Keller versus Lomborg

17.7.2006 Tereza Šímová Přečteno 5825× Zdroj:

Jako spoluautor doslovu ke knize Bjorna Lomborga Skeptický ekolog, která vyšla v květnu letošního roku, jsem se po přečtení recenze Jana Kellera v LN z 1.7. 2006 rozhodla reagovat na vznesenou kritiku. Přečetla jsem si ji proto ještě jednou s tím, že se pokusím vypořádat s jednotlivými argumenty, které v české zemi známý sociolog proti Lomborgovi vznáší. Marně jsem však nějaké konkrétní hledala...

Jako spoluautor doslovu ke knize Bjorna Lomborga Skeptický ekolog, která vyšla v květnu letošního roku, jsem se po přečtení recenze Jana Kellera v LN z 1.7. 2006 rozhodla reagovat na vznesenou kritiku. Přečetla jsem si ji proto ještě jednou s tím, že se pokusím vypořádat s jednotlivými argumenty, které v české zemi známý sociolog proti Lomborgovi vznáší. Marně jsem však nějaké konkrétní hledala. A tak jsem pochopila, jak snadné je zesměšňovat práci člověka, který se snaží věcnými argumenty a pomocí nejlepších dostupných dat bořit mýty, které jsou v nás všech hluboko zakořeněny. Stačí na pár řádek shrnout protiintuitivní závěry a dát jim ironický nádech. Funguje to dokonale. Já sama se přistihla, jak reaguji na Kellerovy věty typu, „[že podle Lomborga prý] přírodní zdroje nedocházejí, hlad a chudoba jsou celosvětově na ústupu, život obyvatel planety je stále delší a zdravější a míra znečištění přírodního prostředí se snižuje“ podvědomým úšklebkem. Vždyť denně slyšíme z médií o přesném opaku – životní prostředí je stále více zdevastované - takže Lomborg prostě nemůže mít pravdu! Obsah poslední věty je v podstatě shrnutím Kellerovy kritiky a ukazuje na obrovskou obtížnost boje proti neustále opakovaným dogmatům.

Světový bestseller Skeptický ekolog, který vynesl Bjorna Lomborga v roce 2002 mezi 50 nejvlivnějších osob Evropy na žebříčku Business Week a v roce 2004 mezi 100 nejvlivnějších lidí světa časopisu Time Magazine, způsobil po svém vydání v roce 2001 pozdvižení jak mezi běžnými občany, tak především mezi vědci. Obsáhlé reakce se objevily v časopisech jako je Nature, Science či Scientific American. Pro Jana Kellera je to však málo. Vždyť Lomborg vůbec nemá správný titul! Jak si „člověk, který není odborníkem“ vůbec může dovolit...? Má cenu proti tomuto argumentovat? Má smysl vysvětlovat, že velkou část knihy tvoří snaha analyzovat světové globální problémy, jež se přetvořila v samostatní projekt tzv. Kodaňského konsensu, na němž se podílí celá řada nositelů Nobelových cen a dalších nejlepších světových odborníků?

Je pravda, že Lomborgovy závěry se řadě lidí prostě nelíbí. Do čela tažení proti dánskému docentu statistiky se postavil Tom Loveloy, bývalý šéf World Widlife Fund a energetický analytik John Holdren, známý tím, že se spolu s Paulem Ehrlichem rozhodli jednou provždy zničit odbornou reputaci „Lomborgova učitele“, slavného ekonoma Juliana Simona. Simon totiž začal s projektem, v němž nyní Lomborg pokračuje – monitorovat stav světa a vysvětlovat současný vývoj. A mnohým se to samozřejmě nelíbilo. (Keller ve svém článku označuje profesora Simona za ideologa – patrně se jedná o jeho univerzální označení pro každého ekonoma.) „Ideolog“ Simon totiž tvrdil, obdobně jako dnes Lomborg, že suroviny budou postupem času méně vzácné, což se odrazí v jejich klesající ceně. Ehrlich, známý knihou Population bomb a svými notoricky mylnými katastrofickými vizemi, se vsadil „dříve než po sázce nabídnuté Simonem lačně skočí jiní lidé“, že cena 5 vybraných kovů (meď , chrom, nikl, wolfram, cín) během deseti let (1980 až 1990) vzroste a ukáže na rostoucí vyčerpanost, a tedy vzácnost těchto přírodních zdrojů. Prohrál, ceny všech kovů se snížily, a  to od 3,5 do 72 %.

Co ale všem vědcům tolik vadí na Lomborgově práci? Proč tolik rozruchu kvůli bezvýznamnému „braku nějakého Dána“? Lomborg totiž ťal do živého. Ničí řadě lidí jejich pracně budovanou vizi zkázy, na které staví své kariéry. Důvod rozhořčení objasňuje biolog Steven Schneider ze Stanfordské univerzity, třetí ze skupiny nejhlasitějších odpůrců Lomborgovy analýzy. Pro časopis Discover již v minulosti Steven Schneider řekl:

“Na jednu stranu jsme [my, vědci] eticky vázáni vědeckou metodou, která nás v konečném důsledku nutí říkat pravdu, celou pravdu a nic jiného než… což znamená, že musíme zmiňovat veškeré pochyby, námitky, „možná“ a „ale“, které máme. Na stranu druhou nejsme jen vědci, ale také lidé. A jako většina lidí bychom rádi, aby byl svět lepším místem na zemi, což v dané souvislosti znamená, že se snažíme snižovat rizika potenciálních hrozeb… Abychom však uspěli, musíme dokázat získat širší podporu, zaujmout lidskou představivost. To samozřejmě vyžaduje dostat se do médií. Proto musíme předkládat strašidelné scénáře, činit zjednodušená a dramatická prohlášení a zmiňovat i nejmenší z našich možných pochybností. Tento „dvojí etický závazek“, ve kterém se často nacházíme, nelze vyřešit prostřednictvím nějakého vzorce či rovnice. Každý z nás se musí sám rozhodnout, jaká je ona správná rovnováha mezi tím, být ve svém snažení úspěšný, a tím, být čestný. Já se domnívám, že musíme být obojí.”

Lomborg Schneiderovo přesvědčení očividně nesdílí. Nenastiňuje „strašidelné scénáře“, pouze předkládá data, ukazuje a například pomocí ekonomické vědy vysvětluje historické trendy. Keller říká, že jeho vysvětlení jsou „jasná, přímočará, ba až jednoduchá“. Ale přesně o to Lomborg usiloval. Pomocí údajů pocházejících z oficiálních, celosvětově uznávaných statistik Světové banky, Organizace spojených národů a jejích institutů, Mezinárodního měnového fondu a národních databází ukázat skutečný vývoj v jednotlivých oblastech životního prostředí. A jak se tato data dokládají, „přírodní zdroje nedocházejí, hlad a chudoba jsou celosvětově na ústupu, život obyvatel planety je stále delší a zdravější a míra znečištění přírodního prostředí se snižuje“. Co s tím? Je možné diskutovat konkrétní oblasti zahrnující jednotlivé problémy. Je možné diskutovat spolehlivost statistik. Často se tak i děje. V roce 2003 jsem se účastnila diskuze vědců s Lomborgem na půdě amerického institutu Resources for Future ve Washingtonu, D.C., kde byly vznášeny konkrétní námitky proti zdrojům Lomborgových tabulek a výpočtů. Argumentace proti metodice výpočtu např. stavu lesů může být bezesporu oprávněná, nicméně směřuje do organizací, které oficiální statistiky tvoří. Statistikové jako Lomborg tato čísla jen přejímají a nezbývá jim, než se na ně spoléhat. Ve vztahu k obsahu používaných údajů, které se týkají široké škály ekonomických, sociálních, přírodních, chemických a dalších ukazatelů, totiž statistik-vědec skutečně není „odborníkem na všechno“. Tak komplexní znalost není možné od jediného člověka, dokonce ani od jediné instituce zaměstnávající stovky vědců očekávat. Lomborgova (a Simonova) snaha věci vysvětlit a utvořit si představu o logice fungování světa je však unikátní.

Seriozní diskuse vyžaduje jisté úsilí. Je mnohem snadnější závěry zesměšnit, snažit se je smést se stolu a živit ve veřejnosti staré mýty. Takový přístup zvolil ve svém článku Jan Keller. Věřme, že se ale u nás najdou i jiní, kteří k Lomborgově knize přistoupí s vážností a zapojí se do diskuze o analýze problémů,  se kterou z jakéhokoli důvodu nesouhlasí. Taková diskuze může probíhat v kruzích odborných i laických, může probíhat bez přítomnosti autora i s jeho přítomností. Snad dobrou zprávou je, že Bjorn Lomborg na podzim tohoto roku přijede do Prahy a bude připraven ve veřejné diskuzi čelit připomínkám a kritickým ohlasům ke své knize. Doufejme, že i Jan Keller najde odvahu se zúčastnit a bude své výtky formulovat jako vědec. Zůstat v pohodlné, posměšné poloze totiž bude snad i jemu připadat až příliš laciné.

Zkrácenou verzi článku  otiskly dne 17.7. LN v rubrice Diskuze.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru