Jak se zaplatí veřejné dluhy?

19.12.2014 Vilém Barák Přečteno 3211× Zdroj:

Všichni víme, že jednoho dne zemřeme. Stejně tak všichni víme, že státní dluhy nejde kupit donekonečna. Jenom na nepříjemné skutečnosti nechceme myslet ani se jimi jinak zabývat. Pravda, někteří z nás si ještě za života pořídí pomník a vyberou písničky co chtějí zahrát na pohřbu. Na krach dnešní ekonomiky se nepřipravuje vůbec nikdo.

Sněmovna se 10.12.2014 ve třetím čtení schválila zákon o státním rozpočtu na rok 2015 s deficitem 100 miliard korun. Osmnáctý rok v řadě český stát jenom vytváří dluhy. Věci došly tak daleko, že rozdíl mezi příjmy a výdaji ve výši 100 miliard korun politici vydávají za zdravé státní finance a bod nula. Když letos veřejný dluh vzroste pouze o 85 miliard korun, budeme svědky oslav a poplácávání po ramenou. Možná ministerstvo financí uspořádá (na dluh) i ohňostroj.

Ilustrační obrázek: Steve Johnson

Na konci minulého roku Spojené státy ochromil vnitropolitický spor o zvýšení dluhového stropu. Byly uzavřeny národní park i památníky (nikoliv z nutnosti, spíše jako zlomyslná odveta administrativy Baracka Obamy vůči republikánům), půl miliónu státních zaměstnanců postihla 14-ti denní výluka z práce. Nejde podat lepší důkaz, že chod státu stojí i padá s neustálým růstem zadlužení a pouhé jeho zastropování vede ke kolapsu tzv. státních služeb. Tak jako většina zemí Západu i Česko hradí u státního dluhu pouze úrok, nikoliv však jistinu. Státní dluhopisy s končící splatností se nahrazují novými, ale ve větším objemu. Klín se vyráží ještě větším klínem. Žijeme doslova ve vypůjčeném čase. Dělat nové dluhy na úhradu těch starých znamená, že stát se nachází v bankrotu.

Voliči, novináři, absolutně nikdo se politiků neptá, jakým způsobem se tyto dluhy splatí. A co není v mediích, jakoby neexistovalo. Chybí zde někdo jako Daniela Drtinová, vzpomeňme si na dnes již legendární duel s Michalem Haškem, kdo by nenechal ministra financí vyklouznout z jednoduché otázky: „Jak si představujete splacení veřejného dluhu? Jak si ……“.

Jediné vyjádření politiků k této věci znějí následovně:

-  v dnešní době nízkých úrokových sazeb je financování pomocí dluhu výhodné, dělají to všechnyzdravé firmy  (o tom co se stane až skončí éra nízkých sazeb nikdo nepřemýšlí),

- musíme hasit akutní problémy způsobené minulými vládami (opačného politického znaménka), proto deficit,

- pracujeme na programu snižování dluhu (slibem nezarmoutíš),

- připravili jsme program snižování dluhu (pro nadcházející volební období, až nebudeme u moci; ať šetří jiní),

- z dluhu „vyrosteme“, prostřednictvím růstu HDP se jeho poměr k státnímu dluhu bude snižovat (poměry a statistiky nás „určitě“ zachrání),

- náš dluh nedosahuje ani úrovně stanovené maastrichtskými kritérii (jsou to ad hoc určená pravidla bez ekonomického fundamentu; ke stejně dobrým číslům dojdeme počítáním mraků na obloze),

- zdroje budou.

Jde o plané řeči, které mají odpoutat pozornost od podstaty problému. Dluhy totiž nezmizí okecáváním, účetními kouzly ani mávnutím kouzelného proutku. Jednoho škaredého dne nás všechny dostihnou.

Státy v průběhu nedávné krize rapidně zvýšily své zadlužení, aby mohly sanovat soukromé banky a udržet zdání, že hospodářství funguje. Centrální banky ze stejného důvodu stlačily úroky (cenu peněz)  k nule a současně pustily od roku 2007 do oběhu přes 4 bilióny dolarů. Většina těchto prostředků naštěstí zůstala vázána uvnitř bank, ale pokud se v podobě úvěrů dostanou do ekonomiky, tak ji rozvrátí. Představují tikající bombu. V původním významu slovo inflace znamenala růst peněžní zásoby. Ta fakticky již nastala a jde jen o to, kdy „vyrobené“ peníze začnou deformovat ceny.

Dnešní postup politiků a centrálních bankéřů připomíná počínání obsluhy rektoru v Černobylu. Ta se v průběhu experimentu snažila odstraněním moderačních tyčí a ochran zvýšit jeho výkon, aniž věděla, jaké procesy uvnitř probíhají. I dnes chceme zvýšit výkon hospodářství „tiskem“ peněz, manipulací s jejich cenou a vršením veřejných i soukromých dluhů. Pro jistotu, aby se lidé nevzpěčovali, snaží se státní propagandisté vydávat růst cen za dobro a jejich pokles za zlo. Cílem je potlačit přirozené lidské instinkty vyvinuté za 4 tisíciletí soužití se státem a jím prováděným znehodnocováním peněz.

Účinek těchto masivních zásahů do ekonomiky se nedostavuje, varovné signály v podobě inflace zatím chybí, a tak politici dál „přitápí pod reaktorem“. Třeba tím, že Evropská centrální banka zahájila nákup cenných papírů sestavených z balíků komerčních úvěrů. Nezačala ale náhodou tato krize obchodováním s balíky bezcenných hypoték? O tom co se děje uvnitř ekonomiky, v myslích milionů samostatně se rozhodujících jedinců, jejichž chování je daleko složitější a nevypočitatelnějším než chování atomových jader nebo technických zařízení, přitom nikdo nic neví a ani vědět nemůže. Kolik asi nerovnováh a tenzí v hospodářství vzniklo právě díky levným a jak velkou paniku vnese na trhy první negativní impuls? Je pouze otázkou času, kdy se začne dít něco, s čím političtí „operátoři“ nepočítali a potom bude pozdě snažit se zastavit „řetězovou“ reakci.  

Současné státní dluhy jsou v režimu demokracie a za současné míry svobody nesplatitelné. Tečka. Nelze vyhrát volby s heslem Nic vám nedáme, výhody vám odebereme. Prostě lidé ke své škodě změnu nedovolí. Skutečné změny přichází samy, pod tlakem a lidé na jejich průběh nemají vliv. 

Zoufalá státní opatření, jako celosvětového hledání daní ze zisku firem, (které nahradilo úvahy o  zrušení této daně), nastupující zákazy hotovostních transakcí, přímé napojení státu na účetnictví firem, prolamování bankovního tajemství, nic z toho negativní trendy nezmění. Místo aby stát změnil své chování a začal šetřit, dochází k omezování lidské svobody.

Pomíjím další rizika, jako blížící se kolaps důchodového systému, růst nákladů na zdravotní péči při současné neefektivitě jeho socialistického modelu, degradaci kvality školství, ničení průmyslu omezováním emisí CO2, infantilnění (dětinštění) veřejnosti, zbytečné řešení tzv. příjmové nerovnosti v nejbohatší společnosti lidských dějin, mravní a kulturní relativismus (ono multi-kulti spolu s politickou korektností), byrokratizace, neochotu Západu válčit spojenou s vnějším ohrožením Ruskem a islámem. Toto poslední dilema se ostatně již vyřešilo samo. Jsme již tak zdegenerovaní, že stejně jako starověký Řím v době úpadku, utrácíme peníze místo na armádu na sociální dávky, důchody a dotace. Západ přestal být hrdý na koloniální éru a stále se omlouvá za nějaké domnělé viny. Postupně ztrácí agresivitu a vede diskuse nad tématy, kde je na místě říci „o těchto věcech se nediskutuje“, stejně jako s námi nikdo nediskutuje v Saudské Arábii o povolení na stavbu křesťanského kostela. Lidská společnost je součástí přírody, kde platí, že buď budeme růst, nebo se staneme kořistí okolí.  

Jde pouze konstatovat neochotu lidí Západu snášet nepohodlí nebo smířit se s nevyhnutelným. Dva dny byla omezena vlaková doprava, pár lidí zůstalo na trati a několik hodin nejedlo. Ihned se hledá, kdo za to může, koho žalovat, jak je možné, že vlaky nejedou. Kritické zkoumání jakéhokoliv děje v zájmu poučení se z chyb vede k pokroku. Mám ale obavu, že většina z nás si nepřipouští sílu přírody, že větru ani dešti neporučíme. Važme si našeho blahobytu, vzpomeňme si při těchto „katastrofách“ na lidi co se mají ještě hůře. Na Ukrajině budou v nevytopených domech celou zimu. Když se díváme z okna bytu na nevlídné počasí, představme si sami sebe a naši rodinu jako uprchlíky, jak v jedněch šatech s rancem věcí spíme někde v lese.     

Hypoteticky by měli státní zadlužování dávno ukončit bankéři. Stačilo by říci „král je nahý“, přesněji státní „cenné“ papíry jsou nebonitní a odmítáme s nimi obchodovat. Naneštěstí se nachází v zajetí kolektivního bludu a  budou posouvat systém až na samotný okraj propasti. Ekonomická elita, která stála u vzniku hypoteční krizi v roce 2007, opět osvědčuje slepotu k systémovým rizikům a stále provádí transakce s bezcennými státními dluhopisy za neexistující peníze.

Prostřednictvím opakovaného nakupování státních dluhopisů dávají bankéři prostředky svých klientů všanc státním bankrotářům a ještě tím udržují veřejnost ve zdání, že „král je oblečený“. Teoretici dovozují vysokou bonitu vládních cenných papírů z předpokladu, že stát za účelem jejich úhrady může zvýšit daně, provést znárodnění (tvrdší forma zdanění) nebo natisknout peníze. Právě tyto „jistoty“ však vytváří absolutní ekonomickou nejistotu. Vlastníka vládních dluhopisů, který je zároveň daňovým poplatníkem, může erár kdykoliv donutit zaplatit fakticky sám sobě. Stát však k zaplacení jeho dluhů přimět nelze, jeho majetek na rozdíl od firemního nepodléhá exekučnímu ani insolvenčnímu řízení. Není také výhrou, když je veřejný dluh uhrazen inflačními penězi, kterých si stát může „vyrobit“ nekonečně mnoho pouhým připsáním nul v bilanci centrální banky. Těžko říci, zda si komerční bankéři uvědomují rizika, že jejich bonusy obdržené za obchod se státními papíry jim může stát zdanit třeba 100 procenty nebo znehodnotit tak, že si za ně nekoupí vytoužené Audi TT, ale ani out-fitové sáčko, botičky a kabelečku, ale nanejvýš jedny papírové kapesníky na utření slz. Možná ale věří, že z kolotoče dokáží vyskočit dříve než jiní nebo, a to by bylo daleko smutnější, věří tomu co dělají.  

Určitě nečekejme záchranu od politiků. Jsou ve vleku davu požadujícího „chléb a hry“. Otázkou  tedy je kdy a jak se na den D připravit. Jestli je to vůbec možné. Ekonomové již diskutují o plošném majetkovém zdanění. Stále je inspirativní vzor československé měnové „reformy“ roku 1953. V Evropě rostou extremistické strany jako Syriza v Řecku nebo PODEMOS ve Španělsku, které nepokrytě mluví o nutnosti restrukturalizovat státní i soukromé dluhy. Po jejich volebním vítězství, které je velice pravděpodobné, jde očekávat, že jako správní bolševici odmítnou platit dluhy za „cara“. Pro „restrukturalizaci“ si stačí vzít za příklad český insolvenční zákon. Dlužníkovi na úkor věřitele umožňuje zaplatit ve lhůtě 5 let pouze 30 procent pohledávek, které se ke všemu během tohoto období neúročí. Co brání jednotlivým vládám uplatnit společně stejný model?  

Nejpravděpodobnější se zdá scénář „samovolného“ rozpoutání hyperinflace v několika západních zemích současně, která povede k anulování závazků státu i soukromých dlužníků. Z růstu cen totiž politici mohou někoho obvinit, třeba spekulanty, panikáře a jiné temné síly. Můžeme si být jisti, že stejně jako v Argentině policie a armáda nebude střílet plynovými a gumovými granáty po politicích a centrálních bankéřích, tedy po skutečných pachatelích hyperinflace, ale po lidech domáhajících se svých úspor. Každý snad zná z historie, co nastalo v Německu po smršti hyperinflace ve třicátých letech. Politici připravují bouři, ale sami zůstanou v závětří. Neudržitelnost veřejných a soukromých dluhů bude podle všeho příčinou kolapsu současné civilizace.

Je nejvyšší čas zahájit seznámit se ději rozpadu společnosti a státu, které probíhali ve Výmarské republice, poválečném Maďarsku (Jednalo se asi o nejvyšší inflaci všech dob. Nominální „hodnota“ známek se na ně nevešla a úřad musel vymýšlet nová slova. České známky jsou na tuto eventualitu připraveny, místo hodnoty je zde znak např. A, takže jestli se budou prodávat za 50.000 trilionů korun, nebude třeba tisknout nové nebo provádět přetisky nových nominálů.), Argentině, současném Řecku. Nikoliv náledí, ale toto je téma pro Bezpečnostní radu státu, krizové a mobilizační plány. 

Úvaha co dělat je spíše alegorií bezmoci než návodem, kterým bych se chtěl řídit. Zbavujme se papírových peněz výměnou za nemovitosti, zlato a diamanty. Neinvestujme do státních dluhopisů ani produktů, které jsou na nich založeny. Udržujme zásoby konzervovaného jídla, pití a dalších základních životních potřeb. Připravme se na přerušení dodávek plynu, vody a elektřiny. Zpevněme sklep, okna, vstupní dveře domu, nakupme ostnatý drát a pořiďme si zbrojní pas i zbraně. Pro případ útěku za hranice mějme připravený cestovní pas, listiny pro případ budoucích restitucí, pohodlné boty a batoh. Pokud někdo chce tvrdit, že jde o panikaření, ať odpoví na otázku: „Jak se zaplatí dnešní dluhy?“

Egyptolog Miroslav Bárta a další členové platformy Otevřené společnosti varují před mýtem věčného vzestupu a zákonitosti kolapsu, resp. transformace společnosti. Již ovšem nemluví o zdivočení civilizace a jiných rizicích, která tento zlom provází, kdy výsledkem může být diktatura prostá   svobody. 

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru