Veřejná ochrana lékařské komory

21.10.2008 Lukáš Dvořák Přečteno 4248× Zdroj:

Chrání Česká lékařská komora veřejný zájem, nebo je jím chráněna?

Minulý týden Ústavní soud ČR zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení povinného členství v České lékařské komoře (ČLK). Předkladatelé návrhu se snažili dokázat, že povinné členství v ČLK je v rozporu s čl. 20 Listiny základních práv a svobod, který garantuje svobodu sdružování, a měl by tedy i garantovat svobodu se nesdružovat. Mezi další argumenty předkladatelů patřil poukaz na to, že ač ČLK vykonává svěřený výkon státní moci, sleduje hlavně politické a ekonomické zájmy některých svých členů. Dále byl probírán problematický vztah lékařů "soukromníků" a lékařů "zaměstnanců", kteří jsou v odlišných vztazích vzhledem ke svým chlebodárcům. Navrhovatelé, stejně tak jako Ministerstvo zdravotnictví ČR, považují dnešní podobu ČLK za neadekvátní a neefektivní.

Místopředsedkyně ústavního soudu Eliška Wagnerová ve svém odlišném stanovisku nesouhlasí s nálezem soudu a ani s jeho zdůvodněním, které vlastně pouze konstatuje, že ČLK je veřejnoprávní korporace, a tak se na ní nevztahuje argumentace navrhovatelů o neústavnosti povinného členství a správně dodává, že: "Nález chybuje, pokud posuzuje institut povinného členství v profesní samosprávě jen takto izolovaně a bez dalších souvislostí." Na následujících několika řádcích bych rád ukázal některé historické souvislosti, které ukazují, že lékařské komory nesledují veřejný zájem, ale snaží se od počátku prosazovat svůj zájem na úkor pacientů.

David Green ve své knize Working-Class Patients and the Medical Establishment, ukazuje, jak se lékařský stav ve Velké Británii do zavedení Národního pojištění v roce 1911 marně snažil o získání vlivu nad pacientem. Jeho snahám účinně čelily dobrovolné vzájemné spolky tzv. Friendly societies. Ty si najímaly své smluvní lékaře, kteří za pevné kapitační poplatky léčili členy spolku. To nelibě nesli soukromí lékaři, kteří tak museli čelit levné konkurenci a snažili se zakázat možnost smluvních lékařů, nebo alespoň tuto konkurenci omezit (zákaz inzerce, minimální poplatky apod.). Lékaři však nebyli schopni překonat vězňovo dilema, a jejich snaha se chovat jako kartel, který si může diktovat ceny a podmínky, neměl dlouhého trvání. Proto zvolili taktiku obviňování lékařů z neetického jednání, lékařskou péči Friedly societies z nízkého standardu a z nekompetence si vybrat mezi kvalitními lékaři. Touto cestou se snažili vyvolat dojem nutnosti zásahu státu, který by jim umožnil omezit nechtěnou konkurenci v duchu teorie zajetí. Výsledek se postupně dostavil a lékaři opravdu dosáhli omezení vlivu Friendly societies, konkurence a zvýšení svých příjmů - na úkor pacientů. Konečným výsledkem ve Velké Británii existuje je Národní zdravotní systém, který v dnešní podobě nevyhovuje už ani lékařům (došlo v 70. a 80. letech k nárůstu příjmů), ale také mnoho chybných teorií o nutnosti regulace zdravotnictví.

Situace ve spojených státech byla obdobná. I zde byly masově rozšířeny různé Friendly societies, které poskytovaly lékařskou péči svým členům na stejném základě jako jejich britské protějšky. I zde se objevil odpor lékařského stavu, který měl za cíl praxi smluvních lékařů zničit "za každou cenu". David Beito ve své knize From Mutual Aid to the Welfare State tuto snahu lékařských společností popisuje. Americké lékařské společnosti šly dokonce tak daleko, že tlačily na nemocnice, aby nepřijímaly soukromé pacienty lékařů, kteří mimo soukromé praxe sloužili jako smluvní lékaři. I díky těmto akcím se ve 20. letech 20. století postupně toto lékařské lobby prosadilo. Beito za jeden z důvodů vidí i omezení počtu nových lékař přicházejících na trh díky přísnějším požadavkům na lékaře, a tedy snazší koordinaci amerických lékařů při sledování svých zájmů.

Co se týče českých luhů a hájů, asi není překvapení, že situace byla obdobná. Zejména spolkový zákon z roku 1867 znamenal takřka boom různorodých spolků, mezi kterými se formovaly i různé svépomocné, pojistné a podpůrné spolky. Jejich význam byl spíše lokální, a tak lékařský stav, který se teprve také formoval, jimi pravděpodobně nebyl "ohrožen". Zvrat přišel v roce 1888, tedy před 120 lety, kdy v rakouské monarchii, včetně českých zemích, bylo zavedeno povinné úrazové a nemocenské dělnické pojištění. Nemocenské pojištění, které zahrnovalo jak podporu v době pracovní neschopnosti, tak úhradu lékařské péče, bylo institucionálně zajištěné skrze systém okresních, závodních, společenstevních a spolkových pokladen. Tento systém v jistých rysech navazoval na již existující dobrovolné či jinými zákony zřízené nemocenské pokladny a ponechal jim velkou autonomii a samosprávu. Ladislav Niklíček v knížce Lékařské komory v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1893-1950 k formování lékařského stavu píše, že (s. 6):

"Jedním z nejdůležitějších podnětů k založení Ústřední jednoty [lékařů] byla příprava a přijetí zákona o povinném nemocenském pojištění průmyslových dělníků (zákon 1888), jímž mimo jiné se významným způsobem měnilo sociální postavení lékaře, který vstupoval s nositeli pojištění do smluvních vztahů. Právě tato okolnost působila na přeměnu Ústřední jednoty v organizaci, která především hájila sociální zájmy lékařů vůči nemocenským pokladnám a dalším nositelům pojištění." [proložení přidané]

Ústřední jednota od svého založení, po kterém bylo však voláno již dříve, usilovala o přijetí zákona o lékařských komorách. Ten byl schválen v roce 1891 a v roce 1894 byly zřízeny lékařské komory v jednotlivých zemích české koruny. Členství v komoře bylo pro lékaře povinné vyjma vojenských lékařů a lékařů ve státní správě a mělo umožnit státu působit na lékaře a na veřejné zdraví.

Jak uvádí Niklíček jinde, k hlavním dokumentům ve vztahu k nemocenskému pojištění patřil Stavovský řád, Vzor smlouvy lékaře s nemocenskou pokladnou a dále pak Minimální tarif. Kromě minimálních cen se lékařský stav snažil omezit inzerci či zakázat poskytování slev, nebo rodinných paušálů. Neúspěchy lékařské komory vedly k zřízení Spolek pokladenských lékařů, který měl hájit zájmy důkladněji.

Na stránkách Svépomoci, časopisu vydávaném pražskou okresní pokladnou (pod kontrolou sociální demokracie) se čtenář mohl seznámit s nesčetnými konflikty mezi pokladnami a lékaři, kdy hlavním požadavkem lékařů byly vyšší poplatky a svoboda volby lékaře, která by znemožnila pokladnám kontrolovat náklady na lékařskou péči. Green v souvislosti se svobodnou volbou lékaře, která byla ve Velké Británii prosazena s Národním pojištěním, podotýká, že tato svobodná volba znamenala, že si pacient mohl volně volit mezi různými členy jednoho kartelu (který ustanovil stát), ne mezi konkurujícími si producenty služeb.

V období první republiky došlo v ČSR ke změnám a k rozšíření sociálního pojištění a právě opomenutí politických a zájmových sil znamenalo, že zákon zákona o nemocenském, invalidním a starobní pojištění z roku 1924, platný od roku 1926, přivedl nemocenské pojištění už mezi lety 1927–8 do deficitu cca 120–130 milionů Kč, jak popisuje Zdeněk Deyl v článku Vývoj dělnického sociálního pojištění v Československu v letech 1924-1938.

Popsaná historická zkušenost, která jde ruku v ruce s ekonomickou teorií, ukazuje, že zásah státu, který v zájmu ochrany veřejného zájmu dá privilegium jedné zájmové skupině, vede k přerozdělení zdrojů a dalších nezamýšlených dopadům. V případě lékařských komor jde tentokrát o veřejné zdraví a doplácí na to svobodná společnost a hlavně my, když jsme nemocní.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru