, že se tak zabrání i přechodným nepříznivým dopadům, které jsou způsobeny omezením plateb. Zákonem bylo založeno dvanáct oblastních bank pracujících pod dohledem Federální rezervní rady ve Washingtonu. Tyto banky měly pravomoc fungovat vůči komerčním bankám "jako věřitel poslední instance". Mohly poskytovat půjčky bud' ve formě hotovosti - bankovek (Federal Reserve Notes), které měly právo tisknout - nebo ve formě depozitních úvěrů, které měly právo vytvářet kouzlem pera účetního. Měly sloužit jako "banka bank", jako americká obdoba Bank of England a jiných centrálních bank.
Původně se předpokládalo, že federální rezervní banky budou sloužit převážně poskytováním přímých úvěrů bankám jištěným vlastními aktivami, zejména odpovídajícími bankovním úvěrům poskytnutým podnikům. V případě mnoha takových úvěrů banky
diskontovaly směnku - to znamená, že bylo zaplaceno méně, než byla uvedená hodnota, která reprezentovala úroky požadované bankami. Diskont představuje úrok účtovaný si bankami. Federální rezervní fond pak "rediskontoval" vlastními směnkami, a tak účtoval bankám úrok z půjček.
Operace na volném trhu, nákup a prodej státních obligací se spíše než rediskont staly hlavním způsobem, kterým systém zvyšoval, nebo snižoval, množství oběživa. Když Federální rezervní banka nakupuje státní obligaci, platí za ni bud' federálními rezervními bankovkami, které má ve svých trezorech, nebo je vytiskne, nebo častěji záznamem vkladu u nějaké komerční banky. Komerční banka může pak být sama prodávajícím státní obligace nebo bankou, ve které si prodávající uloží jako vklad státní obligace. Dodatečná hotovost a vklady slouží jako rezerva komerčních bank a umožňuje jim, jako celku, zvýšit svá depozita znásobením mnoha dodatečných zdrojů. Proto jsou hotovost a depozita federálních rezervních bank souhrnně označovány jako "nejmocnější peníze" nebo "peněžní báze". Když Federální rezervní banka prodává obligaci, je postup obrácený. Rezervy komerčních bank se snižují a způsobí snížení objemu oběživa. Až donedávna byla pravomoc federálních rezervních bank vytvářet peníze a depozita omezena množstvím zlata v systému. Tento limit byl zrušen a dnes tak neexistuje žádné efektivní omezení, vyjma soudnosti lidí ve vedení systému.
Poté, co ve třicátých letech Federální rezervní systém zklamal, kdy neudělal to, co se od něj očekávalo a k čemu byl vytvořen, byla nakonec v roce 1934 přijata efektivní metoda k zamezení paniky. Bylo založeno Federální pojištění vkladů (Federal Deposit Insurance Corporation), aby maximálně zajistilo vklady proti ztrátám. Pojištění dává vkladatelům jistotu, že jejich vklady jsou bezpečně uloženy. Zabraňuje tak, aby úpadek nebo finanční potíže "nezdravých" bank vyvolaly "run" na jiné banky. Lidé v zaplněném divadle jsou přesvědčeni, že je ohnivzdorné. Od roku 1934 se vyskytlo několik bankrotů a "runů" na jednotlivé banky. Neobjevila se ale bankovní panika ve starém stylu.
Garantování vkladů bylo používáno kvůli zabránění panice samotnými bankami i dříve, v méně rozsáhlé podobě a méně efektivně. Když se čas od času jedna banka ocitla v potížích a byla
ohrožována "runem", když začaly prosakovat zprávy o její situaci, ostatní banky se dobrovolně spojily a vytvořily fond garantující depozita banky, která se ocitla v potížích. Tento systém zabránil mnoha hrozícím panikám a omezil ty, které nakonec přece jen VZIl1kIy. Jindy neuspěl, protože nebyla dosažena uspokojivá dohoda, nebo protože se dostatečně rychle neobnovila důvěra. Dále v této kapitole prozkoumáme zvláště dramatický a důležitý případ takového neúspěchu.
RANNÁ LÉTA REZERVNÍHO SYSTÉMU
Federální rezervní systém začal pracovat koncem roku 1914, několik měsíců po začátku války v Evropě. Válka drasticky změnila úlohu a význam Federálního rezervního systému.
Když byl založen tento systém, byla centrem finančního světa Británie. Říkalo se, že svět byl založen na zlatém standardu, ale stejně tak dobře se mohlo říkat, že byl založen na standardu libry. Federální rezervní systém byl projektován zejména jako prostředek proti bankovním panikám a k usnadnění obchodu; za druhé pak jako vládní bankéř. Bralo se za samozřejmost, že bude pracovat na základě zlatého standardu a bude spíše reagovat na vnější podmínky než je formovat.
Koncem války nahradily Spojené státy Británii v postavení centra finančního světa. Svět byl ve skutečnosti postaven na dolarový standard a zůstal na něm i poté, co se vrátila oslabená verze zlatého standardu. Federální rezervní systém nebyl nadále vedlejší institucí pasivně reagující na vnější události. Byla to hlavní a nezávislá síla formující světovou peněžní strukturu.
Válečná léta demonstrovala moc Federálního rezervního systému v dobrém i ve špatném slova smyslu, zvláště poté, co Spojené státy vstoupily do války. Ve všech předchozích (a následujících) válkách se vlády uchylovaly k tiskařskému lisu, aby financovaly výdaje na válku. Ale Federální rezervní systém umožnil krytí válečných výdajů vyspělejší a důvtipnější formou, než tomu bylo možné dříve. Tiskařský lis byl doslovně do jisté míry používán, když federální rezervní banky kupovaly státní obligace od Ministerstva financí USA a platily za ně federálními rezervními bankovkami tak, aby ministerstvo financí jimi mohlo platit a krýt
některé své výdaje. Většinou ale Federální rezervní systém platil za nakoupené státní obligace pomocí úvěru, který poskytl ministerstvu financí a který uložil ve federálních rezervních bankách. Ministerstvo financí platilo za nákupy šeky krytými těmito vklady. Když příjemci uložili šeky ve svých bankách a tyto banky je dále převedly do Federální rezervní banky, depozita ministerstva financí u Federálního rezervního systému byly převedeny do komerčních bank, a zvýšily tak jejich rezervy. Toto zvýšení umožnilo komerčním bankám se rozrůstat, povětšinou tím, že samy nakupovaly vládní obligace, nebo tím, že poskytovaly úvěry svým zákazníkům na nákup vládních obligací. V tomto kruhovém procesu ministerstvo financí dostalo nově vytvořené peníze na válečné výdaje, ale vzrůst množství oběživa nabýval ponejvíce formy depozit v komerčních bankách, a to spíše než zvýšením množství oběživa. Propracovanost tohoto procesu, kdy množství peněz bylo zvýšeno, sice nezabránilo inflaci, ale usnadnilo celou operaci a zakrytím toho, co se skutečně stalo, utlumilo nebo odložilo obavy veřejnosti z inflace.
Po válce Federální rezervní systém pokračoval v prudkém zvyšování množství oběživa, a tím vyvolával inflaci. Nicméně v tomto okamžiku již dodatečné oběživo nebylo používáno na hrazení vládních výdajů, ale na financování soukromého podnikání. Třetina naší inflace ve válečném období připadá nejen přímo na válku, ale také na vládní deficit vzniklý z válečných výdajů. Systém opožděně odkryl svou chybu. Došlo k prudké reakci, která zavlekla hospodářství do prudké, ale krátké krize v letech 1920 - 1921.
Velkou érou systému bylo bezpochyby období do konce dvacátých let. Během těchto několika let sloužil jako efektivní vyvažovací kolo, když zvyšoval míru růstu oběživa, když hospodářství jevilo známky deprese; a utlumoval růst množství oběživa, když se hospodářství začalo rychleji rozvíjet. Nezabránil sice hospodářským výkyvům, ale udržel je v mezích. Navíc byl dostatečně nestranný, aby se vyhnul inflaci. Výsledkem stabilního finančního a hospodářského prostředí byl rychlý hospodářský růst. Hlasitě se proklamovalo, že přichází nová éra, že hospodářský cyklus je minulostí díky bdělému a velkému Federálnímu rezervnímu systému.
Většina úspěchů během dvacátých let může být připsána Benjaminu Strongovi, newyorskému bankéři, který byl prvním předsedou
Federální rezervní banky v New Yorku a zůstal jím až do své smrti v roce 1928. Dokud nezemřel, newyorská banka byla hlavním aktérem politiky Federálního rezervního systému jak doma, tak i v zahraničí a Benjamin Strong byl nepochybně dominantní postavou. Byl to pozoruhodný člověk, jak řekl jeden člen Federální rezervní rady, byl "géniem - Hamiltonem mezi bankéři". Víc než kdokoliv jiný ve Federálním rezervním systému měl důvěru a podporu ostatních finančních kapitánů uvnitř i vně systému, sílu osobnosti k prosazení svých názorů a měl odvahu, aby podle nich jednal.
Po Strongově smrti začal uvnitř Federálního rezervního systému mocenský boj, který měl dalekosáhlé důsledky. Strongův životopisec říká:"Strongova smrt zanechala Federální rezervní systém bez podnikavého a přijatelného vedení. Federální rezervní rada ve Washingtonu byla rozhodnuta, že newyorská banka dále nebude hrát tak významnou roli. Ale samotná rada nemohla namísto ní tuto úlohu sehrát podnikavým způsobem. Byla stále slabá a rozdělená... Navíc většina ostatních rezervních bank, stejně tak jako newyorská, nebyla ochotna se podrobit vedení rady... Tak bylo jednoduché, aby Federální rezervní systém sklouzl k nerozhodnosti a do slepé uličky."
Tento mocenský boj se ukázal být - což tehdy nikdo nemohl předvídat - prvním krokem roztáčející se spirály předávání moci soukromého trhu vládě a od republikových vlád federální vládě ve Washingtonu.
ZAČÁTEK KRIZE
Oblíbeným názorem je, že krize začala Černým čtvrtkem 24. října 1929, kdy se zhroutila newyorská burza. Po několika přechodných sestupech a vzestupech se trh s akciemi zastavil v roce 1933 asi na jedné šestině závratné úrovně roku 1929.
Kolaps burzy byl důležitý, ale nebyl začátkem krize. Obchodní činnost dosáhla svého vrcholu v srpnu 1929, dva měsíce před tím, než se zhroutil akciový trh. V té době již zaznamenala významný pokles. Zhroucení akciového trhu odráželo narůstající hospodářské potíže plus propíchnutí neudržitelné spekulativní bubliny. Samozřejmě, že když došlo ke krachu, mezi obchodníky a občany,
kteří byli omámeni závratnými nadějemi z nadcházející nové éry, se rozšířila nejistota. Nejistota utlumila ochotu jak spotřebitelů, tak podnikatelů utrácet a posílila jejich touhu zvýšit své pohyblivé rezervy pro případ nouze.
Tíživý dopad krachu na burze byl velmi posilněn následným chováním Federálního rezervního systému. V čase krachu Newyorská federální rezervní banka, skoro na základě podmíněného reflexu vyvinutého během období silného rozmachu, aby sama zabránila šoku, začala nakupovat vládní obligace, a tak doplňovat bankovní rezervy. To umožňovalo komerčním bankám tlumit šok poskytováním dodatečných úvěrů společnostem operujícím na burze a nákupem jejich cenných papírů, jakož i jiných společností nepříznivě postižených krachem. Ale Strong byl mrtev a rada Federálního rezervního systému chtěla hrát vůdčí roli. Začala jednat tak, aby si zjednala disciplínu v New Yorku a New York se vzdal. Pak se Federální rezervní systém začal chovat zcela jinak než během dřívějších hospodářských krizí ve dvacátých letech. Namísto aktivního zvyšování stavu oběživa nad obvyklou míru, aby se vyrovnal jeho pokles, Federální rezervní systém v průběhu roku 1930 dovolil postupné snížení množství oběživa. Ve srovnání s poklesem množství oběživa v období od konce roku 1930 do začátku roku 1933 se pokles v období do října 1930 zdá být nepodstatný - pouhých 2.6 procenta. Nicméně ve srovnání s předchozími epizodami, byl pokles značný. Vskutku jen v mála předchozích krizích došlo k takovému poklesu, ať už během nich, nebo před nimi.
Společně s důsledky krachu na burze pokles stavu oběživa vyvolal v roce 1930 prudkou krizi. Dokonce i kdyby byla krize ukončena koncem roku 1930, nebo začátkem roku 1931, jak by se stalo, kdyby nedošlo ke kolapsu finančního systému, stejně by se tato krize zařadila mezi nejsilnější v historii.
BANKOVNÍ KRIZE
Nejhorší mělo teprve přijít. Do podzimu 1930 nebyla krize, jakkoliv byla silná, doprovázena ještě potížemi bank a "runem" na banky. Charakter krize se prudce změnil poté, co byla podlomena důvěra v banky sérií bankrotů bank na americkém Středozápadě a Jihu.
Podlomení důvěry bylo následováno snahou vybrat vklady v hotovosti.
Nákaza nakonec zasáhla New York, finanční centrum země. Kritické datum byl 11. prosinec 1930, kdy Bank of United States uzavřela dveře. Byla to největší komerční banka, která v dosavadní historii Spojených států zbankrotovala. Navíc, i když to byla obyčejná komerční banka, její jméno vedlo mnoho lidí doma i v zahraničí k tomu, ze ji považovali za oficiální centrální banku. Její pád tak byl zvláště těžkou ranou důvěře v banky.
Byla to trochu náhoda, že Bank of United States sehrála tak klíčovou roli. Pří decentralizované struktuře amerického bankovnictví a politice Federálního rezervního systému by po poklesu zásob oběživa a nedostatečné odpovědí na úpadky bank dříve nebo později série bankrotů menších bank způsobila "runy" na jiné větší banky. Jestliže by nezbankrotovala Bank of United States, byla by to jiná velká banka, která by uvolnila první kamínek laviny. Byla to také náhoda, že padla právě Bank of United States, protože to byla silná a solidní banka. Přestože byla v nejhorších letech krize zrušena, zaplatila svým vkladatelům 92.5 centu z každého vloženého dolaru. Není pochyb o tom, že kdyby mohla přežít přechodné potíže, nikdo z jejích klientů by neztratil ani cent.
jakmile se začaly šířit poplašné zprávy o Bank of United States, tehdy newyorský státní bankovní dohled (New York State Superintendent of Banks), newyorská federální rezervní banka (Federal Reservo Bank of New York) a newyorské sdružení bankovního zúčtování (New York Clearing House Associatíon of Banks) se snažily vytvořit plán na záchranu banky poskytnutím garančního fondu, nebo jejím spojením s jinými bankami. To byl standardní vzor v případě jiných panik. Ještě dva dny před uzavřením banky se zdálo, že úspěch je jistý.
Plán přesto neuspěl zejména díky zvláštnímu charakteru Bank of United States a předsudkům bankéřské společnosti. Samotné jméno, protože přitahovalo imigranty, bylo ostatními bankami napadáno. Ještě důležitější bylo, že banku vlastnili a řídili Židé a že sloužila převážně židovské obci. Byla to jedna z těch několika židovských bank, která byla, snad ještě více než ostatní, z "dobré rodiny" a "dobře situovaná". Nebylo tedy náhodné, že plánovanou záchranou bylo spojení Bank of United States s jinou velkou
bankou, jedinou v New Yorku, kterou převážně vlastnili a řídili Židé a dvěma menšími židovskými bankami.
Plán neuspěl, protože newyorské sdružení bankovního zúčtování (New York Clearing House) od navrhované smlouvy v poslední chvíli odstoupilo - předpokládá se, že kvůli antisemitismu některých vůdčích osobností bankéřské společnosti. Na posledním setkání bankéřů Josef A. Broderick z newyorského státního bankovního dohledu (New York State Superintendent of Banks) se neúspěšně pokoušel je přesvědčit. Později u soudu prohlásil:
"Řekl jsem, že má (Bank of United States) tisíce klientů, že financuje malé obchodníky, zvláště židovské obchodníky, a že její uzavření může způsobit a pravděpodobně i způsobí řadu bankrotů mezi těmi, kterým slouží. Varoval jsem, že její uzavření vyústí do uzavření nejméně dalších deseti bank ve městě, a že dokonce může mít dopad na spořitelny. Řekl jsem jim, že důsledky jejího uzavření se mohou projevit i mimo hranice města.
Upozornil jsem je, že před pouhými dvěma nebo třemi týdny zachránili dva velké soukromé bankéře ve městě, a že tehdy ochotně vložili potřebný kapitál. Připomenul jsem jim, že před sedmi nebo osmi lety pomohli jedné z největších trustových společností v New Yorku vložením několikanásobně větší sumy, než bylo potřebné na záchranu Bank of United States, a teprve po té někteří z nich dali hlavy dohromady. Zeptal jsem se jich, je-li jejich záměr upustit od plánu konečný. Řekli mi, že ano. Pak jsem je varoval, že dělají nejkolosálnější chybu v bankovní historii New Yorku." (2)
Uzavření Bank of United States bylo tragické pro její vlastníky a vkladatele. Dva z vlastníků byli souzeni, uznáni vinnými a uvězněni za to, co se obecně pokládalo pouze za technické porušení zákona. Vkladatelé měli dokonce po léta zablokovány vklady, které se podařilo získat zpět. Pro zemi jako celek byly důsledky daleko vážnější. Vkladatelé po celé zemi se obávali o bezpečnost svých vkladů a přidali se ke sporadickým "runům" na banky, které začaly již dříve. Banky hromadně krachovaly - jen v prosinci 1930 352 bank.
Kdyby nikdy nevznikl Federální rezervní systém a došlo-li by k podobné sérií "runů" na banky, patrně by byla přijata stejná opatření jako v roce 1907 - omezení plateb. Bylo by to méně drastické, než to, co se skutečně dělo v posledních měsících roku 1930. Zamezením odčerpávání rezerv z dobrých bank by omezení plateb skoro určitě zabránilo následné sérii bankrotů bank v letech 1931, 1932 a 1933, stejně jako omezení v roce 1907 rychle ukončilo bankroty bank. Bank of United States by se mohla znovu otevřít, jako se otevřela společnost Knickerbrocker v roce 1908. Panika by
opadla, navrátila by se důvěra a velmi pravděpodobně by nastalo hospodářské oživení začátkem roku 1931, stejně jako nastalo v roce 1908.
Existence Federálního rezervního systému zabránila přijetí této drastické terapie: přímo tím, že snížila zájem silnějších bank, které mylně věřily (jak se později ukázalo), že půjčky rezervního systému jim dávají spolehlivou možnost záchrany v případě potíží; nepřímo tím, že ukolébala společnost jako celek a bankovní systém zvláště ve víře, že žádná taková drastická opatření nejsou potřebná, když se nyní o tyto záležitosti stará Federální rezervní systém.
Federální rezervní systém mohl nabídnout daleko lepší řešení problému rozsáhlým nákupem vládních obligací na volném trhu. Bankám by to poskytlo dodatečnou hotovost na splnění požadavků svých vkladatelů. Ukončilo by to, nebo přinejmenším silně omezilo sérii bankrotů bank a veřejnosti by se zabránilo pokoušet se o přeměnu vkladů na hotovost a snižovat tak množství oběživa. Bohužel reakce rezervního systému byla váhavá a nedostatečná. Rezervní systém v podstatě stál se založenýma rukama a nechal jít krizi svou cestou, chování, které opakoval opět a znovu během nadcházejících dvou let.
Všechno se opakovalo na jaře 1931, kdy propukla nová bankovní krize. V září 1931, kdy Británie opustila zlatý standard, Federální rezervní systém nastoupil cestu ještě zvrácenější politiky. Federální systém reagoval - po dvou letech hluboké krize - zvýšením úrokové míry, která zatížila banky vyšším úrokem než kdykoliv v předchozí historii. Toto opatření přijal, aby odvrátil odliv svých zlatých rezerv k zahraničním držitelům dolarů, které postrašilo britské opuštění zlatého standardu. Nicméně domácí dopad byl vysoce deflační způsobil další tlak jak na komerční banky, tak na podnikovou sféru. Federální rezervní systém mohl zmírnit tuto tvrdou finanční ránu trhu nákupem vládních obligací na volném trhu, ale neudělal to.
V roce 1932, pod silným tlakem Kongresu, Federální rezervní systém konečně provedl rozsáhlé nákupy na volném trhu. Ve chvíli, kdy se začaly projevovat blahodárné důsledky, Kongres odstoupil - a Federální rezervní systém okamžitě program ukončil.
Poslední epizoda tohoto smutného příběhu byla bankovní panika v roce 1933, znovu iniciovaná sérií bankrotů bank. Zintenzívnila se v období bezvládí mezi vládami Herberta Hoovera a Franklina D.
Roosevelta, který byl zvolen 8. listopadu 1932, ale prezidentský úřad převzal až 4. března 1933. Herbert Hoover nechtěl podniknout žádná opatření bez spolupráce s nově zvoleným prezidentem a Roosevelt nechtěl přijmout jakoukoliv odpovědnost před inaugurací.
Panika se šířila v newyorské finanční komunitě a samotný Federální rezervní systém začal panikařit. Ředitel newyorské federální rezervní banky se bezúspěšně snažil přesvědčit prezidenta Hoovera, aby na poslední den svého úřadování vyhlásil bankovní prázdniny. Pak se spojil s newyorskou zúčtovací bankou a se Státním bankovním dohledem a společně přesvědčili newyorského guvernéra Lehmana, aby vyhlásil státní bankovní prázdniny na 4. března 1933, v den inaugurace Franklina D. Roosevelta. Federální rezervní banka byla uzavřena společně s komerčními bankami. Podobná opatření přijali i ostatní guvernéři. Nakonec byly na 6. dubna 1933 vyhlášeny prezidentem Rooseveltem celostátní bankovní prázdniny.
Centrální bankovní systém, který byl vytvořen zejména proto, aby se krize nemusela řešit omezením plateb komerčních bank, se připojil nakonec ke komerčním bankám a provedl rozsáhlejší, úplnější a ekonomicky škodlivější omezení plateb, než jaké dosud naše historie zaznamenala. Určitě můžeme souhlasit s poznámkou v Hooverových pamětech: "Došel jsem k závěru, že (Federální rezervní rada) byla opravdu jen slabým stéblem, kterého se národ mohl chytit v těžkých časech." (3)
Na vrcholu prosperity v polovině roku 1929 bylo ve Spojených státech skoro 25 000 komerčních bank. Na začátku roku 1933 jejich počet klesl na 18 000. Když byly prezidentem Rooseveltem odvolány bankovní prázdniny deset dní po jejich oznámení, bylo povoleno znova otevřít jen 12 000 bankám a později jen 3 000 dalším. Celkově během čtyř let krize zmizelo zhruba 10 000 z původních 25 000 bank - bankrotem, spojením s jinými bankami, nebo likvidací.
Celkové množství oběživa zaznamenalo podobně drastický pokles. Z každých 3 dolarů uložených v bankách a v kapsách občanů v roce 1929 zůstalo v roce 1933 méně než 2 dolary. To byl bezprecedentní finanční kolaps.
FAKTA A JEJICH INTERPRETACE
O těchto skutečnostech dnes není pochyb, ačkoliv je dobře poznamenat, že nebyly známé mnohým tehdejším pozorovatelům, včetně Johna Maynarda Keynese. Tato fakta jsou různě vysvětlována. Byl finanční kolaps příčinou, nebo důsledkem hospodářské krize? Stal se navzdory nejlepší snaze Federálního rezervního systému, jak tehdy věřilo mnoho pozorovatelů? Začala krize v USA a šířila se do zahraničí? Nebo přerůstání mírné krize v hlubokou v USA způsobily vnější síly?
Příčina nebo důsledek
Rezervní systém neměl o své roli žádné pochybnosti. Sebechvála byla tak velká, že Federální rezervní rada ve své výroční zprávě v roce 1933 napsala: "Schopnost federálních rezervních bank uspokojovat ohromné finanční potřeby během krize demonstrovala účinnost finančního systému země v rámci Federálního rezervního zákona (Federal Reserve Act)... Je těžké odhadnout, jak by krize postupovala, kdyby Federální rezervní systém neprováděl liberální politiku nákupů na volném trhu." (4)
Peněžní krach byl zároveň důsledkem i příčinou hospodářské krize. Ve velké míře byl zapříčiněn politikou Federálního rezervního systému, která bezpochyby zhoršila průběh krize. Přesto, když začala hospodářská krize, zhoršila se i krize peněžní. Úvěry bank, které za mírné krize mohly být "dobrými" úvěry, se staly "špatnými" úvěry za hluboké krize. Nesplácení úvěrů oslabilo úvěrující banky, což zvýšilo riziko "runu" na ně. Bankroty, pokles výroby, růst nezaměstnanosti - všechno posilovalo nejistotu a strach. Touha změnit aktiva v jejich nejlikvidnější formu - v peníze a do nejbezpečnějšího druhu peněz - do hotovosti, se stala všeobecnou. Zpětná vazba je pronikavým rysem ekonomického systému.
Důkazy nyní vedou k závěru, že Federální rezervní systém měl nejen zákonné právo zabránit kolapsu, ale že mu i mohl zabránit, kdyby rozumně použil moc, která mu byla dána Federálním rezervním zákonem. Zastánci Federálního rezervního systému nalezli řadu omluv. Žádná z nich neobstojí před pečlivým prověřením. Žádná není řádným zdůvodněním neúspěchu Federálního
rezervního systému, při plnění úlohy, pro kterou byl založen. Federální rezervní systém nejen, že měl možnosti, jak zabránit krizi, dokonce i věděl, jak tyto možnosti využít. V letech 1929, 1930, 1931 newyorská federální rezervní banka opakovaně naléhala, aby systém začal ve velkém měřítku nakupovat státní obligace, což byla klíčová operace, kterou měl Federální rezervní systém podniknout a nepodnikl. New York byl umlčen ne proto, že by jeho návrhy byly považovány za chybné, ale kvůli mocenskému boji uvnitř Federálního rezervního systému, který vedl k tomu, že další federální rezervní banky a Federální rezervní rada ve Washingtonu nebyly ochotny akceptovat newyorské vedení. Alternativou pak bylo nerozhodné a zmatené vedení, které prodělala Federální rezervní rada. Znalé hlasy uvnitř systému také volaly po opravných opatřeních. lllinoiský kongresman A. J. Sabath řekl na půdě Bílého domu: "Trvám na tom, že je v moci Federální rezervní rady zmírnit finanční a obchodní potíže." Někteří kritici z akademických kruhů, včetně Karla Boppa, který se později stal ředitelem Federal Reservo Bankof Philadelphia, vyjádřili podobné názory. Na zasedání Federální rezervní rady v roce 1932, na které bylo přijato rozhodnutí o nákupu na volném trhu pod přímým tlakem Kongresu, Ogden L. Mills, tehdy ministr financí a člen Federální rezervní rady ex officio, řekl, když vysvětloval, proč hlasoval pro opatření: "Pro velký centrální bankovní systém se 70 procenty zlatých rezerv byla nečinnost v takovéto situaci skoro nepochopitelná a skoro neomluvitelná." Přesně tak se Federální rezervní systém choval během předchozích dvou let krize a začal se tak znovu chovat, jakmile o několik měsíců později Kongres odstoupil a znovu pak během závěrečné bankovní krize v březnu 1933.
Kde začala krize
Rozhodující důkaz, že krize začala ve Spojených státech a odtud se rozšířila do celého světa, poskytuje pohyb zlata. V roce 1929 byl v USA zlatý standard v tom smyslu, že vláda na požádání prodávala a nakupovala zlato za oficiální cenu (20.67 dolarů za unci). Většina ostatních velkých zemí také stála na takzvaném zlatém standardu a také stanovovala oficiální cenu zlata ve svých měnách. Tato oficiální cena v cizí měně vydělená oficiální cenou USA určila
oficiální kurs, tj. cenu cizí měny v dolarech. Tyto země mohly kupovat nebo prodávat zlato za oficiální cenu, ale zavázaly se zachovávat měnový kurs stanovený dvěma oficiálními cenami zlata, prodejem a nákupem dolarů v tomto měnovém kursu. Jestliže v tomto systému občané Spojených států nebo občané jiných států vlastnící dolary utratili (půjčili nebo darovali) více dolarů, než příjemci těchto dolarů chtěli v USA utratit (půjčit nebo darovat), pak příjemci dolarů žádali za zbylé dolary zlato. Zlato plynulo z USA do jiných zemí. Jestliže se rovnováha vychýlila na druhou stranu tak, že vlastníci jiných měn chtěli utratit (půjčit, darovat) v USA více dolarů než vlastníci dolarů byli ochotni vyměnit za cizí měnu na nákupy (půjčky, dary) v cizích zemích, dostali dodatečné dolary ve svých bankách v oficiálním kursu. Cizí centrální banky zase dostaly dodatečné dolary prodejem zlata do USA. (V praxi samozřejmě tyto transakce neznamenaly přepravu zlata přes oceán. Většina zlata patřící zahraničním bankám ležela v trezorech newyorské federální rezervní banky se štítkem země, která jej vlastnila. Převod zlata se prováděl změnou štítků na bednách se zlatými tyčemi v hlubokém podzemí pod budovou banky na Liberty Street 33 v oblasti Wall Street.)
Jestliže by krize začala v zahraničí, zatímco by americká ekonomika alespoň po nějaký čas pokračovala v konjunktuře, pak by zhoršující se hospodářské podmínky v zahraničí snížily americký export a snížením ceny zahraničního zboží posílily import do USA. Výsledkem by byla snaha utrácet (půjčit, darovat) více dolarů v zahraničí, než by jejich příjemci chtěli realizovat na americkém trhu, a nastal by odliv zlata z USA. Odliv by snížil zlaté rezervy Federálního rezervního systému. To by Federální rezervní systém vedlo k omezení množství peněz. Takovým způsobem systém pevných měnových kursů přelévá deflační (nebo inflační) tlak z jedné země do druhé. Pokud by byl takový chod událostí, pak by Federální rezervní systém mohl oprávněně tvrdit, že jeho opatření byla důsledkem tlaků ze zahraničí.
Naopak, jestliže krize začala v USA, pak by brzo musela způsobit pokles množství dolarů, které jejich držitelé chtěli utratit v zahraničí, a musela by způsobit nárůst množství dolarů, které jejich držitelé hodlali utratit na americkém trhu. To by způsobilo příliv zlata
do USA a vyvolalo tlak na cizí země, aby redukovaly množství peněz, a tímto způsobem by se na ně přenesla americká deflace.
Fakta hovoří jasně. Zlaté rezervy USA od srpna 1929 do srpna 1931, tedy během prvních dvou let hospodářského poklesu, rostly jasný důkaz, že USA byly na čele procesu. Jestliže by Federální rezervní systém jednal podle pravidel zlatého standardu, musel by zvýšit množství peněz. Namísto toho nechal ve skutečnosti množství peněz klesat.
Jakmile se krize projevila i v jiných státech, samozřejmě se projevil obrácený dopad na Spojené státy - další příklad zpětné vazby, která je v jakémkoliv hospodářském systému všudypřítomná. Země, která je na čele mezinárodního pohybu, nemusí na něm zůstat. Francie nashromáždila velké zásoby zlata v důsledku návratu ke zlatému standardu v roce 1928 za cenu podhodnoceného franku. Měla tak mnoho sil, aby odolávala deflačnímu tlaku přicházejícímu z USA. Nevyužila jich a sledovala ještě více deflační politiku než USA a své zlaté rezervy dále zvýšila a od konce roku 1931 dokonce začala i odčerpávat zlato z USA. Pochybnou odměnou za takovéto vedení bylo, že ačkoliv americké hospodářství dosáhlo nejnižšího bodu v březnu 1933, když se zastavily platby ve zlatě, francouzské hospodářství dále klesalo až do dubna 1935.
Dopad na rezervní systém
Paradoxním výsledkem zvrhlé finanční politiky Federální rezervní rady, přes dobré rady newyorské federální rezervní banky, bylo její úplné vítězství nad newyorskou i ostatními rezervními bankami v boji o moc. Mýtus, že soukromé podniky včetně soukromých bank zklamaly a že vláda potřebuje větší moc k odstranění prý vrozené nestability svobodného trhu, znamenal, že neúspěch Federálního rezervního systému vytvořil příznivé politické prostředí, aby Federální rezervní rada získala větší kontrolu nad regionálními bankami.
Jedním ze symbolů této změny bylo přestěhování Federální rezervní rady ze skromného úřadu v budově ministerstva financí do vlastního velkolepého řeckého chrámu na Constitution Avenue (od té doby byla přistavěna další mohutná budova).
Pečetí na posunu moci byla změna názvu Federální rezervní rady a změna titulu vedoucích regionálních bank. V kruhu
centrálních bank je prestižní titul guvernér, nikoliv prezident. V letech 1913 až 1935 řídil regionální banku ustanovený "guvernér"; centrální úřad ve Washingtonu byl nazýván Federální rezervní rada (The Federal Reservo Board); jen předsedající Federální rezervní rady byl titulován guvernérem; zbylí členové byli prostě jejími členy. Bankovní zákon z roku 1935 všechno změnil. Hlavami regionálních bank byli ustanoveni "prezidenti" namísto "guvernérů" a přiléhavý název Federální rezervní rada byl nahrazen těžkopádným Rada guvernérů Federálního rezervního systému (Board of Governors of the Federal Reservo System) jenom proto, aby i zbývající členové rady mohli užívat titul guvernér.
Bohužel růst moci, prestiže a získání nádherného úřadu nebylo doprovázeno odpovídajícím růstem výkonnosti. Od roku 1935 Federální rezervní systém řídil (a velmi přispěl) krizi v letech 193738, válečné období a následující poválečnou inflaci, výkyvy v hospodářství s rostoucí a klesající inflací, rostoucí a klesající nezaměstnanost. Každý inflační vrchol a každý inflační pokles nabýval stále vyššího a vyššího stupně a průměrná míra nezaměstnanosti stále narůstala. Systém již neudělal stejnou chybu jako v letech 192933, nepřipustil finanční kolaps a nepřispíval mu, ale udělal opačnou chybu, podporoval nevhodně vysoký nárůst množství oběživa, a tak způsoboval inflaci. Navíc pokračoval ve vyvolávání nových konjunktur a také krizí, některých mírných, jiných hlubokých tím, že přecházel z jednoho extrému do druhého.
V jednom ohledu se Federální rezervní systém nikdy nezměnil. Všechny potíže připisoval vnějším vlivům, které nemohl ovlivnit a chválil se za všechny příznivé události. Tímto způsobem neustále živil mýtus o nestabilitě soukromého sektoru, zatímco svým skutečným jednáním dokumentoval, že vláda je dnes hlavním zdrojem nestability hospodářství.