Transformace, reforma a třetí cesta

28.2.2003 Jiří Schwarz Přečteno 13309× Zdroj: Politická ekonomie

1. Ekonomická transformace

V průběhu zásadních politických změn v závěru roku 1989 a v roce následujícím se do popředí zájmu veřejnosti začaly prosazovat otázky o charakteru hospodářské reformy v Československu. Vzhledem k nevyhnutelným podstatným změnám rozpadajícího se hospodářského systému, který za 40 let budování tzv. reálného socialismu byl dle stranických požadavků přetvořen v ekonomickou základnu rozvinuté socialistické společnosti, se užití pojmu reforma zdálo být neadekvátně slabým vyjádřením pro fundamentální charakter očekávaných změn.

Negativní zkušenosti se socialistickými hospodářskými reformami od konce 50. let v podání Oty Šika, přes počátek 60. let se smutným vyvrcholením v roce 1968 až po ekonomicky neúspěšnou Gorbačovovu perestrojku v polovině 80. let vedly k apriornímu zpochybnění důvěryhodnosti jakékoli hospodářské reformy na našem území. Důvěra občanů je nezbytnou podmínkou úspěchu každé cílevědomě a systematicky připravované změny, každého procesu, jehož výsledek závisí na spontánní reakci svobodných jedinců na konzistentní soubor záměrných opatření centrální moci. Výsledky svobodných voleb v roce 1990 v Československu otevřely prostor pro uskutečnění hospodářské transformace, jejíž hloubka a šíře[2] měly být vyjasněny na úrovni československé federální vlády tvořené zástupci Občanského fóra (OF), které zvítězilo v České republice, a Verejnosti proti násiliu (VPN) a Kresťansko demokratického hnutia (KDH), které byly nejsilnějšími ve Slovenské republice.

V diskusi o charakter transformace v průběhu roku 1990 získal jednoznačnou převahu názorový proud zosobněný tehdejším federálním ministrem financí Václavem Klausem.[3] Realistický a zodpovědný přístup ke stavu materiálních a lidských zdrojů zděděných po 50 letech vlády totalitních režimů vedly k odmítnutí nejen tzv. šokové terapie naordinované reformátory v Rusku nebo gradualistického přístupu prosazovaného v Maďarsku či v Polsku, ale k přijetí radikální reformy, která byla založena na systémové diskontinuitě s předchozí ekonomickou organizací společnosti.

Adekvátním synonymem systémové změny československého hospodářství na počátku 90.let se stal pojem transformace. Jeho podstatnými charakteristikami byly rychlost, razantnost, konzistentnost a jasná strukturovanost. Hlavními hospodářsko politickými opatřeními se staly: cenová liberalizace, zrušení monopolu zahraničního obchodu, tzv.vnitřní směnitelnost koruny, privatizace. Tato opatření měla být realizována v režimu fiskální a monetární restrikce v podmínkách spolupráce vlády s nezávislou centrální bankou. „Architektům“ této systémové změny se za daných okolností podařilo spustit proces, který lze charakterizovat jako mix záměrných centrálních opatření se spontánní reakcí jedinců. O úspěšnosti této terapie skomírající direktivně řízené ekonomiky nesvědčily pouze obdivné a souhlasné projevy renomovaných ekonomů a známých světových institucí jako např. OECD, MMF, Světové banky a dalších, ale především občanská reakce v podobě úžasného počtu vznikajících soukromých podnikatelských subjektů, neočekávaně vysoké účasti v kupónové privatizaci, růstu objemu úspor po prvotním uspokojení čtyřicetileté odložené poptávky z období komunismu (např. po cestování do zemí s konvertibilní měnou, po zahraniční spotřební elektronice, automobilech apod.). Zvláště spontánní činy ekonomických subjektů v reakci na transformační opatření vytvářely vhodné politické podmínky pro urychlení a prohloubení hospodářských změn[4]. Rovněž vývoj makroekonomických veličin v české ekonomice v letech 1991 až 95 pomáhal spoluvytvářet dojem, že se Česká republika brzy stane středoevropským hospodářským tygrem, jemuž se podobně jako některým východoasijským zemím podaří skokově překonat ekonomickou zaostalost v porovnání s nejvyspělejšími zeměmi světa.

2. Laudatio na kupónovou privatizaci

Většina kritiků kupónové privatizace nesprávně pochopila rozměr tohoto procesu a dodnes mu přikládá daleko větší ambice, než je z podstaty tohoto procesu vůbec možné.

Prvním, kdo přišel s ideou použití kupónů pro odstátnění průmyslu byl na počátku 60. let známý americký ekonom Milton Friedman. Podle jeho návrhu byly na počátku 70. let kupóny použity k velmi úspěšné privatizaci v kanadské provincii Britská Kolumbie. Využití této nestandardní privatizační metody pro direktivně řízené ekonomiky s převahou kolektivního vlastnictví navrhli dva polští ekonomové Janusz Lewandowski a Jan Szomburg (Lewandowski, Szomburg, 1989).

Československo po pádu komunismu bylo zemí, která splňovala základní předpoklady pro využití této privatizační metody. Byly jimi: obrovský rozsah majetku určeného k privatizaci, nedostatek domácích finančních zdrojů, omezená poptávka zahraničních investorů a politický zájem o aktivní zapojení co možná největšího počtu občanů do společensky nákladného procesu zásadních hospodářských změn. Tyto předpoklady splňovaly i další postkomunistické země a v některých z nich byla kupónová privatizace realizována (Rusko, Bulharsko, Rumunsko aj.), v jiných byla připravena a jejímu uskutečnění zabránil volební úspěch opozice. Význam občanské podpory pro úspěch transformačního procesu se ukázal být klíčovým. Kupónová privatizace se stala významným nástrojem pro aktivní zapojení občanů do procesu hospodářských a politických přeměn.

Kupónová privatizace byla formou majetkového transferu z vlastnictví státu do vlastnictví velkého počtu občanů. Tímto majetkovým převodem se 8,5 milionů občanů Československa stalo akcionáři v první vlně a 6,5 milionů občanů České republiky se účastnilo druhé vlny kupónové privatizace. Převodem akcií a registrací nových akcionářů Střediskem cenných papírů (SCP) kupónová privatizace byla ukončena. Za výše uvedených okolností byla provedena rychle, podle předem stanovených pravidel a bez četnějších projevů korupce.[5]

Vlastnický rozptyl a z něj vyplývající neefektivní dělba moci (corporate governance) v privatizovaných akciových společnostech, jejíž přirozeným důsledkem byla v mnoha případech nízká úroveň správy majetku akcionářů, byla jedním z předpokládaných rizik uvedené privatizační formy. Vzhledem k nedostatečné úrovni domácí a zahraniční poptávky po státních akciových společnostech bylo v nových politických poměrech[6] daleko větším rizikem je nadále ponechat v rukou nomenklaturně dosazených řídících pracovníků, aniž by existovaly jakékoli mechanismy efektivní kontroly jejich činnosti. Absence seriózních zahraničních investorů znamenala, že se kupónově privatizované podniky zpočátku musely obejít bez žádoucích technologických investic či potřebného know-how. Kupónová privatizace však vytvořila nejvýznamnější předpoklad pro vznik sekundárního trhu s cennými papíry, který byl nezbytnou podmínkou pro tržní oceňování akciových společností a pro koncentraci vlastnických struktur v kupónově privatizovaných společnostech. Emisí a následnou nabídkou akcií na veřejných trzích poskytla předmět obchodování. V touze po ovládnutí kupónově privatizovaných společností s rozptýlenou vlastnickou strukturou docházelo následně k přirozené kumulaci vlastnických podílů. Tento proces už přesahoval rámec kupónové privatizace. Kumulace vlastnických podílů na základním kapitálu akciových společností se stala nejen dlouhodobým „motorem“ trhu s cennými papíry v České republice, ale také základním předpokladem pro prosazení změn v řízení a restrukturalizaci těchto společností či pro vstup zahraničního kapitálu.

Ani marketingový význam kupónové privatizace, díky její povaze, mohutnosti, razanci a novinářské popularitě, není zanedbatelný.[7] Doma, ale především v zahraničí byla považována za pádný důkaz skutečných hospodářských přeměn v Československu.[8]

Nejvýznamnější systémovou chybou kupónové privatizace byla účast státem vlastněných společností, především investičních společností státem vlastněných bank, v privatizaci v pozici nabyvatelů „privatizovaného“ majetku. Toto nesystémové opatření[9] s velmi negativními dopady bylo možno pragmaticky překonat navazující privatizací státních podniků, především bank, jež se sami nebo prostřednictvím dceřinných společností účastnily kupónové privatizace. Vlastnické propojení mezi bankami a privatizovanými podniky zabezpečovalo těmto podnikům dostatek úvěrových zdrojů, aniž by jejich manažeři přistoupili k žádoucí restrukturalizaci.[10]

Další chybou bylo znemožnění obchodování s privatizačními kupóny před jejich směnou za akcie, což mělo negativní morální důsledky ve formě obcházení zákona a ekonomické důsledky ve formě rostoucích transakčních nákladů na zajištění a vypořádání opčního prodeje budoucích cenných papírů.

  1. O tzv. právním nihilismu

Oblíbeným terčem kritiky transformačního procesu české společnosti první poloviny 90. let se stalo tzv. podcenění úlohy práva. Kritikové si nejvíce oblíbili pojem právní nihilismus. Právní nihilismus v souvislosti s českou transformací je zavádějící termín, spíše se jednalo o nesprávné chápání úlohy práva. K mnohému přispěli ekonomové[11], ale hlavní odpovědnost zůstává na právnících, kteří fascinováni možnostmi, které tržní ekonomika otevřela pro rozvoj jejich profesí, zcela rezignovali na aplikaci teorií soukromého práva ve společnosti procházející transformačním obdobím a hledající svou legislativní podobu.

Není bez zajímavosti, že právě lidé s právnickým vzděláním patřili mezi nejúspěšnější ve využití fundamentálních politických změn v závěru předposlední dekády XX. století. Různé právnické profese v součtu svých parlamentních zástupců představovaly nejpočetnější zájmovou skupinu v polistopadových zákonodárných sborech[12], která si pomocí legislativy dokázala vytvořit výhodné podmínky pro rozvoj jednotlivých právnických povolání. Podařilo se jí pomocí sloganu o právním nihilismu dovedně využít společenského tlaku po prosazování zákonnosti k extenzi veřejného práva. Prostřednictvím vládní legislativy, která hraje klíčovou roli v procesu tvorby právních předpisů, a její jednoznačné orientace na vytváření předpisů veřejného práva byly preferovány resortní zájmy jednotlivých ministerstev, za nimiž se skrývaly zájmy nejsilnějších „hráčů“ jednotlivých odvětví.

Namísto očekávaného rozvoje soukromého práva po 50 letech kolektivistických experimentů byly čerstvě obrozené instituty individuální svobody, dobrovolné smlouvy a dobrovolné účasti opět nahrazovány instituty veřejného (kolektivního) zájmu, státní regulace a povinného kolektivního členství. Trvající stagnace totalitou potlačovaného rozvoje soukromého práva byla v nových společenských poměrech substituována nadměrným rozvojem veřejného práva[13]. Tato tendence se začala prosazovat od roku 1993 a zatímco soukromé právo zůstávalo nadále Popelkou, veřejné právo se stávalo Leviathanem[14].

Tento trend byl postupně posilován argumentací o nezbytnosti přibližování práva České republiky právu Evropské unie (acquis communautaire). Veřejné právo Evropské unie bylo v mnoha oblastech účelově dezinterpretováno a modifikováno ku prospěchu dominujících zájmových skupin. Snaha o legislativní zabezpečení obsazených pozic v tzv. netržním sektoru a podílu na trhu v tržním sektoru ekonomiky cestou omezování potenciální konkurence vedla k potlačení svobody jednotlivce formou předimenzovaných regulací, požadavků na autorizace, licencování apod.

Funkční selhání soudů v oblasti vynucování stávajících zákonů (law enforcement) bylo nahrazováno horečnatým schvalováním nových zákonů výlučně v oblasti veřejného práva. Neuvěřitelnou toleranci státní moci k nedodržování dobrovolných smluvních závazků ze strany některé ze smluvních stran měla nahradit stále četnější a detailnější regulace a restrikce všech subjektů. Prosazování nové legislativy se však brzy ukázalo být ještě větším problémem pro soudy než vynucování staré. Bezpochyby k tomu přispělo prosazení doživotního jmenování soudců prezidentem republiky hned na počátku transformačního procesu. Tato zkušenost dokázala, že správné načasování jednotlivých transformačních kroků není elementární záležitostí. Přestože není mou ambicí zpochybňovat jeden ze tří pilířů demokratické společnosti – moc soudní, přece jen je nutné říci, že formální nezávislost, jíž se jí způsobem jmenování soudců a jejich faktickou neodvolatelností dostalo, „nepřerostla“ v reálnou nezávislost při prosazování a vynucování práva v prvních letech transformace. Z pozitivních efektů vyplývajících z nezávislosti soudní moci se mladá demokratická česká společnost mohla těšit jen omezeně.

Charakteristickým rysem nové polistopadové soudní moci nebyla nezávislost, nýbrž nefunkčnost. Přispělo k ní nejen personální zabezpečení soudů, kde z minulého režimu převážně zbyli pouze ti, kteří se neprosadili v tržně lukrativnějších právnických profesích (advokacie, notářství) a doplňovali je většinou jen noví absolventi právnických fakult s minimálními praktickými znalostmi. K zakonzervování neradostného personálního stavu nepochybně vedla absence jakékoli konkurence uvnitř této profese.[15] Formální nezávislost soudů naplněná jejich nízkou efektivností v prosazování a vynucování práva, hraničící až s nefunkčností, vytvořila značný prostor[16] pro ovlivňování soudů stranami soudního řízení. Stačilo jim využít nedůslednosti a nekonzistentnosti pravidel procesního řízení. Formální nezávislost soudů se ve skutečnosti přeměnila v reálnou závislost na účastnících soudního řízení.

Populární teze rozvíjená v politických dokumentech Občanské demokratické strany, že ekonomika předbíhá právo,[17] svědčí o naprostém nepochopení podstaty tržní ekonomiky. Jedná se o aplikaci známé marxistické poučky o zpožďování společenské nadstavby za vývojem ekonomické základny společnosti.[18] Naopak vymezená a účinně ochraňovaná vlastnická práva jsou nezbytným předpokladem (conditio sine qua non) existence tržní ekonomiky. Na správné definici vlastnických práv a jejich účinném vynucování závisí výše transakčních nákladů v ekonomice a efektivnost celého společenského systému.[19]

Obviňování Václava Klause z právního nihilismu je absurdní. Tím, že v neopakovatelné situaci po pádu komunismu se nedostatečně zasazoval o rozvoj soukromého práva v těch oblastech[20], kde mělo logicky nahrazovat přežilé veřejné právo z období komunismu, však (možná nevědomě) přispěl k takové extenzi veřejného práva v České republice, která se stala překážkou jeho faktické vynutitelnosti[21].

  1. Sociální tržní hospodářství[22]

Tento pojem je všeobecně spojován s hospodářskou reformou ve Spolkové republice Německo v letech 1948-57. Prvním reformním krokem bylo uskutečnění měnové reformy v americké, britské a francouzské okupační zóně Německa. Její podstatou bylo měnové oddělení od sovětské okupační zóny, zavedení nové měny[23] a vznik na státu relativně nezávislé centrální banky[24]. Okamžitě se zavedením nové měny byla v západní části Německa odstraněna cenová regulace (Tietmeyer, 1998). Liberalizace cen vedla k rychlému odstranění problému nedostatku[25]. Proti takové razanci reformních kroků existoval v té době tuhý odpor, včetně velení americké okupační zóny. Radikální reforma v západní části Německa byla úspěšná a jejím výsledkem bylo nahrazení direktivně řízeného hospodářství zděděného z období totalitního národně socialistického státu sociálním tržním hospodářstvím demokratické společnosti.

Sociální tržní hospodářství[26] nelze ztotožňovat se státem blahobytu, není ani klasickým laissez-faire, k němuž mělo v době svého vzniku podstatně blíže. Jeho hlavními znaky byly jednoznačná orientace na cenovou stabilitu (restriktivní monetární politika), velmi omezený přerozdělovací systém sociálních transferů, účinná prokonkurenční politika a liberální obchodní režim bez přítomnosti cenové regulace. Jeden z architektů této systémové změny, Ludwig Erhard, byl přesvědčen, že tržní hospodářství je přirozeně sociální a vyžaduje jen velmi malou účast státu.[27] Další z významných osobností této doby v Německu, Walter Eucken považoval omezené zásahy státu do hospodářství možné pouze v těch případech, kdy soukromé podnikání omezuje tržní nabídku a možnost volby (Eucken, 1951).

Podle hlavních představitelů[28] sociálního tržního hospodářství mají povinnosti státu v ekonomické oblasti zahrnovat (Ebeling, 1999, s.154):

  1. regulaci velikosti podniků, aby se zabránilo koncentraci hospodářské moci,
  2. přerozdělování důchodu prostřednictvím daňového systému ke zmírnění nepřijatelné nebo společensky destabilizující majetkové nerovnosti,
  3. nabídku programů sociálního pojištění ke splnění určitých minimálních požadavků některých společenských skupin,
  4. centralizované měnové řízení k dosažení a uchování stabilního tržního prostředí,
  5. profesní školení a vzdělávání pro zdokonalení fungování trhu práce,
  6. ovlivňování míry průmyslové a živnostenské zaměstnanosti pomocí využívání daňových pobídek,
  7. ochranu životního prostředí a kontrolu přírodních zdrojů,
  8. plánování městského a vesnického rozvoje v souladu s požadavky na „vyvážené“ životní prostředí[29]

Předpokladem využití potenciálu tržních sil v poválečném Německu bylo rozbití monopolistické struktury národně socialistické ekonomiky. Struktura německé ekonomiky byla od počátku 30. let deformována v souladu s ideovými ambicemi totalitního režimu. Musela odpovídat požadavkům centrálního řízení a plánování lidských a materiálních zdrojů. Proto za 12 let národně socialistické vlády došlo k nebývalé koncentraci ekonomických zdrojů doprovázené změnou průmyslové struktury. Německá ekonomika byla kartelizována. Vytvoření podmínek pro změnu této struktury, pro vznik konkurenčního prostředí, se stalo v roce 1949 v západní části Německa hospodářsko politickou prioritou.

Diskuse o konceptu sociálního tržního hospodářství v první polovině 90. let byla u nás poznamenána značnou povrchností. Oponenti „Klausovy reformy“[30] nejvíce kritizovali explicitní absenci adjektiva sociální a argumentovali především německým hospodářským zázrakem[31], jehož by nebylo možno dosáhnout bez sociálního tržního hospodářství. Oproti německému Mitbestimmung[32], který vyzdvihovali jako ideál sociálního smíru, považovali „Klausovu reformu“ za asociální, až antisociální. V jejich zaslepenosti jim zcela uniklo, že v první polovině 90. let s výjimkou ludditského[33] uskupení železničních odborů žádná významná zájmová skupina v České republice nestávkovala.

Připomeňme si, co tvůrci sociálního tržního hospodářství chápali adjektivem sociální (Erhard, 1957): „…skutečné a čestně míněné sociální tržní hospodářství - přičemž důraz je vědomě vždy kladen na slovo „sociální“ – je možné zajistit jen tehdy, bude-li mít pomocí soutěže lepší výkon přednost před výkonem horším a tímto způsobem bude soutěží dosaženo optimálního uspokojování potřeb podle množství, kvality a správných cen. Tento princip zároveň zajišťuje, aby vyššímu výkonu připadl vyšší zisk a aby ze sociálního hlediska schopnější podnikatel získal větší jistoty a nové šance.“

Václav Klaus v obraně vládního programu transformace akceptoval povrchní a zavádějící formu diskuse a rázně odmítl koncept sociálního tržního hospodářství, aniž bral v úvahu, jaký význam mu přikládal Erhard: „Zdá se mi zbytečné vracet se k argumentům užívaným proti německému „sociálnímu tržnímu“ hospodářství. Reprezentuje jiný příklad třetí cesty[34] a musíme uznat, že její začátek byl spojen se slavným členem Montpelerinské společnosti Ludwigem Erhardem.“ (Klaus, 1999)

Takto vyhraněný názor prezentoval Václav Klaus ještě v době, kdy se s Občanskou demokratickou stranou nacházel v tzv. smluvní opozici[35]. Vzhledem k povaze tohoto politického svazku a s ohledem na tehdejší opatření sociálně demokratické vlády bylo pro předsedu tzv. smluvně opoziční strany nesnadné se vymezovat vůči voličům. Jedině v této souvislosti lze racionálně vysvětlit jeho dikci. V období, kdy se Občanská demokratická strana těšila větší politické podpoře a byla vládní stranou s předsedou ve funkci premiéra, byla jeho dikce směrem k nejznámějšímu představiteli sociálního tržního hospodářství odlišná: „Ludwig Erhard v obtížné době poválečné rekonstrukce pochopil, že politik, zodpovědný politik, musí vykonat něco pozitivního, že politika musí být tvůrčí, odvážná,[36] že musí narážet na nesouhlas mnoha parciálních zájmů, že musí rozšiřovat prostor možného a že se nesmí v existujícím prostoru spokojeně uvelebit a pouze se snažit uspokojovat nejhlasitější nátlakové skupiny jedním ústupkem za druhým. … Já sám se o to velmi snažím a Ludwig Erhard byl pro mne – zejména v tomto smyslu – vždy velkým a samozřejmě nedostižným vzorem.“[37]

Avšak zatímco Ludwig Erhard dokázal adjektivum „sociální“ naplnit liberálním obsahem v náročných podmínkách rozvíjející se studené války[38], tak Václav Klaus naopak přesvědčil, že pojem liberalismus lze v období vrcholícího evropského administrativně byrokratického sjednocování naplnit socialistickým obsahem.[39]

  1. Zcizená transformace

Po úctyhodném zahájení a nadějném průběhu ekonomických změn začal transformační proces od roku 1995 ztrácet na dynamice a systematičnosti. Zastavená privatizace bank nahrazená vlnou centrálně řízené konsolidace soukromé části bankovního sektoru [40]způsobila neočekávané problémy projevující se ve zpomalení až zastavení strukturálních změn v české ekonomice.[41] Přestože makroekonomické údaje s výjimkou salda běžného účtu platební bilance nevykazovaly známky výraznější nerovnováhy, sáhla centrální banka v polovině roku 1996 k výrazné monetární restrikci.[42] Překvapivá reakce ekonomiky na sebe nenechala dlouho čekat.[43]

Dávno před zásahem centrální banky docházelo ke zpomalování, až zastavení privatizačního procesu také v jiných odvětvích. Dokončoval se pouze v případech propojeného zájmu politické moci s vysoce koncentrovaným zájmem nového nabyvatele. Příklady privatizace z tohoto období podlomily důvěru občanů v pozitivní důsledky privatizačního procesu nejen pro celkový výkon ekonomiky, nýbrž také z hlediska jednotlivých zákazníků a spotřebitelů.[44] Zůstala nedokončena cenová liberalizace, kterou státní úředníci začali nahrazovat tzv. cenovým narovnáváním, které mělo probíhat podle schválených plánů. Prostřednictvím cenového narovnávání, při němž se více uplatňuje praxe centrálního plánovače než vliv tržních sil, měly být odstraněny největší diskrepance mezi regulovanými a tržními cenami. Výsledkem těchto snah byl obvykle vznik ještě větších cenových diskrepancí.[45]

Neschopnost dokončit cenovou liberalizaci a razantně snížit 20% podíl stálé váhy regulovaných cen zboží a služeb ve spotřebním koši přispěl k enormnímu růstu zahraničně obchodní nerovnováhy na počátku druhé poloviny 90. let u nás. Finanční prostředky utržené prodejem akcií z kupónové privatizace byly obyvatelstvem vydány na spotřebu. Převážně na nákup importovaného spotřebního zboží (mikrovlných trub, mrazniček, barevných televizorů apod.) a zahraničních zájezdů. Došlo-li by k deregulaci nájemního bydlení či liberalizaci cen energií, telekomunikačních, poštovních a dopravních služeb, zůstaly by utracené finanční prostředky v tuzemsku. V případě deregulace nájemního bydlení by dodatečně utracené finanční prostředky určitě přispěly k obnově zanedbaného bytového fondu či jeho rozšíření. Růst příjmů státem vlastněných energetických společností mohl „vylepšit“ příjmovou stránku veřejných rozpočtů. Každopádně rostoucí příjmy tuzemských producentů by měly pozitivní makroekonomické efekty a nerovnováha běžného účtu platební bilance nemusela dosáhnout takové úrovně, která přiměla centrální banku k tak silnému zásahu, který se negativně projevil se zpožděním 6 -9 měsíců v razantním poklesu dynamiky hrubého domácího produktu a poklesu příjmů státního rozpočtu.

V roce 1995 začalo docházet k uvolňování fiskální restrikce, která byla před volbami 1996 vystřídána fiskální expanzí.[46] Jedním z projevů bylo rozmnožení a zmohutnění veřejných rozpočtů. Postarala se o to především vláda zřizováním tzv. transformačních institucí[47] s velmi netransparentními finančními vazbami navzájem i vůči státnímu rozpočtu. S jejich pomocí začal dramaticky narůstat státní dluh. Nejvýznamnějším zdrojem dlouhodobé nerovnováhy státního rozpočtu se stal prudký růst mandatorních výdajů[48], a to především výdajů na sociální zabezpečení. Nárůst těchto výdajů byl znamením blížících se voleb a snahou politiků získat si přízeň určitých skupin obyvatelstva. Volání některých skupin voličů po zavedení státu blahobytu (welfare state) skandinávského typu nemohlo vést v našich podmínkách k ničemu jinému než společnosti přerozdělující chudobu v duchu hesla: Welfare without Wealth!

Volební rok 1996 byl příčinou výrazného zpomalení, v některých oblastech až zastavení ekonomické transformace. Nejen v chování vlády se prosadily krátkodobé volební preference. Projevily se i u centrální banky, která dlouho váhala s uvolněním měnového kurzu a přechodem do režimu plovoucích měnových kurzů. Rovněž očekávaná liberalizace finančních operací na kapitálovém účtu platební bilance[49] byla stále odkládána. Došlo tak k naplnění okřídleného rčení, které v souvislosti s časovou dimenzí, fázováním a propojováním reformních opatření centra vyřkl slavný novozélandský reformátor Roger Douglas: „Pes na honu musí stále vidět svého zajíce“ (Klaus, 1995). Pokud ho nevidí, tak se zastaví, rozhlíží se a začne sledovat jiný cíl. Totéž se událo s původním projektem naší ekonomické transformace.

Radikální hospodářsko politická opatření, jimiž byla zahájena ekonomická transformace, nebyla naplněna. Jejich nedokončení negativně poznamenalo funkčnost těchto opatření a pozitivní očekávání s nimi spojená[50]. Zpomalení transformace a zjevné defekty ve fungování společenského systému[51] poskytovaly stále větší argumentační prostor oponentům původního projektu transformace pro její zpochybňování.[52] Pod tíhou vynucených politických kompromisů byla trajektorie původního transformačního pohybu české ekonomiky opouštěna ve směru třetí cesty. Zůstal tak nevyužit ireversibilní politický potenciál, jimž disponovala první vláda samostatné České republiky. Nedošlo samozřejmě k realizaci následných očekávaných opatření, jimiž byly především deregulace monopolizovaných odvětví, které zůstaly doménou státem vlastněných podniků či kvaziprivatizovaných akciových společností[53] a zásadní daňová reforma, s jejíž pomocí mohla Česká republika efektivněji využít svého postavení mimo daňově harmonizované struktury EU. Podstatnější očekávané systémové změny nenastaly v důchodovém, sociálním a zdravotním systému, ve školství, ani ve státní správě.

Namísto toho se prosazovaly parciální zájmy jednotlivých nátlakových skupin, od profesních komor s povinným členstvím počínaje, přes odbory až po manažery dominantních firem v regulovaných odvětvích konče. Poskytování privilegií jedněm zájmovým skupinám (např. monopolnímu dovozci zemního plynu či monopolnímu provozovateli přenosové soustavy apod.) kombinované se sociálním dumpingem ve prospěch jiných zájmových skupin (např. uživatelů bytů s regulovaným nájemním bydlením či uživatelů veřejného blaha pomocí měkkých kritérií pro poskytování sociálních dávek, či dávek v nezaměstnanosti apod.) byly znamením zpomalení a v některých oblastech až zastavení transformačního procesu.

Volání po vzniku tzv. nezávislých regulačních orgánů, které měly dohlížet na podnikání v odvětvích, kde hrozí zneužití dominantního postavení jednoho subjektu, či zneužití tzv. nerovného postavení dodavatelů vůči odběratelům, se stalo efektivním způsobem zakonzervování výše uvedených hrozeb. Ustavení centrálních tzv. nezávislých orgánů regulujících od distribuce elektrické energie, přes provoz na železnici až po přidělování vysílacích frekvencí se stalo faktickým testem úspěšnosti zájmových skupin. Netržní a netransparentní způsoby přidělování nesčetných povolení, koncesí a licencí, ať už regulačními orgány či orgány státní správy, byly logickým důsledkem nastoupené „třetí cesty“. Rostoucí úloha státu ve společnosti vytváří příhodné podmínky pro rozvíjení korupčního prostředí.[54] Česká republika se ani v tomto ohledu nestala výjimkou.

Výsledek voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 1996 neposkytoval velkou naději, že dojde k obnovení dynamiky nastoupených ekonomických změn. Složitým způsobem vytvářená staronová koaliční vláda sestavená z členů vítězné ODS a dále KDU-ČSL a ODA, které dohromady získaly menší absolutní podporu voličů, než měly v roce 1992, dávala jistotu ještě složitějšího hledání politického konsensu v exekutivě. Nejvyšší exekutivní orgán státu se stal vedle Poslanecké sněmovny dalším místem politické konfrontace jednotlivých koaličních stran, což poznamenalo jeho akceschopnost v procesu očekávaného ekonomického rozvoje. To byl jeden z významných důvodů, proč očekávaný hospodářský vývoj byl nahrazen procesy neočekávanými, u jejichž zrodu stálo rozhodnutí centrální banky o utužení měnové disciplíny v letních měsících 1996. Tzv. balíčková terapie[55]vlády v roce 1997, která reagovala na propad příjmů veřejných rozpočtů, byla souborem vynucených hospodářských opatření, které měly jen málo společného s původním programem ekonomické transformace. Navíc řešila zástupné problémy, jimiž se staly neočekávaný pokles příjmů státního rozpočtu a růst záporného salda běžného účtu platební bilance. K řešení podstatných problémů – uvolnění měnového režimu a další liberalizaci hospodářství vůbec nepřispěla.

Vytváření pozitivních očekávání u obyvatelstva kombinované s prohlášeními o ukončení transformačního procesu[56] nevedly jen k jeho zpomalování, nýbrž k nahrazování původního transformačního projektu, založeného na omezování úlohy státu v hospodářství, opatřeními vyvolávajícími stále intenzivnější zasahování státu do ekonomiky[57]. Implicitní průmyslová politika[58], pomocí níž si zájmové skupiny dokázaly prosazovat „změkčení“ dopadu transformačních opatření, se po roce 1995 přeměnila na explicitní, v jejímž rámci etablovaná hospodářská uskupení dokázala efektivně prosazovat vlastní zájmy. Zvláště destruktivní byla skutečnost, že kormidlem transformace neotočili její programoví či političtí odpůrci, nýbrž někteří z jejích původních architektů[59]. Argument, že tak činili kvůli jasnému volebnímu vítězství, aby po volbách mohla dynamika ekonomických změn nabrat původní rychlost, nemůže obstát.

  1. Bazarový kapitalismus

Česká společnost, přestože v roce 1991 zahájila impozantní program ekonomické transformace, se nestala ani středoevropským tygrem, ani hospodářským zázrakem. Nestala se společností, v níž transparentně „vládnou“ neviditelná ruka trhu (invisible hand) a zákon, pomocí nichž se prosazují morální chování a preference dlouhodobých cílů před cíli krátkodobými. Naopak po období nadějných systémových změn v období let 1990 až 1995 se v české společnosti opět začaly prosazovat vzory chování založené na „neviditelném potřásaní rukou“ („invisible handshaking“)[60]. Subjekty prosazující se pomocí tohoto chování mají jiné časové preference než subjekty, které jsou vystavené konkurenci na „otevřených trzích“. V hospodářském systému s výraznou rolí státu a jeho prostřednictvím silném vlivu politiky na ekonomiku se ekonomické rozhodování často podřizuje politickým potřebám. Politický cyklus ohraničený termíny voleb ovlivňuje rozhodování ekonomických subjektů. Ty za těchto okolností mají tendenci preferovat krátkodobé cíle před cíli dlouhodobými. V podmínkách právní nejistoty, kdy se nedodržování uzavřených smluv stává obvyklým vzorem chování, nízké efektivnosti vymáhání práva, rostoucích závazků z nesplněných kontraktů včetně dluhů, šířící se platební neschopnosti nabývající masových rozměrů a vzácného výskytu podnikatelské etiky, se sledování dlouhodobých cílů pro ekonomické subjekty stává příliš nákladné. Je totiž spojeno s velmi vysokou mírou rizika. Proto v prostředí, které ekonomické subjekty zatěžuje vysokými transakčními náklady, se prosazují krátkodobé cíle na úkor dlouhodobých. Takový systém definičně odpovídá pojmu bazarový kapitalismus[61].

Z důvodu preferencí krátkodobých cílů se v bazarovém kapitalismu neuskutečňují taková politicko hospodářská opatření, jejichž realizace časově přesahuje délku standardního volebního období. Proto po roce 1995 žádný politicky relevantní subjekt v České republice neusiloval například o zásadní reformu penzijního systému, zdravotnictví, sociálního zabezpečení či školství. Není divu, vždyť žádná ze tří dosavadních vlád se nepokusila ani o zásadní změnu například ve fungování státní správy či železniční dopravy[62], přestože obojí jsou právně, organizačně i technicky realizovatelné v časovém intervalu 18 měsíců, jak dokládají zkušenosti mnoha zemí.

V roce 1995 nastoupená třetí cesta, která postupně vytěsňovala původní program ekonomické transformace, nás prozatím dovedla do stadia bazarového kapitalismu. Je otázkou, zda-li v pozici členské země Evropské unie se automaticky zbavíme negativních charakteristik našeho společenského systému. Přestože se termín vstupu České republiky do Evropské unie blíží a přestože se snižuje počet dosud neuzavřených kapitol mezi naší

vládou a Evropskou komisí, neprojevuje se u nás zřetelně tato skutečnost prostřednictvím vyššího respektu k právu, lepším dodržováním sjednaných smluv, vyšší efektivností jejich vynucování, poklesem objemu nesplácených dluhů či vyšší etikou podnikání.

Východiskem z bazarového kapitalismu je nastoupení cesty důsledných a konzistentních legislativních změn, jejichž společným znakem bude zvýšení úlohy a odpovědnosti jednotlivce ve společnosti a omezení dosahu prozatím „všeobjímajících rukou“ státu pouze na efektivní poskytování služeb, které jsou z povahy věci pro jednotlivce příliš nákladné či v současných podmínkách vůbec nedosažitelné. To samozřejmě předpokládá silnou redukci neefektivních přerozdělovacích procesů, aniž by došlo ke snížení sociálních jistot tzv. oprávněných občanů[63]. Takový systém by na jedné straně vytvářel pozitivní motivace pro odpovědné jednání občanů a na druhé straně by se uměl důstojně postarat o postižené, nemocné, invalidní, staré spoluobčany a opuštěné děti. Nejednalo by se o dosud používané bismarckovské systémy státem vynucené pseudosolidarity, nýbrž o státem placenou vysoce kvalitní službu podle pevně stanovených kriterií.

Je paradoxní, že zodpovědnost za bazarový kapitalismus u nás je často přisuzována liberalismu, politické filosofii, která vychází ze spontánního řádu a klade důraz na individuální svobodu a zásadu dobrovolnosti, ochranu soukromého vlastnictví, otevřenou soutěž na svobodných trzích, princip panství práva a zásady mírového soužití národů. Uplatnění principu panství práva je nemožné bez řádného fungování institucí spontánně vzniklých k prosazování a vynucování právních norem. Praktická politika uplatňovaná po roce 1995 se s principy liberální filosofie a liberální ekonomie stále více rozcházela. Liberalismus proto nelze vinit za prosazení bazarového kapitalismu v České republice. Za selhání politiky nemůže být volán k odpovědnosti teoretický fundament, což odpůrci liberální politické filosofie a liberální ekonomie vesměs činí. Tento teoretický fundament navíc nebyl v případě české transformace reálně využit. Naopak došlo k jeho dezinterpretaci v rovině povrchních frází a zkreslujících proklamací ke zdůvodnění účelových hospodářsko politických opatření, které se v druhé polovině 90. let dostávaly stále více do rozporu s původním projektem transformace.

Literatura:

Buchanan, James: Hranice slobody, Archa, Bratislava, 1996

Dluhosch, B., Krueger,M.: „The Marshall Plan as a Development Push? A Cautionary Tale from Germany.“ In K.R.Leube (ed.) Vordenker einer neuen Wirtschaftspolitik, The International Library of Austrian Economics, Vol.5, 2000, Frankfurt: FAZ Buch

Douglas, Roger: Unfinished Business, New Zealand, Random House, 1993

Ebeling, Richard M.: The Limits of Economic Policy: The Austrian Economists and the German ORDO Liberals, in Champions of Freedom: The Age of Economists (from Adam Smith to Milton Friedman), Hillsdale College Press, Hillsdale, Michigan, 1999

Erhard, Ludwig: Prosperity through Competition, Thames and Hudson, london, 1958

Erhard, Ludwig: Blahobyt pro všechny, 1957 (in Sociální tržní hospodářství, Logos, Praha 1992, s. 17)

Eucken, Walter: This Unsuccessful Age, or the Pains of Economic Progress, William Hodge and Co., London, 1951, ss. 31-36

Eucken, Walter: Die Grundlagen der Nationalökonomie, Springer – Verlag, 9. nezměněné vydání 1989

Friedman, Milton: Kapitalismus a svoboda, Liberální institut, Praha 1993

Jeske, J.: „ Wäre Erhard heute ein Linker?“, In Frankfurter Allgemeine Zeitung, 25 March 1998

Ježek, Tomáš: Útěk před právníky ano, ale jen před některými, MFDnes 1.10.1996, s.5

Jüngling, Petr; Koudela, Tomáš; Žantovský, Petr: Tak pravil Václav Klaus, Praha, Votobia, 1998, s. 138

Kerber, Wolfgang; Hartig, Sandra: The Rise and Fall of the German Miracle, Critical Review, Vol.13, Nos.3-4, ss. 337-358, 1999,

Klaus, Václav: Ekonomická věda a ekonomická reforma, Gennex & Top Agency, Praha 1991

Klaus, Václav: Ekonomická teorie a realita transformačních procesů, Management Press, Praha 1995

Klaus, Václav: Právo a transformace české společnosti, přednáška přednesená na PF UK dne 29. 4. 1997 pro Spolek českých právníků – VŠEHRD, Pravý úhel, číslo 6, červen-červenec 1997

Klaus, Václav: The Third Way and Its Fatal Conceits, soubor příspěvků z MPS Regional Meeting, 1999, Vancouver, Canada

Klaus, Václav: Země, kde se již dva roky nevládne, Centrum pro ekonomiku a politiku,

Praha, 1999

Langhans, Daniel: Die Soziale Marktwirtschaft und ihre geistigen Grundlagen, referát z česko-německého semináře Jugendseminar des Arbeitskreises Sudetendeutscher Studenten (ASST), Ostrava, 5. – 7. 4. 1991

Lewandowski, Janusz; Szomburg, Jan: Property Reform as a Basis for Social and Economic Reform, Communist Economies, Vol. 1, No. 3, Gdansk University, Gdansk, 1989

Lewandowski, Janusz; Szomburg, Jan: Pracovní verze výzkumného projektu: Transformation model of Poland´s economy, Research Center for Marketization and Property Reform, Gdansk, 1995

Mises, Ludwig von: Human Action – A Treatise on Economics, Yale University Press, 1949

Müller – Armack, Alfred: The Social Aspect of the Economic System, 18 & 22, 1947, in Standard Texts on the Social Market Economy, Gustav Fischer, New York, 1982

Müller – Armack, Alfred: Wirtschaftslenkung und Marktwirtschaft, Verlag für Wirtschaft und Sozialpolitik, Hamburg, 1948

Niskanen, William A.: The Soft Infrastructure of a Market Ekonomy, The Cato Journal, Fall 1991, Vol.11, No.2

Pavlík, Ján (ed.): Milton Friedman v Praze – myšlenky, názory, komentáře, Liberální institut, Praha, 1998

Pavlík, Ján: On Market Consequences of Post-Communist Immorality, in: E-Logos – Electronic journal for Philosophy/99, VŠE Praha, ISSN 1211-0442

Röpke, Wilhelm: Welfare, Freedom and Inflation (1957), University of Alabama Press, Tuscaloosa, 1964

Schwarz, Jiří (ed): Hayek semper vivus, Liberální institut, Praha, 2000

Sylla, Jan: Problémy legislativy ČR a východiska pro jejich řešení, interní, veřejně nepublikovaný materiál, 2001

Šíma, Josef, Šťastný, Dan: A Laissez-Faire Fable Of the Czech Republic, Journal of Libertarian Studies, Volume 14, Ludwig von Mises Institute, 2000, s. 155-178

Šíma, Josef (ed.): Roger Douglas – tvůrce nejúspěšnější hospodářské reformy XX. století, Liberální institut, Praha, 1999

Tietmeyer, Hans: 50 Jahre Deutsche Mark – Vom Wirken einer Währung, Ansprache auf dem Festakt „50 Jahre Deutsche Mark“, Frankfurt am Main, Juni 20, 1998

Watrin, Christian: Europe´s „New“ Third Way, Heritage Lectures, The Heritage Foundation, No. 634, May 7, 1999

Watrin, Christian: Soziale Marktwirtschaft – Was heisst das?, Dresdener Kathedralvorträge, Heft 3, Bonifatius, Paderborn, 1990



[1] Psaná a rozšířená verze projevu předneseného na česko-německém kolokviu Reforma a transformace (Sociální tržní reforma v Německu na počátku 50.let a transformace v České republice v letech 1990 – 97) konaném 6.března 2001 v Praze za účasti šesti hlavních řečníků, jimiž byli: Norbert Berthold, Lüder Gerken, Václav Klaus, Otto Graf Lambsdorff, Jiří Schwarz a Miroslav Ševčík.

[2] Guillermo de la Dehesa, španělský ministr financí, prosinec 1990: Čím je reforma hlubší a globálnější, tím má větší šanci, že bude úspěšná. Dílčí reformy jsou horší než „ne-reforma“. (Klaus, 1995, s.42)

[3] Václav Klaus: „Potřebujeme přirozené, neomezené, plnokrevné a nezkažené tržní hospodářství, a potřebujeme jej nyní…. Základní ekonomické zákony jsou platné napříč kontinenty, ekonomickými systémy, jakož i ideologiemi a vírami.“ (Douglas, 1993, s.1)

[4] Často diskutovanými opatřeními v té době byly deregulace nájemního bydlení, privatizace státních podílů v bankách a velkých akciových společnostech s monopolním postavením v odvětvích s regulovanými cenami (tzv. síťová odvětví). Privatizace měla vést nejen k rozbití monopolů a vytvoření podmínek pro vznik konkurenční struktury odvětví, ale také k odstranění cenové regulace.

[5] Úplatkářská aféra ředitele Centra kupónové privatizace Jaroslava Liznera odhalená v roce 1994, v závěru druhé vlny kupónové privatizace, byla jediným významnějším projevem korupce bezprostředně spojeným s kupónovou privatizací. Je pravděpodobné, že za hypotetického předpokladu širokého užití standardních privatizačních metod v první polovině 90. let v České republice bychom se potýkali s daleko četnějšími případy korupce a z toho vyplývajícími pokusy o zpochybňování privatizačního procesu. Zkušenosti z období po ukončení druhé vlny kupónové privatizace, kdy se rozšířilo používání standardních privatizačních metod (přímý prodej, výběrové řízení, dražba), správnost této hypotézy jednoznačně potvrzují.

[6] Za neexistence vedoucí úlohy komunistické strany.

[7] Podle počtu aktivně participujících osob je kupónová privatizace největším majetkovým transferem v našich novodobých dějinách. Podílem hodnoty převáděného majetku na celkovém národním bohatství, což je relevantnější kritérium, se ovšem s velkým odstupem řadí za znárodňovací vlny z období roku 1945 a 1948 a let následujících.

[8] Janusz Lewandowski, polský ministr privatizace: „V celém postkomunistickém světě dokáže, myslím, pan Klaus privatizaci prodat nejlépe. Občas trochu přehání, jeho role je ale podstatná.“ (

Lidové noviny, 28. června

1993, s.5)

[9] Protikladem se zde rozumí privatizace státního majetku prostřednictvím státem vlastněných a politicky ovlivňovaných institucí. I neekonom pozná, že v tomto případě nemůže jít o privatizaci.

[10] Tato skutečnost vytvořila podmínky pro budoucí velkou angažovanost státu (sanace bank z veřejných zdrojů) v procesu opožděné privatizace bank. Po kupónové privatizaci státem kontrolované banky při poskytování úvěru společnostem, které se nacházely v portfoliu jimi vlastněných investičních společností, zohledňovaly jiná kritéria, než by odpovídalo požadavkům obchodního podnikání v konkurenčním úvěrovém bankovnictví. Účinně se prosazovaly politické tlaky na zachování produkce a zaměstnanosti či ekonomické tlaky na prodloužení úvěrování z důvodu očekávané výhodnosti prodeje. Efekt z budoucího prodeje takovýchto aktiv nenesli přímo akcionáři bank či jejich investičních společností, nýbrž akcionáři či podílníci jimi spravovaných fondů.

[11] Novináři nesprávně pochopená kritika právního pozitivismu provedená prvním ministrem privatizace České republiky Tomášem Ježkem tradovaná pomocí bonmotu o „nutnosti úprku ekonomů před právníky“, byla mnoha povrchními publicisty reprodukována jako potřeba nejprve nechat spontánně rozvinout tržní síly a poté je prostřednictvím zákonů regulovat. Toto nesprávné pojetí bylo generalizováno a vydáváno za standardní názor české ekonomické obce.

[12] Zahrnují Federální shromáždění ČSFR (1990-92), Českou národní radu (1990-92), Poslaneckou sněmovnu Parlament ČR (1993-2002) a Senát Parlamentu ČR (1996-2002).

[13] „Nejobecnější pojmenování tohoto procesu je … dominance práva veřejného nad právem soukromým. Jádrem tohoto procesu byla snaha politiků vyhovět voličům v jejich přání po větší ochraně. Dalším prvkem … byl neúměrně vysoký vliv zájmových skupin na legislativní proces. Zvlášť alarmujícím se stal vliv zájmových skupin organizovaných uvnitř státního aparátu (např. armáda, policie, ad hoc zájmově seskupené úřednictvo) (Sylla, 2001)“.

[14] „Ve slovnících je Leviathan definován jako „mořská příšera ztělesňující zlo“. V roce 1651 použil tento termín Thomas Hobbes k označení suverénního státu.“ (Buchanan, 1975, s. 179). Jeho dílo se nazývá Leviathan neboli způsob, forma a charakter moci církevního a občanského státu.

[15] Konkurence podmíněná volnějšími možnostmi výstupu a vstupu do profese by nepochybně jako v jiných oborech lidské činnosti vedla k její kultivaci, růstu kvality poskytovaných služeb, výkonu a tím i uspokojování projevovaných společenských preferencí. V tomto pojetí není požadavek konkurenčního prostředí v rozporu s hierarchickou strukturou a teritoriálním vymezením moci soudní.

[16] Především se jedná o prostor časový, jehož omezení relativizují nevhodné procesní předpisy umožňující činit stranám sporu nekonečné obstrukce.

[17] Zmíněno na přednášce Václava Klause přednesené v aule PF UK dne 29. 4. 1997 pro Spolek českých právníků – VŠEHRD: „ …pak považuji za naprosto nesporné, že je vlastní vývoj práva a právních institucí převážně důsledkem nebo, chcete-li reflexí vývoje společenské, politické a ekonomické reality a že tomu není naopak.“ (Pravý úhel, číslo 6, červen-červenec 1997)

[18] Zatímco ekonomika je v marxistickém pojetí obsahem ekonomické základny společnosti, která jediná vytváří hodnoty, tak právo j

^ Nahoru