Neúspěch západních vlád dosáhnout proklamovaných cílů vyvolal širokou reakci proti koncepci velké vlády. V Británii tato reakce v roce 1979 přivedla Margaret Thatcherovou k moci na základě volebního programu zavazujícího její konzervativní vládu zvrátit socialistickou politiku, kterou od konce II. světové války sledovaly obě labouristické i předchozí konzervativní vlády. Ve Švédsku tato reakce vedla k porážce sociálně demokratické strany v roce 1976 po více než čtyřech dekádách její nepřerušené vlády. Ve Francii vedla k dramatickým změnám v politice, k jejímu zaměření na odstranění vládní kontroly cen a mezd a na výraznou redukci jiných forem vládní intervence. Ve Spojených státech se tato reakce projevila nejdramatičtěji v daňové revoluci, která se dotýkala celého národa a byla symbolizovaná přijetím zákona nazvaného "Propozice I3" (Proposition 13) v Kalifornii a uskutečněna v řadě států prostřednictvím ústavních dodatků omezujících státní daně.
Tato reakce je možná dočasná a může po ní následovat, po krátkém období, obnovení trendů k ještě větší vládě. Rozmach nadšení pro omezení vládních daní a jiných poplatků není doprovázen srovnatelným nadšením pro omezení vládních programů, vyjma programů, z nichž mají prospěch jiní lidé. Reakce proti velké vládě byla podnícena vysokou inflací, kterou vlády mohou kontrolovat, jestliže usoudí, že je to politicky výhodné. Jestliže tak učiní, tuto reakci mohou zmírnit anebo zcela eliminovat.
Věříme, že tato reakce je víc než pouhá odpověď na přechodnou inflaci. Naopak, inflace sama o sobě je částečně odpovědí na tuto reakci. Protože se stalo politicky méně atraktivní hlasovat pro vyšší daně, aby bylo možné krýt vyšší výdaje, zákonodárci se uchýlili k financování výdajů prostřednictvím inflace, což jest skrytá daň,
která může být uložena, aniž by bylo nutno o ní hlasovat. Je to zdanění bez odpovídajícího mandátu. Zdaňování ve dvacátém století není populárnější, než bylo ve století osmnáctém.
A navíc kontrast mezi ostentativními cíli vládních programů a jejich skutečnými výsledky, kontrast, který byl trvalým tématem předchozích kapitol, je tak výrazný a rozšířený, že dokonce mnoho z nejpřesvědčenějších zastánců koncepce velké vlády muselo uznat vládní neúspěch. Ačkoliv jejich řešení problémů většinou vyústilo v ještě větší vládu.
Názorový proud, který se jednou začal silně prosazovat, má tendenci pronikat přes všechny překážky navzdory všem opačným názorům. Stejně tak, když názorová vlna dosáhne vrcholu a dá se do pohybu opačný příliv názorů, pak také ten má tendenci se zesilovat.
Názorový proud vedoucí k hospodářské svobodě a omezené vládě, pro což tak mnoho učinili Adam Smith a Thomas Jefferson, plynul silně až do konce devatenáctého století. Pak se názorový proud obrátil. Zčásti proto, že velký úspěch hospodářské svobody a omezené vlády zajišťující ekonomický růst a zvyšující blahobyt velké masy obyvatelstva se střetl se zly, které přežívaly (a kterých samozřejmě bylo mnoho). Projevilo se stále výraznější obecnější přání s těmito zly něco učinit. Rozvoj názorů směrem k Fabiánskémusocialismu a k liberalismu New Dealu zesílil později a prosadil změny v britské politice na začátku dvacátého století a v politice USA po Velké krizi.
Tento trend se projevuje již tři čtvrtiny století v Británii a půl století ve Spojených státech. Ale i tento trend dosáhl svého vrcholu. Jeho intelektuální základna erodovala v souvislosti s opakovaným rozporem mezi očekáváním a zkušeností. Jeho zastánci jsou v defenzívě. Nemají žádná řešení, která by nabídli na odstranění současných zel, kromě pořád těch samých. Nemohou již déle budit nadšení mezi mladými, kteří nalézají více vzrušení v myšlenkách Adama Smithe nebo Karla Marxe, než ve Fabiánském socialismu nebo v liberalismu New Dealu.
Ačkoliv vlna směrem k Fabiánskému socialismu a liberalismu New Dealu dosáhla vrcholu, nemáme ještě jasný důkaz, že obrat, který následuje, bude směrem k větší svobodě a omezené vládě v duchu Smithe a Jeffersona, nebo směrem k všemocné monolitické vládě v duchu Marxe a Maa. Tato životně důležitá otázka nebyla
ještě zodpovězena ať už kvůli intelektuálnímu názorovému klimatu nebo kvůli současné politice. Jak nás učí historická zkušenost, nejprve se rozhodne v oblasti názorů a politika bude rychle následovat.
VÝZNAM INTELEKTUÁLNÍHO NÁZOROVÉHO KLIMATU
Příklad Indie a Japonska diskutovaný v 2. kapitole, exemplárně ukázal význam intelektuálního názorového klimatu, který je určován podvědomými předsudky většiny lidí a jejich vůdců, jejich podmíněnými reflexy ve prospěch toho nebo onoho vývoje.
Vůdcové revoluce Meiji, kteří se dostali v roce 1867 k moci v Japonsku, zasvětili svou činnost posílení moci a slávy své země. Nepřisuzovali zvláštní hodnotu individuální nebo politické svobodě. Věřili v aristokracii a politické řízení elity. Přesto přijali liberální hospodářskou politiku, která vedla k rozšíření příležitostí pro masy a v průběhu prvních desetiletí k větší osobní svobodě. Na druhé straně, muži, kteří převzali moc v Indii, byli naopak zcela oddáni myšlence politické svobody, osobní svobody a demokracie. Jejich cílem nebyla jen moc národa, ale také zlepšení hospodářských podmínek mas. Přesto přijali kolektivistickou hospodářskou politiku, která svázala jejich lid omezeními a která stále do značné míry podkopává individuální a politické svobody, které podporovali Britové.
Rozdíly v politice věrně odrážejí různé intelektuální klima v obou oblastech. V polovině devatenáctého století se považovalo za samozřejmé, že moderní hospodářství by mělo být organizováno prostřednictvím svobodného obchodu a soukromého podnikání. Pravděpodobně japonské vůdce nikdy nenapadlo, že by mohli sledovat nějaký jiný kurs. V polovině dvacátého století se považuje za samozřejmé, že moderní hospodářství by mělo být organizováno prostřednictvím centralizovaného řízení a pětiletých plánů. V Indii se pravděpodobně nestalo, že by její vůdcové sledovali nějaký jiný kurs. Je zajímavé, že oba názory přišly z Velké Británie. Japonci přijali za svou politiku Adama Smithe, Indové akceptovali politiku Harolda Laskiho.
Naše vlastní historie je rovněž přesvědčivým důkazem významu názorového klimatu. Toto klima formovalo práci význačné skupiny mužů, kteří se shromáždili v Sále nezávislosti ve Filadelfii v roce 1787, aby sepsali ústavu pro nový národ, který pomohli vytvořit. Vstoupili do historie, a přitom byli silně ovlivněni názory panujícími v Británii. Tentýž myšlenkový proud měl později ovlivnit japonskou politiku. Koncentraci moci, zejména v rukou vlády, považovali za velké nebezpečí pro svobodu. Když psali ústavu měli to na mysli. Tento dokument měl omezit vládní moc, udržet decentralizaci moci a zachovat kontrolu jedinců nad vlastními životy. Toto úsilí je ještě zřetelnější v Listině práv (Bill of Rights) a pak v prvních deseti dodatcích ústavy, jak je tomu i v základním textu ústavy: "Kongres nemá přijímat žádné zákony týkající se konstituování náboženství nebo zakazující jeho svobodné vyznávání nebo omezující svobodu slova nebo tisku. Nesmí být dotčeno právo lidí nosit a držet zbraň." "Výčtem určitých práv v ústavě nesmí být nijak popírána nebo zneuctěna jiná práva lidu", "pravomoci, které nejsou delegovány Spojeným státům ústavou, pravomoci, které jsou jí vypraženy státům, jsou vypraženy státům nebo lidu." (z Dodatků I, II, IX, X).
Na konci devatenáctého století a v prvních desetiletích dvacátého století se intelektuální názorové klima ve Spojených státech - značně pod vlivem těchže názorů z Británie, které později ovlivnily indickou politiku - začalo měnit. Vzdalovalo se od víry v individuální odpovědnost a důvěry v trh směrem k víře v sociální odpovědnost a důvěru ve vládu. Ve dvacátých letech silná menšina, pokud ne většina, univerzit a aktivně činných univerzitních profesorů zastávala socialistické názory ve veřejných záležitostech. New Republic (Nová republika - pozn. překl.) a Nation (Národ - pozn. překl.) byly vedoucími intelektuálními časopisy formujícími veřejné mínění. Socialistická strana Spojených států vedená Normanem Thomasem disponovala širokou základnou, ale nejsilnější byla na univerzitách a na středních školách.
Podle našeho mínění byla Socialistická strana v prvních desetiletích dvacátého století nejvlivnější politickou stranou ve Spojených státech. Protože neměla žádnou naději na volební úspěch na státní úrovni (zvolila několik místních představitelů zejména ve státech Milwaukee a Visconsin), mohla usilovat být stranou principů.
Demokraté a republikáni si to dovolit nemohli. Museli mít strany účelnosti a kompromisu, aby udrželi dohromady široké frakce a zájmy. Museli se vyhnout "extrémismu" a držet se uprostřed. Nedá se říci, že by jedna strana byla za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, ale měly k tomu velmi blízko. Nicméně v průběhu doby obě velké strany přešly na pozice socialistické strany. Socialistická strana nikdy v prezidentských volbách nedosáhla více než 6% (v roce 1912 pro Eugena Debse). Získala méně než 1 procento v roce 1928 a jen 2 procenta v roce 1932 (pro Normana Thomase). Přitom je téměř každý bod jejího hospodářského programu z prezidentských voleb 1928 dodnes součástí zákona. Relevantní body jejich programu jsou reprodukovány v příloze A.
Jakmile se změna názorového klimatu rozšířila do veřejnosti, jak se událo po Velké krizi, ústava zformovaná velmi odlišným názorovým klimatem se ukázala nanejvýš jen zdrojem zpomalení růstu vládní moci než její překážkou.
Slovy pana Dooleye: "Nezáleží na tom, zda ústava následuje vlajku nebo ne, Nejvyšší soud sleduje příchod příštích voleb". Slova ústavy byla znovu interpretována a získala nový význam. Co bylo považováno za bariéru rozpínání vládní moci se stalo neúčinným. Raoul Berger ve svém autoritativním rozboru soudní interpretace jednoho dodatku píše:
"Čtrnáctý dodatek je školským příkladem par excelence, který soudce Harlam popsal jako "výkon pozměněné moci" Nejvyšším soudem, jeho průběžnou revizí ústavy pod záminkou interpretace ...
Nejvyšší soud, můžeme to říct s jistotou, šel proti vůli farmářů a nahradil zcela protichůdnou interpretací původní záměr...
Takové chování přimělo mnohé k závěru, že justice se stala zákonem sama o sobě."(1)
MÍNĚNÍ A LIDOVÉ CHOVÁNÍ
Důkaz, že vlna směrem k Fabiánskému socialismu a liberalismu New Dealu dosáhla vrcholu, vycházel nejen z článků intelektuálů, nejen z myšlenek vyjadřovaných politiky na tribunách, ale také ze způsobu chování lidu. Jeho chování je nepochybně ovlivněno názory. Chování lidí nejenže zpětně ovlivňuje názory, ale hraje velkou roli v jejich převádění do politiky.
A.V. Dicey s pozoruhodnou předvídavostí před více než šedesáti lety psal: "Jestliže bude zastaven postup socialistického zákonodárství
budeme za to vděčit, ani ne tak vlivu nějakého myslitele, jako nějakému výraznému faktu, který ovládne pozornost veřejnosti, například tomu, že růst daňového zatížení je obvyklým, pokud ne nezbytným, průvodním jevem socialistické politiky".(2) Inflace, vysoké daně a zjevná neefektivnost, byrokracie a nadměrná regulace pocházející z velké vlády, to jsou důsledky, které Dicey předpovídal. Je na vedoucích osobnostech lidu, aby vzali věci do svých rukou a snažili se nalézt východisko z překážek postavených vládou.
Pat Brennanová se svým způsobem proslavila v roce I978, kdy se svým manželem začala konkurovat poště Spojených států. Zřídili si ve sklepení v Rochestru ve státě New York společnost na doručování balíčků a dopisů ve městě Rochesteru ještě týž den a za nižší cenu, než požadoval poštovní úřad. Jejich podnikání brzy vzkvétalo.
Není pochyb, že porušili zákon. Pošta je žalovala u soudu a oni svou při, která šla až k Nejvyššímu soudu, prohráli. Místní podnikatelé jim poskytli finanční podporu.
Jak řekla Pat Brennanová:
"Myslím, že přichází tichá revoluce a snad my jsme byli jejím začátkem... Vidíte jak se
lidé vzpírají byrokratům, zatím před pár lety nemohli o tom ani snít, protože by byli smeteni... Lidé rozhodují o svém osudu jako o svém vlastním, který nepatří do rukou
někomu ve Washingtonu, kdo na něm nemá žádný zájem. Takže to není otázka anarchie, ale je to otázka, že lidé znovu uvažovali o moci byrokratů a zamítli ji... Otázka svobody vstoupila do všech odvětví podnikání -zda jej máte právo provozovat a právo rozhodnout, m uděláte. Je to také otázka svobody spotřebitele užívat služby, o nichž zjistí, že jsou laciné a daleko lepší. Podle federální vlády a souboru zákonů nazvaných "Výlučně soukromé zákony" (Private Express Statutes), nemám právo zřídit podnik a spotřebitel není oprávněn užívat jeho služby - což se mí zdá velmi divné v zemi jako je tato, kde je vše založeno na svobodě a svobodném podnikání."
Pat Brennanová vyjadřuje přirozenou lidskou odpověď na pokusy jiných lidí kontrolovat její život, když si myslí, že to není jejich věcí. První reakcí je nevole, druhou je pokus obejít překážky užitím legálních prostředků, nakonec dochází k poklesu respektu před zákonem jako takovým. Tento poslední důsledek je politováníhodný, ale nevyhnutelný.
Překvapivým příkladem je to, co se přihodilo ve Velké Británii jako reakce na konfiskační daně. Jak říká britská autorita Graham Turner:
"Myslím si, že je zcela správné říct, že jsme se stali v průběhu posledních deseti nebo patnácti let národem podvodníků.
Jak se to stalo? Velmi mnoha způsoby. Vezměme to nejprve na nejnižší úrovni. Vezměme si drobného prodavače potravin na venkově, ... jak vydělává peníze? Když zjistí, že kupuje zboží přes řádného velkoobchodníka, vždy musí použít účet a jestliže jde do Cash and Carry (přímý prodej - pozn. překl.) a koupí si zboží odtud, ... jistý zisk z tohoto zboží může být nezdaněn, protože daňový inspektor jednoduše neví, že měl toto zboží. To je způsob, kterým to dělá.
Jestliže to vezmeme úplně shora a - jestliže tedy vezmeme ředitele společnosti - je celá řada způsobů, jak ta mohou činit. Kupují své potraviny prostřednictvím společnosti, stráví dovolenou na účet společnosti, dosadí své ženy na místa ředitelek společnosti, i když jejich ženy nikdy nenavštíví továrnu. Používají techniku, která se používá při stavbě továrny, zároveň na stavbu svého domu.
Tak to pokračuje úplně stejně na všech stupních. Od obyčejného dělníka, který dělá zcela jednoduchou práci, až zcela na vrchol, k obchodníkům, politikům, členům kabinetu, členům stínového kabinetu a všichni to tak dělají.
Myslím, že snad každý cítí, že daňový systém je v zásadě nespravedlivý a každý, kdo může, se snaží najít způsob, jak obejít daňovou povinnost. Mezi lidem vládne shoda v tom, že daňový systém je nespravedlivý, že země žije v určitém druhu konspirace. Každý pomáhá jiným v podvodech.
Není vlastně ani složité podvádět v této zemi, protože jiní lidé vám skutečně chtějí pomoci. Před patnácti lety to mohlo být docela jiné. Lidé by řekli, že to není zcela v pořádku."
Nebo zvažte tento článek z Wall Street Journal, napsaný Malvynem B. Kraussem a nazvaný "Švédská daňová revoluce" (l.únor 1979 str.18):
"Švédská revoluce proti nejvyšším daním na Západě je založena na individuální iniciativě. Místo toho, aby se spoléhal i na politiky, vzal i obyčejní Švédové věc do svých vlastních rukou a jednoduše odmítli daně platit. To lze učinit různými způsoby a mnohé z nich jsou legální....
Jedním způsobem, jak odmítnout placení daní, je začít méně pracovat. Švédové plavící se na plachetnicích v krásném stokholmském souostroví živě dokumentují tuto tichou daňovou revoluci v zemi.
Švédové unikají daním, tím, že si je určují sami....
Výměnný obchod je jiným způsobem, jak Švédové odolávají vysokým daním.Odlákat švédského zubaře z tenisového kurtu do ordinace není vůbec jednoduchou záležitostí. Ale právník, kterého rozbolely zuby, má šanci. Právník může nabídnout právní služby oplátkou za spravení zubů. Výměnný obchod zachrání zubaři dvojí daně: vlastní daň z příjmu a daň ve formě advokátních poplatků. Ačkoli výměnný obchod je považován za rys primitivního hospodářství, vysoké švédské daně z něj udělaly populární způsob, jak obchodovat ve státě všeobecného blahobytu zvláště v profesích ....
Nová revoluce ve Švédsku není revolucí bohatých, nýbrž probíhá na všech příjmových úrovních....
Švédský stát veřejného blahobytu je státem rozporů. Jeho ideologie tlačí ke stále větším vládním výdajům.... občané dospěli na hranici, za níž další růst daní vyvolává veřejnou nespokojenost... Jediným způsobem, jak se Švédové mohou bránit vyšším daním, je jednat způsobem, který škodí hospodářství. Zvyšování veřejných výdajů podkopává hospodářskou základnu, na níž stojí stát všeobecného blahobytu."
PROČ PŘEVAŽUJÍ PARTIKULÁRNÍ ZÁJMY
Jestliže obrat proudu směrem k Fabiánskému socialismu a liberalismu New Dealu má být doprovázen pohybem směrem ke svobodnější společnosti a omezenější vládě, spíše než k totalitní společnosti, pak veřejnost musí nejen poznat nedostatky současné situace, ale také to, proč vznikly a jak se proti nim lze bránit. Proč jsou výsledky politiky tak často opakem jejích proklamovaných záměrů? Proč partikulární zájmy převažují nad zájmy celospolečenskými? Jakým způsobem můžeme zastavit a obrátit proces?
Moc ve Washingtonu
Kdykoliv navštívíme Washington D.C., jsme znova a znova ohromeni mocí, která je v tomto městě koncentrována. Projděte sály Kongresu a jen ztěží najdete 435 kongresmanů a 100 senátorů mezi 18 000 zaměstnanci Kongresu. Na senátora připadá přibližně 65 zaměstnanců a 27 na každého kongresmana. Navíc je zde více než 15 000 registrovaných lobbistů, kteří jsou často doprovázeni sekretářkami, písařkami, poradci a zástupci partikulárních zájmů, které reprezentují a procházejí stejnými sály, aby dosáhli svých záměrů.
To vše je pouze špičkou ledovce. Federální vláda zaměstnává více než 3 miliony civilistů (bez uniformovaných vojenských sil). Přes 350 000 je ve Washingtonu a přilehlých oblastech. Nespočet jiných je nepřímo zaměstnán prostřednictvím vládních smluv s teoreticky soukromými organizacemi, nebo je zaměstnán průmyslovými, obchodními nebo jinými zájmovými organizacemi, které mají svá sídla ve Washingtonu, nebo přinejmenším úřady, protože je zde sídlo vlády.
Washington je magnetem pro právníky. Mnoho z největších a nejvlivnějších firem je umístěno právě zde. Říká se, že ve Washingtonu je více než 7 000 právníků, kteří jsou angažováni ve federální praxi a zákonodárství. Více než 160 právnických firem s hlavním sídlem mimo toto město má zde své úřady. (3)
Moc ve Washingtonu není monolitickou mocí drženou v několika málo rukou, jako je tomu v totalitních státech jako je Sovětský svaz, nebo Rudá Čína, nebo blíže k domovu Kuba. Je rozdrobena do
mnoha kousků a kousíčků. Každá partikulární skupina v zemi se snaží získat nad těmito kousky a kousíčky kontrolu. Výsledkem je, že skoro nelze najít případ, kde by vláda nestála na obou stranách.
Například v jedné mohutné budově ve Washingtonu jsou někteří vládní zaměstnanci plně zaměstnáni tím, aby navrhli a uvedli do praxe za naše peníze opatření, která mají omezit kouření. V jiné mohutné budově možná kilometry vzdálené od první jsou jiní zaměstnanci, stejně tak oddáni své věci, stejně tak tvrdě pracující při utrácení našich peněz na dotace farmářům, kteří pěstují tabák.
V jedné budově Rady pro stabilní ceny a mzdy (Council on Wage and Price Stability) pracují přesčas a snaží se přesvědčit, donutit a podfouknout obchodníky, aby nezvyšovali ceny a zaměstnance, aby nepožadovali zvýšení svých mezd. V jiné budově ministerstva zemědělství několik oddělení pracuje na tom, aby udrželo stoupající trend cen cukru, bavlny a mnoha jiných zemědělských výrobků. V ještě další budově úředníci ministerstva práce činí rozhodnutí o "převládajících mzdách" podle Davis - Baconova zákona a zvyšují mzdy stavebních dělníků.
Kongres založil ministerstvo energetiky, které zaměstnává 20 000 zaměstnanců, aby prosazovali šetření energií. Založil také Úřad pro ochranu životního prostředí, který zaměstnává přes 12 000 osob, které vydávají omezení a příkazy, z nichž většina vyžaduje zavedení energeticky náročnějších technologií. Není pochyb, že v každém z těchto úřadů existují skupiny, které pracují na protichůdných cílech.
Situace by byla k smíchu, kdyby neměla tak vážné důsledky. Zatímco se mnoho z výsledků činnosti vzájemně ruší, neruší se náklady. Každý program odčerpává peníze z našich kapes, které bychom mohli použít na nákup zboží a služeb, které by uspokojovaly naše individuální potřeby. Každý z nich využívá schopné a kvalifikované lidi, kteří by jinak dělali něco produktivního. Každý vydává pravidla, nařízení, formuláře, které se musí vyplnit a které nás všechny otravují.
Koncentrované versus rozptýlené zájmy
Jak rozdělení moci, tak rozporuplná vládní politika, mají své kořeny v politických realitách demokratického systému, který funguje tím,
že vytváří detailní a specifické zákonodárství. Takový systém má tendenci poskytovat neodůvodněnou politickou moc malým skupinám, které mají vysoce koncentrované zájmy, dávat velkou váhu jasným, přímým a okamžitým účinkům vládní činnosti, než možná důležitějším, ale skrytým, nepřímým a zpožděným efektům, které vzniknou v procesu obětujícím veřejné zájmy partikulárním než naopak Zde se projevuje neviditelná ruka v politice, která pracuje přesně opačně než neviditelná ruka Adama Smithe. Jednotlivci, kteří mají v úmyslu podporovat pouze veřejný zájem, jsou vedeni neviditelnou politickou rukou, aby podporovali partikulární zájmy, které původně vůbec neměli v úmyslu podporovat.
Několik příkladů objasní podstatu problému. Pouvažujme o vládním programu, který podporuje námořní obchod tím, že dotuje stavbu lodí a obchodní operace tím, že vyhrazuje většinu pobřežního provozu lodím pod americkou vlajkou. Odhadované náklady jsou asi 600 miliónů dolarů ročně, nebo 15 tisíc dolarů ročně na každého ze 40 tisíc lidí z tohoto odvětví. Majitelé lodí, ředitelé námořních společností a jejich zaměstnanci jsou silně motivováni, aby se tato opatření zachovala. Utrácejí hodně peněz na lobbistickou činnost a na politické příspěvky. Na druhé straně 600 miliónů dolarů vydělených 200 milióny obyvatel dává 3 dolary na osobu a rok, 12 dolarů na čtyřčlennou rodinu. Kdo z nás bude volit proti kandidátovi Kongresu, který na nás naložil tyto náklady? Kdo z nás bude utrácet peníze, aby se takovýmto opatřením bránil nebo dokonce jen ztrácel čas, aby se o těchto věcech informoval?
Jiným příkladem je, že majitelé akcií oceláren, vedení těchto společností, ocelářští dělníci a všichni vědí, že dovoz zahraniční oceli do Spojených států bude pro ně znamenat méně peněz a méně pracovních příležitostí. Jasně chápou, že státní opatření, které omezí dovoz, bude pro ně výhodné. Pracující v exportních odvětvích, kteří ztratí svou práci kvůli tomu, že menší dovoz z Japonska znamená menší vývoz do Japonska, ani nevědí, že jejich práce je ohrožena. Když ztratí práci, ani nebudou vědět proč. Ti, kdo kupují automobily nebo kuchyňské sporáky nebo jiné výrobky z oceli si mohou stěžovat na vyšší ceny, které musí platit. Kolik nakupujících si spojí vyšší cenu s omezením dovozu oceli, která nutí výrobce, aby používali dražší domácí ocel namísto levnější zahraniční? Je mnohem
pravděpodobnější, že budou obviňovat "chamtivé" výrobce nebo "chtivé" odboráře.
Zemědělství je dalším příkladem. Farmáři táhnou na Washington ve svých traktorech, aby demonstrovali za vyšší ceny. Před změnou úlohy vlády, která způsobila, že je přirozené se obracet na Washington, by přisuzovali vinu špatnému počasí a obraceli by se na kostely, a nikoliv na Washington, s žádostmi o nápravu. Dokonce i v případě tak nenahraditelného a viditelného produktu, jakým je jídlo, žádní spotřebitelé netáhnou na Washington, aby protestovali proti podpoře vyšších cen. A samotní farmáři, i když zemědělství je hlavním exportním odvětvím Spojených států, nerozpoznávají rozsah, jímž státní zásahy do zahraničního obchodu vytvářejí jejich problémy. Nikdy je nenapadne, že je například může poškodit omezení dovozu oceli.
Nebo jiný velmi odlišný příklad, Americká pošta. Každý pohyb k odstranění vládního monopolu v poštovnictví je urputně napadán odbory poštovních zaměstnanců. Jasně vědí, že otevření poštovních služeb soukromému sektoru, by znamenalo ztrátu práce. Vyplatí se jim pokusit se zabránit takovému vývoji. Jak ukazuje případ Brennanů z Rochesteru, kdyby se zrušil monopol pošt, vznikl by životaschopný soukromý trh, na kterém by operovalo tisíce firem a který by zaměstnával desetitisíce zaměstnanců. Jen několik málo lidí, kteří by mohli nalézt příležitost v takovémto odvětví ví, že takováto možnost existuje. Avšak určitě nesvědčí ve Washingtonu před příslušnou komisí Kongresu.
Prospěch, který jednotlivec dosahuje z jakéhokoliv programu, na němž má partikulární zájem, může být více než přehlušen oběťmi které vznikají a působí na ně v důsledku mnoha jiných programů. Přesto se mu vyplatí podporovat jeden program a nestavět se proti jiným. Snadno rozpozná, že on a malá skupinka se stejnými partikulárními zájmy si může dovolit věnovat peníze a čas a snažit se dosáhnout výhody z hlediska jednoho programu. Kdyby tento program nepodporoval, stejně by nezabránil, aby byly přijaty programy jiné, které ho poškozují. Kdyby toho chtěl dosáhnout, musel by. chtít a navíc i mít možnosti, oponovat.mnohým těmto programům, stejně tak, jako podporuje svůj. Je to schéma, které nevede k úspěchu.
Občané se zajímají o své daně, ale dokonce i tento zájem je rozmělněn díky skryté podstatě většiny daní. Daně korporací a spotřební daně jsou placeny prostřednictvím cen zboží, které lidé kupují, bez odděleného účetnictví. Většina daní z příjmu je odebírána u zdroje. Inflace, která je nejhorší ze skrytých daní, je těžko pochopitelná. Pouze daň z prodeje, daň z majetku a daň z příjmu, jsou přímo a bolestivě viditelné a vůči těmto daním se soustřeďuje odpor.
Byrokracie
Čím menší je vláda a čím omezenější jsou funkce přidělené vládě, tím méně je pravděpodobné, že její činnosti budou odrážet partikulární zájmy spíše než zájmy veřejné. Představme si schůzi městského zastupitelstva v Nové Anglii. Občané znají a mohou kontrolovat lidi, kteří vládnou. Každá osoba může svobodně vyjádřit své názory. Agenda je natolik malá, že každý může být dostatečně dobře informován o podstatných i méně podstatných problémech.
Tak jak roste velikost a úloha vlády, ať už tím, že pokrývá větší území a populaci, nebo tím, že má více funkcí, spojení mezi vládnoucími a ovládanými se stane nepřehledným. Pro jakoukoliv velkou skupinu občanů bude nemožné udržet si informovanost o všech činnostech a záležitostech zvětšené vládní agendy a nakonec i o podstatných položkách. Byrokracie, která je potřebná k provádění vládních činností, roste a postupně se včleňuje mezi občany a zástupce, které si tito občané zvolili. Stává se jak nástrojem, jehož se využívá k prosazování partikulárních zájmů, tak vytváří i výrazný prvek vlastního partikulárního zájmu, hlavní rys nové vrstvy, o které jsme mluvili v 5. kapitole.
V současnosti je všechno ve Spojených státech, co lze považovat za efektivní kontrolu vlády ze strany veřejností, omezeno na vesnice, městečka, menší města a předměstí a pouze v těch oblastech, které nejsou spravovány státem nebo federální vládu. Ve velkých městech, státech, ve Washingtonu máme vládu nikoliv lidu, ale do značné míry neindividuální skupiny byrokratů.
Žádný federální zákonodárce nedokáže přečíst a už vůbec ne analyzovat a prostudovat všechny zákony, o kterých musí hlasovat.
Je závislý na svých početných poradcích a asistentech, na lobbistech, kolezích a jiných zdrojích, které rozhodují o tom, pro co bude hlasovat. Nevolená byrokracie Kongresu má dnes zcela jistě daleko více vlivu na formování podrobných zákonů než naši volení zástupci.
Situace je ještě extrémnější v řízení státních programů. V mnoha vládních ministerstvech a nezávislých agenturách funguje ohromná federální byrokracie, nekontrolovatelná volenými zástupci veřejnosti. Zvolení prezidenti, senátoři a členové Kongresu přicházejí a odcházejí. Byrokracie zůstává. Vyšší úředníci jsou umělci v používání byrokratických metod zdržujících nebo rušících návrhy, které se byrokracii nelíbí. Vydávají nařízení jako "doplňky" k zákonům, které jemně nebo někdy hrubě, mění jejich výklad. Potlačují ty prvky, které se jim nelíbí a zdůrazňují ty, kterým dávají přednost.
V poslední době federální soudy postavené před složitější a dalekosáhlejší zákonodárství se odklonily od své původní role neosobních interpretů zákona a staly se aktivními účastníky jak v zákonodárství, tak v administrativě. Staly se tak spíše částí byrokracie než nezávislou součástí vlády, usmiřující její jednotlivé části.
Byrokraté neuzurpovali moc. Vědomě se neúčastnili žádné konspirace která by podryla demokratický proces. Moc jim byla vnucena. Je jednoduše nemožné provádět složité státní činnosti jiným způsobem než delegováním odpovědnosti. Jestliže to vede ke konfliktům mezi úředníky, kterým byly přiděleny různé funkce, jako nedávno mezi úředníky pověřených ochranou životního prostředí, a mezi úředníky pověřených starostí o výrobu a úsporu energie. Jediným řešením je dát moc jiným úředníkům, kteří vyřeší konflikt.
Vysoce postavená byrokracie, které byly přiděleny tyto funkce, si neumí představit, že zprávy, které píše nebo dostává, schůze, které navštěvuje, dlouhé diskuse, které vede s jinými významnými lidmi, pravidla a nařízení, která vydává, to vše je spíše problémem než řešením. Nevyhnutelně dojde k názoru, že je nepostradatelná, že ví více o tom, co by se mělo udělat, než neinformovaní voliči, nebo sobečtí podnikatelé.
Růst byrokracie, její velikostí a moci ovlivňuje jakýkoli vztah mezi občanem a jeho vládou. Jestliže jste v nesnázích, nebo vidíte
způsob, jak prostřednictvím vlády můžete získat nějakou výhodu, snažíte se dnes obvykle ovlivnit úředníka, aby jednal ve váš prospěch. Můžete se obrátit na vašeho zvoleného zástupce a pravděpodobně ho požádáte, aby zasáhl ve váš prospěch u úřednictva, než abyste ho požádali o prosazení určitého zákona.
Úspěch v jednání závisí stále více na znalostech způsobů ve Washingtonu a známostech mezi úředníky a zákonodárci. Vztah mezi vládou a podniky je znám jako "otáčecí dveře". Úřednická kariéra ve Washingtonu se stává začátkem úspěšné podnikatelské kariéry. Vládní místa jsou považována za zajímavá ne jako první krok v celoživotní vládní kariéře, ale pro získání hodnoty pro budoucího zaměstnavatele formou kontaktů a znalostí vládního systému. Zákonodárství upravující konfliktní zájmy se rozšiřuje, ale přinejlepším pouze eliminuje nejhorší zneužívání.
Když se partikulární zájmy snaží prosadit prostřednictvím velmi zřetelného zákonodárství, nejen že svou žádost musí zahalit do rétoriky všeobecného zájmu, ale musí i přesvědčit i značnou část osob, které to nezajímá, že tato žádost má opodstatnění. Zákon, který obsahuje nezakrytý prvek partikulárního zájmu, je málokdy přijat, jak ilustrovalo nedávné zamítnutí dalších zvláštních výsad pro námořní dopravu. Ochrana hutnického průmyslu před zahraniční konkurencí je prezentována tak, že přispívá k národní bezpečnosti a plné zaměstnanosti, dotace do zemědělství jako prostředek k zajištění spolehlivého zdroje potravin, poštovní monopol jako prostředek jednoty národa, a tak dále do nekonečna.
Téměř před sto lety A. V. Dicey vysvětlil, proč rétorika zahalená do veřejného zájmu je tak přesvědčivá: "Kladný vliv státních zásahů, zejména ve formě zákonodárné je přímý, okamžitý a viditelný, zatímco jeho negativní dopady jsou postupné, nepřímé a jsou v ústraní... Proto většina lidstva nutně musí na věci pohlížet s nesmírnou vírou v dobro vládních zásahů." (4)
Tvrdil, že tento "přirozený sklon" ve prospěch vládní intervence se značně posiluje, když se partikulární zájmy snaží prosadit spíše prostřednictvím byrokracie než zákonodárství. Dopravní společnost, která žádá Komisi pro mezistátní dopravu o příznivé vyřízení žádosti, také používá rétoriku veřejného zájmu, ale ten se pravděpodobně nestane hlavním předmětem jednání. Společnost potřebuje pouze přesvědčit byrokraty. Zřídkakdy vznikne opozice
ze strany nezainteresovaných osob, které se zajímají o veřejný zájem. Opozice vzniká ze strany jiných zájmových skupin, jako jsou loďaři nebo jiní autodopravci, kteří sledují své soukromé cíle. Kamufláž je v tomto případě velmi průhledná.
Růst byrokracie, který byl posílen změněnou úlohou soudů, učinil frašku z ideálu vyjádřeného Johnem Adamsem v jeho původním návrhu ústavy státu Massachusetts (1779): "Vláda zákona namísto lidí." Kdokoliv, kdo se musel podrobit celní prohlídce při návratu ze zahraničí, kdo se musel podrobit výslechu berního úředníka, kdo byl kontrolován úředníky z Úřadu pro bezpečnost a zdraví nebo z jiného federálního úřadu, kdo musel žádat byrokracii o povolení, nebo musel obhajovat vyšší cenu nebo mzdu před Radou pro stabilní mzdy a ceny, je obeznámen s tím, jak daleko jsme ustoupili z principu vlády zákona. Předpokládá se, že vládní úředník je naším služebníkem. Když si však sednete před stůl berního úředníka, který prověřuje vaše daňové přiznání, kdo je tady pánem a kdo služebníkem?
Použijeme jinou ukázku. Příběh ve Wall Street Journal (25. června 1979) má titulek: " Žaloba na společnost SEC stažena bývalým ředitelem". Bývalý ředitel Maurice G. McGill prý řekl "Otázkou nebylo, zda jsem měl osobní prospěch z transakcí, ale spíše to, jaké jsou pravomoci bývalého ředitele. Bylo by zajímavé věc přivést k soudu, ale moje rozhodnutí o urovnání vyplývá z čistě ekonomických důvodů. Náklady na soud s firmou SEC by byly značné." Ať by vyhrál, nebo prohrál, stejně by pan McGill musel uhradit soudní náklady. Obžalovaní úředníci ze SEC riskovali pouze svou pověst mezi kolegy.
CO MUŽEME DĚLAT
Není třeba říkat, že ti z nás, kteří chtějí zastavit a obrátit současný trend, by se měli postavit proti dalším opatřením, které dále posílí moc a velikost vlády, měli by se snažit o odvolání a reformování existujících opatření a snažit se volit zákonodárce a zástupce, kteří sdílejí tento názor. To však není efektivní způsob, jak zastavit růst vlády. Tato cesta je odsouzena k neúspěchu. Každý z nás se bude snažit zachovat svá specifická privilegia a bude se snažit omezit
vládu na úkor někoho jiného. Bojovali bychom s mnohohlavým drakem, kterému rostou nové hlavy rychleji, než je stačíme stínat.
Naši otcové - zakladatelé nám ukázali slibnější cestu, jak postupovat - podle souborů opatření, jak byly vytvářeny. Měli bychom přijmout parlamentní nařízení, které bude omezovat to, co se snažíme prosadit politickými kanály. Neměli bychom posuzovat případ od případu, ale stanovit široká pravidla, která budou určovat, co si vláda může dovolit.
Přednost takového přístupu dobře ukazuje První dodatek ústavy. Mnoho specifických omezení svobody slova bylo schvalováno podstatnou většinou jak zákonodárců, tak i voličů. Většině z nás by se líbilo zabránit fašistům, Adventistům sedmého dne, Svědkům Jehovovým, Ku - Klux - Klanu, vegetariánům a skoro všem jiným malým skupinám, aby mluvily na rohu ulice.
Moudrost Prvního dodatku je v tom, že k těmto specifickým případům přistupuje jako k jednomu celku. Přijal obecný princip, že "Kongres nesmí přijmout žádný zákon... omezující svobodu projevu"; žádné zvažování jednotlivých případů podle jejich skutkové podstaty. Tehdy tento princip veřejnost podporovala a většina ho bude podporovat i dnes. Každého z nás se hlouběji dotýká, když postrádá svobodu projevu a je v menšině, a většina z nás se čas od času v menšině ocitne.
Podle našeho názoru potřebujeme ekvivalent Prvního dodatku, abychom omezili vládni moc v hospodářské a sociální sféře - hospodářskou Listinu práv, která by doplnila původní Listinu práv.
Zavedení této listiny do naší ústavy by samo o sobě neobrátilo trend vedoucí k větší vládě - stejně jako původní ústava nezabránila růstu a centralizaci státní moci daleko za hranice, kterou zakladatelé státu zamýšleli nebo předpokládali. Psaná ústava není ani nezbytná, ani dostatečná k rozvoji a zachování svobodné společností. Ačkoliv Velká Británie měla vždy pouze "nepsanou" ústavu, vyvinula se ve svobodnou společnost. Mnoho latinskoamerických zemí, které přijaly psané ústavy, slovo od slova okopírované podle Ústavy Spojených států amerických, svobodné společnosti nedosáhly. Proto, aby psaná či nepsaná ústava byla účinná, musí být podporována všeobecným názorovým klimatem ve veřejnosti a mezi jejími vůdci. Musí obsahovat principy, k nímž se přistupuje s hlubokou vírou, a musí být samozřejmé, že výkonná moc, soudní a záko-

nodárná, se bude podle těchto principů chovat. Jak jsme viděli, když se toto názorové klima změní, změní se i politika.
Nicméně věříme, že formulace a přijetí hospodářské Listiny práv bude nejefektivnějším krokem, který povede k obrácení trendu vedoucího k větší vládě, a to ze dvou důvodů:
1. Proces formulace dodatků bude velmi cenný pro formování názorového klimatu.
2. Zavedení dodatků je přímočařejší a efektivnější cestou transformace názorového klimatu do skutečné politiky než současný zákonodárný proces.
Jelikož vyvrcholil názorový proud ve prospěch liberalismu New Dealu, národní diskuse, která by vznikla při formulaci takovéto listiny práv, by pomohla zajistit, že se veřejné mínění obrátí definitivně směrem ke svobodě, spíše než k totalitarismu. Rozšíří se lepší chápání problému velké vlády a možné nápravy věci.
Politický proces vedoucí k přijetí těchto dodatků bude demokratičtější v tom smyslu, že ve větší míře umožní veřejnosti určovat svůj osud, než je tomu za současného stavu. Když se zamyslíme případ za případem, zjistíme; že vláda lidu jedná způsobem, který většina lidu neschvaluje. Každý výzkum veřejného mínění ukazuje, že velká většina veřejnosti je proti povinnému dojíždění do integrovaných škol. Přesto dojíždění pokračuje a dále se rozšiřuje. Totéž je pravdou u programů zaměstnanosti a vyššího vzdělání i jiných programů, které jsou zaměřeny na rovnost ve výsledku. Pokud víme, žádný výzkum veřejného mínění se nezeptal veřejnosti: "Souhlasíte s odevzdáváním 40 % svého příjmu ve prospěch vlády?" Existují vlastně vůbec pochybnosti o tom, jak by tento průzkum dopadl?
Z důvodů, které jsme naznačili v předchozí části, partikulární zájmy převažují na úkor veřejných zájmů. Nová vrstva, která je přítomná v univerzitách, masových sdělovacích prostředcích a zejména ve federální byrokracii, se stala nejmocnější zájmovou skupinou. Nová vrstva byla opakovaně úspěšná při prosazování svých názorů přes široký odpor veřejnosti a často dokonce navzdory zákonným ustanovením.
Přijetí dodatků má velkou přednost v tom, že je decentralizováno. Vyžaduje nezávislou činnost ve třech čtvrtinách států. Dokonce i návrh nových dodatků může obejít Kongres: Článek V
ústavy říká, že "Kongres... na žádost zákonodárných orgánů dvou třetin států musí svolat zasedání o navrhovaných dodatcích." Současné hnutí za svolání zasedání pro navržení dodatku, který požaduje vyrovnanost federálního rozpočtu, byl v polovině roku 1979 podporován třiceti státy. Pravděpodobnost, že se připojí čtyři další státy a utvoří tak potřebné dvě třetiny, způsobila ve Washingtonu nepokoj. Právě proto, že je to jediný prostředek, jak efektivně obejít byrokracii ve Washingtonu.
OMEZENÍ DANÍ A VÝDAJŮ
Hnutí za přijetí ústavních dodatků k omezení vlády probíhá již v jedné oblasti - u daní a výdajů. Do začátku roku 1979 již pět států přijalo dodatky ke svým ústavám, které omezují výši daní, které může stát zavést, nebo v některých případech omezují množství financí, které stát může utratit. Podobné dodatky jsou na cestě k přijetí v jiných státech a plánují se ještě v dalších státech ve volbách 1979. Aktivní hnutí za přijetí podobných dodatků existují ve více než polovině zbývajících států. Jako koordinátor těchto aktivit v několika státech pracuje národní organizace nazvaná Národní komise pro omezení daní (NTLC - National Tax Limitation Committee), na kterou jsme napojeni. Má asi 250 000 členů a jejich počet stále roste.
Na národní úrovni jsme zaznamenali dva důležité trendy. Jedním z nich je přimět státní legislativu, aby svolala národní shromáždění k přijetí dodatku o vyrovnaném rozpočtu. Tento vývoj započal Národní svaz daňových poplatníků (National Taxpayers Union), který měl v polovině roku 1979 přes 125 000 členů. Druhým trendem je dodatek k omezení výdajů na federální úrovni, který byl navržen Národní komisí pro omezení daní (NTLC). Návrhová komise, které jsme oba byli členy, se skládá z právníků, ekonomů, politologů, zákonodárců, podnikatelů a zástupců různých organizací. Dodatek, který komise navrhla, byl uveden v obou komorách Kongresu a Národní komise pro omezení daní provádí národní kampaň na jeho podporu. Navrhovaný dodatek je uveden v příloze B.
Základní myšlenkou, jak státních, tak federálních dodatků, je opravit defekt naší současné struktury, v níž demokraticky zvolení
zástupci odhlasovávají větší výdaje, než jaké považuje za žádoucí většina voličů.
Jak jsme viděli, je to výsledkem politické náchylnosti ve prospěch partikulárních zájmů. Vládní rozpočty jsou určovány sečtením celkových výdajů jednotlivých schválených programů. Malý počet lidí, kteří mají zvláštní zájem na každém jednotlivém programu, utrácí mnoho peněz a věnuje mnoho času na to, aby tyto programy byly schváleny. Velký počet lidí, z nichž na každého připadne několik dolarů daní na zaplacení těchto programů, nepovažuje za důležité, aby utrácel peníze a čas oponováním, i v případě, že někde o takovémto programu získají informace.
Většina vládne. Ale je to spíše zvláštní druh většiny. Sestává z koalice menšinových zájmových skupin. Způsob, jakým se dostat do Kongresu, je, že shromáždíte skupinu, řekněme dvou nebo tří procent vašich voličů, z nichž každý je silně zainteresován na jednotlivém problému, který se sotva týká zbytku vašich voličů. Každá skupina vás bude chtít volit, jestliže jí slíbíte, že budete podporovat řešení jejího problému, bez ohledu na to, co uděláte s ostatními problémy. Dejte dohromady několik takových skupin a bude mít 51°Jo většinu. Toto je druh většiny, která vládne zemi.
Navrhované dodatky změní podmínky, za nichž pracují státní nebo federální zákonodárci tím, že omezí celkové množství peněz, které jsou oprávněni obhospodařovat. Dodatky by poskytly vládě předem určený omezený rozpočet, stejně tak jako jej má každý z nás. Mnoho zákonů týkajících se partikulárních zájmů je nežádoucích. Nikdy ovšem nejsou jednoznačně a bezpochyby špatné. Naopak, každé opatření je prezentováno způsobem, že slouží dobré věci. Problém je v tom, že existuje nekonečně mnoho dobrých věcí. Běžně je zákonodárce v nevýhodné pozici, když oponuje "dobré věci". Jestliže namítne, že to zvýší daně, bude označen za reakcionáře, který chce z kupeckých důvodů obětovat lidské potřeby. Konec konců tato dobrá věc zvýší daně jen o několik centů nebo dolarů na osobu. Zákonodárce je v daleko lepší pozici, když může říci: "Samozřejmě, to je dobrá věc, ale my máme pevný rozpočet. Více peněz na váš problém, bude znamenat méně peněz pro jiné. Který program se má tedy omezit?" Důsledkem toho bude, že zvláští zájmy budou muset konkurovat jiným v boji o větší kus
jednoho daného koláče místo toho, aby se koláč zvětšoval na úkor daňového poplatníka.
Jelikož státy nemají pravomoc tisknout peníze, mohou být státní rozpočty omezeny omezením daní. Tato metoda byla použita ve většině státních dodatků, které již byly přijaty a nebo jsou navrhovány. Federální vláda může tisknout peníze a z tohoto důvodu omezení daní není efektivní metodou. Proto je náš dodatek založen na omezení celkových výdajů federální vlády, bez ohledu na zdroje financování.
Omezení jak daní, tak výdajů, jsou povětšinou určena jako podíl celkového příjmu státu nebo národa tím způsobem, že když se výdaje rovnají limitu, pak vládní výdaje zůstanou konstantní, jako část příjmu. To by mohlo zastavit trend ke zvětšování vlády, ale neobrátí jej. Nicméně limity budou podporovat obrat, protože ve většině případů, jestliže výdaje se nebudou rovnat limitu v daném roce, sníží to limit, o který bude možno žádat v budoucích letech. Navíc navrhovaný federální dodatek vyžaduje snížení procenta, jestliže inflace překročí 3 % ročně.
JINÁ ÚSTAVNÍ USTANOVENÍ
Postupné omezení části našeho příjmu, který utrácí vláda, bude hlavním příspěvkem pro svobodnější a silnější společnost. Bude to však pouze jeden krok k tomuto cíli.
Mnoho z nejhorších druhů vládní kontroly nad našimi životy nevyžaduje velké vládní výdaje: například cla, kontrola cen a mezd, koncese, regulace průmyslu, spotřebitelské zákonodárství.
S ohledem na to je zde také nejslibnější užít obecná pravidla, která omezí státní moc. Doposud návrhy vhodných pravidel tohoto druhu upoutaly jen málo pozornosti. Dříve, než jakékoliv pravidlo může být seriózně posouzeno, je potřeba pečlivě prozkoumat mínění lidí s různými zájmy a znalostmi, kteří obdrželi dodatek o omezení daní a výdajů.
Jako první krok v tomto procesu jsme načrtli několik příkladů dodatků, které se nám zdají vhodné. Zdůrazňujeme, že je to pouze pokus, zamýšlený k tomu, aby stimuloval další úvahy a práci v této neprozkoumané oblasti.
Mezinárodní obchod
Ústava nyní říká: "Žádný stát bez schválení Kongresu nemůže uvalovat cla nebo poplatky na dovoz nebo vývoz, mimo případy, kdy je to absolutně nezbytné pro uplatnění jeho inspekčních zákonů." Dodatek by mohl znít:
"Kongres nemůže uvalovat cla nebo povinnosti na dovoz nebo vývoz, mimo případů, kdy to bude absolutně nezbytné pro uplatnění jeho inspekčních zákonů. "
Je utopií předpokládat, že takovýto dodatek může být schválen dnes. Přesto je nastolení svobodného obchodu odstraněním jednotlivých cel utopií ještě větší. Útok na všechna cla je útokem na všechny rozporuplné zájmy, které máme jako spotřebitelé a jako výrobci.
Kontrola cen a mezd
Jak jeden z nás napsal: "Jestliže Spojené státy podlehnou kolektivismu, vládní kontrole nad každou součástí našeho života, nebude to proto, že socialisté vyhrají byť jediný spor. Bude to nepřímo způsobeno kontrolou cen a mezd." (5) Jak jsme poznamenali v 1. kapitole, ceny zprostředkovávají informaci - což Walter Wriston zcela správně nazval formou řeči. Ceny určované na svobodném trhu jsou formou svobodného projevu. Také zde potřebujeme paralelu Prvního dodatku:
Kongres nemůže přijímat žádné zákony omezující svobodu prodejců zboží nebo práce, stanovovat si ceny za zboží nebo služby.
Koncese
Jen málo věcí ovlivňuje více naše životy než povolání, které si zvolíme. Rozšíření svobody volby v této oblasti si vyžaduje omezení moci států. Ústavě odpovídají bud' ta ustanovení textu, která zakazují určité činnosti státům, nebo Čtrnáctý dodatek. Jeden návrh:
Žádný stát nesmí zavést zákon, který by omezil právo kteréhokoliv občana Spojených států, aby vykonával jakékoliv povolání či zaměstnání podle své volby.
Dodatek o svobodném obchodu
Tři předchozí dodatky by mohly být všechny nahrazeny jediným dodatkem po vzoru Druhého dodatku naší ústavy (který zajišťuje právo držet a nosit zbraň):
Kongres, ani žádný stát, nemůže omezovat právo lidí kupovat a prodávat legální zboží a služby za vzájemně přijatých podmínek.
Zdanění
Daň z osobního příjmu, podle všeobecného mínění, zoufale potřebuje reformovat. Tento systém o sobě vyhlašuje, že přizpůsobuje daň "schopnostem platby", že zdaňuje bohaté více než chudé a zohledňuje zvláštní okolnosti u každého jednotlivce. Nic takového nedělá. Míry zdanění jsou vysoce progresívní na papíře - od 14 do 70 % . Zákon má však tak mnoho "mezer", tak mnoho zvláštních privilegií, že vysoké míry zdanění jsou spíše formální záležitostí. Nízká, plošná míra zdanění - pod hranicí 20 % - ze všech příjmů, bez osobních výjimek, bez odpočtů, vyjma výdajů striktně spjatých se zaměstnáním, by přinesla větší příjmy, než současná těžkopádná struktura. Daňoví poplatníci by na tom byli lépe, protože by ušetřili náklady, které vydávají na krytí svých příjmů před zdaněním; hospodářství by na tom bylo lépe, protože daňové úvahy by méně ovlivňovaly investice. Jediní, kdo na tom prodělají, budou právníci, účetní, úředníci a zákonodárci, kteří se zaměří na produktivnější činnosti, než je vyplňování daňových formulářů, hledání daňových úniků a nebo jejich odstraňování.
Daň z příjmu korporace má také mnoho chyb. Je to skrytá daň, kterou veřejnost platí formou vyšších cen za zboží a služby. Sestává z dvojího zdanění příjmu korporace - jednou zdaňuje přímo korporaci, jednou zdaňuje majitele akcií, když je příjem rozdělován. Penalizuje kapitálové investice, a tak utlumuje růst produktivity. Měla by být zrušena.
Ačkoliv na levici i na pravici panuje jednota v názoru, že nižší daně, méně "mezer" a omezení dvojího zdanění příjmu korporace by bylo žádoucí, nemůže být taková reforma uskutečněna legislativním procesem. Levice se obává, že jestliže přijme nižší daně a menší progresivitu daní výměnou za méně mezer v zákonech,
objeví se nové mezery - a má pravdu. Pravice se obává, že jestliže přijme odstranění mezer v zákonech výměnou za nižší míru zdanění a méně progresívnosti, brzy se objeví zvýšená progresivita - a má pravdu.
To je jasný případ, kdy ústavní dodatek je jedinou nadějí na dohodu v takovémto sporném dohadování a k němuž bude z obou stran kladný přístup. Dodatek, který je zde nutný, odmítne současný Šestnáctý dodatek, který určuje daně z příjmu a nahradí ho následujícími řádky:
Kongres má právo ukládat a vybírat daně z příjmu osob pocházejících z jakýchkoli zdrojů, neuvažujíc rozdělení mezi ne~7colika státy a bez ohledu na jakýkoliv census nebo výčet. Stejné míře zdanění podléhají všechny příjmy přesahující výdaje spjaté se zaměstnáním nebo podnikáním a přesahující osobní výdaje fixní výše. Pojem osoba se nevztahuje na korporace a jiné právnické osoby.
Zdravé peníze
Když byla přijata ústava, Kongres měl pravomoc "razit peníze, regulovat jejich hodnotu a hodnotu cizích peněz". Týkalo se to komoditních peněz; neboť bylo určeno, že dolar představuje určitou hmotnost stříbra nebo zlata v gramech. Inflace papírových peněz během revoluce, stejně tak jako dříve v různých koloniích, vedla farmáře k tomu, aby odňali státům pravomoc "razit mince, vydávat úvěrové bankovky (tj. papírové peníze) a užívat cokoliv jiného než zlaté a stříbrné mince jako protihodnotu při placení dluhů." Ústava nic neříká o pravomoci Kongresu zmocňovat vládu k vydávání papírových peněz. Široce se věřilo, že Desátý dodatek, který stanoví, že "pravomoce, které nejsou delegovány Spojeným státům ústavou... jsou v pravomoci států, respektive lidu", učiní vydávání papírových peněz neústavním.
Během Občanské války autorizoval Kongres zelené bankovky a učinil je legální protihodnotou všech veřejných i soukromých dluhů. Po občanské válce, v prvním ze slavných případů zelených bankovek, Nejvyšší soud vyhlásil vydávání zelených bankovek za neústavní. Jedním z "fascinujících aspektů tohoto rozhodnutí bylo, že byl přednesen nejvyšším soudcem Salmonem Chasem, který byl tajemníkem ministerstva financí, v době kdy byly vydány první
zelené bankovky. Nejen, že sám sebe diskvalifikoval, ale jako nejvyšší soudce obvinil sám sebe z odpovědnosti za neústavní činnost v jeho druhé funkci, jako ministra financí." (6)
Postupně zvětšený a zrekonstruovaný Nejvyšší soud změnil své první rozhodnutí většinou 5 ku 4 a rozhodl, že vydávání zelených bankovek bylo ústavní a soudce Chase zde byl jedním z těch, kdo hlasovali pro.
Není ani potřebné ani vhodné obnovovat zlatý nebo stříbrný standard, ale musíme usilovat o zdravé peníze. V současnosti bude nejlepším způsobem požadovat, aby finanční orgány udržovaly procentuální míru růstu množství oběživa v rámci pevně určených hranic. Tento dodatek je obzvláště obtížné navrhnout, protože je tak úzce spjat s konkrétní institucionální strukturou. Jednou verzí může být:
Kongres má pravomoc autorizovat bezúročné obligace vlády formou měny nebo účetních zápisů za předpokladu, že celkový nárůst oběživa nebude vyšší než 5 % ročně a nižší než 3 % ročně.
Mohlo by také být vhodné zahrnout paragraf, že dvě třetiny každé komory Kongresu nebo podobná kvalifikovaná většina, může tento požadavek porušit v případě vyhlášení války s platností na jeden rok a s nutností za rok toto opatření suspendovat, pokud nebude výslovně obnoveno.
Obrana proti inflaci
Jestliže předchozí dodatek by byl přijat a striktně dodržován, zastaví inflaci a zajistí relativně stabilní cenovou hladinu. V tomto případě nebudou potřebná žádná další opatření k tomu, aby se vládě zabránilo zdaňovat prostřednictvím inflace, tj. zdaňovat bez jinak potřebného volebního mandátu. Ovšem je tady veliké "kdyby'. Dodatek, který by odstranil motivaci vlády vyvolávat inflaci, by měl širokou podporu. Mohl by být přijat daleko snadněji, než techničtější a rozporuplnější dodatek o zdravé měně. Ve skutečnosti je nutný doplněk k Pátému dodatku, že "žádná osoba... nemůže být nezákonně zbavena života, svobody nebo majetku, nesmí být bez spravedlivé náhrady zbavena ani osobního majetku pro veřejné použití."
Osoba, jejíž příjem v dolarech sotva drží krok s inflací a která je přesto tlačena do vyšších daňových tříd, je nezákonně zbavována osobního majetku. Snižování skutečné hodnoty státních obligací prostřednictvím inflace je také formou odnímání soukromého majetku veřejnosti bez spravedlivé kompenzace.
Relevantní dodatek by mohl znít:
Všechny smlouvy mezi vládou Spojených států a jinými stranami uvedené v dolarech a všechny dolarové sumy obsazené ve federálních zákonech musí být nočně přepočítávány podle změny všeobecné cenové úrovně předchozího roku.
Stejně jako u měnového dodatku, je obtížné navrhnout i tento dodatek z důvodu jeho technického charakteru. Kongres by musel určit přesné procedury, včetně toho, které indexy by měly být použity pro určení všeobecné cenové úrovně. Přesto tento návrh obsahuje základní princip.
Toto je stěží vyčerpávající seznam. Zbývá nám projít ještě tři dodatky, které se dotýkají deseti dodatků v původní Listině práv. Navržené znění je potřebné prozkoumat odborníky z různých oblastí, stejně jako ústavněprávními experty. Věříme však, že tyto návrhy alespoň naznačují příslib ústavního přístupu.
ZÁVĚR
Dvě ideje, lidská svoboda a ekonomická svoboda, které společně přinesly největší plody ve Spojených státech, jsou stále v nás. Jsme jimi všichni prosáklí. Tyto ideje jsou součástí samotného základu našeho bytí. Odklonili jsme se však od nich. Zapomněli jsme na základní pravdu, že největší hrozbou lidské svobodě je koncentrace moci, ať už v rukou vlády, nebo kohokoliv jiného. Přesvědčili jsme sami sebe, že delegovat moc je bezpečné, za předpokladu, že slouží dobrým účelům.
Naštěstí se probouzíme. Znovu rozpoznáváme nebezpečí "přeřízené" společnosti, začínáme chápat, že dobré cíle mohou být zničeny špatnými prostředky, že důvěra ve svobodu lidí řídit vlastní život podle vlastního žebříčku hodnot, je nejbezpečnějším způsobem, jak využít plný potenciál velké společnosti.
Naštěstí jsme stále ještě lidé, kteří mají svobodu volby, kterou cestou se vydat - zda pokračovat cestou, kterou jsme nastoupili, směrem ke stále větší vládě, nebo se zastavit a změnit směr.