Cena Adolfa Hitlera

25.5.2005 Vilém Barák Přečteno 5825× Zdroj:

Rozpoznávacím znakem totality je chování státní moci k lidem jako k dobytku. Příkladem budiž německá Třetí říše, která rasovými zákony dbala o správnou plemenitbu národa, tzv. propopulačními opatřeními podporovala množení obyvatelstva a neřesti jako kouření, prostituci, promiskuitu a alkoholismus pilně potírala. Jsme na téže cestě.

Šéf zdravotního výboru Evropského parlamentu Karl-Heinz Florenz požadoval v rozhovoru pro deník Bild úplný zákaz cigaret. Bojovníci proti kouření, lhostejno zda jsou z Evropské unie, Spojených států nebo Česka, považují člověka, včetně jeho těla i všeho  majetku, tedy hospod, barů, firem..., za vlastnictví státu. Lidé jsou pro ně pouze určitým druhem (nesvéprávného) dobytka, který slouží nějakému účelu, například produkci daní. Pokud si tento lidský dobytek škodí, třeba kouřením, stejně jako krávy spásáním jedovatých bylin, je více nemocný, málo pracuje, brzy umírá a neplní úkoly zadané sociálními inženýry, je nutné zasáhnout. Obyčejné krávy se zaženou do jiné ohrady a lidem se sebepoškozování zakáže tzv. zákonem. Problematickými nejsou názory odsuzující kouření a apely na pravidla slušného chování (u oběda nekuř, já nebudu mlaskat), ale pohled na svět očima chovatele dobytka, pokusy vnášet do společenských vztahů státní donucení. Kdyby nekuřáci bojovali s kouřením vlastním příkladem, šířením osvěty a morálním apelem, šlo by s jejich počínáním souhlasit. Oni ale nechodí po hospodách, aby štamgasty přesvědčovali o škodlivosti kouření. Bez námahy, osobního nasazení a rizika posměchu, povolávají státní biřice, aby prosadili něco, co oni sami považují za správné. Proto ústředním problémem sporu o kouření není nic jiného, než svoboda jednotlivce a právo disponovat s majetkem. 

 Nekuřáci tvrdí, že svoboda kuřáků končí v okamžiku, kdy jsou nuceni vdechovat smradlavý tabákový kouř. Kuřáci se stejnou silou mohou oponovat, že nekuřáci jim upírají svobodu vdechovat lahodný tabákový dým. Spor, kdo bude využívat určité vzácné zdroje, v tomto případě čistý nebo zakouřený vzduch, lze pokojně řešit pouze na základě vlastnictví. A tak volba, zda se v restauraci, firmě či autě bude kouřit či nikoliv, záleží výhradně na  majiteli. Každý kdo vstupuje do určitých prostor, hosté i zaměstnanci, činí tak dobrovolně a má možnost zase odejít, nesjednávat pracovní poměr nebo jej ukončit. Nikdo tedy není vystaven násilí neutrpí újmou. A místnosti se ze soukromých nestávají tzv. veřejnými jenom proto, že je někdo prohlásí za hospodu. Stát, obce a jimi kontrolované podniky sice mohou zakázat (po volební změně naopak povolit), kouření v domech, nemocnicích, nádražích... a na pozemcích (autobusových zastávkách), ale pouze v případě, pokud je vlastní. Stejně jako já nemohu určovat sousedovi jestli si ve svém domě bude vykládat pasiáns, tak stát nemá žádné oprávnění, zabraňovat kouření v majetkové sféře jiných osob. Lid, Bůh, politici, demokracie ani nikdo jiný, nedisponuje právem zakázat kouření, pouze silou toto prosadit. Není návodem, ale varováním, že v Itálii, Irsku nebo New Yorku úřady něco podobného spáchaly.  

 Bojovníci proti kouření si stěžují, že je tabákový kouř ohrožuje i na dálku. Z takovou filozofií by ale lidé spolu vůbec nemohli žít, v rodině ani ve společnosti. Kdo se zabývá podobnými malichernostmi, staví se na roveň kverulanta, který se soudí, že mu na zahradu padá listí ze  stromů souseda nebo vzduchovkou střílí do dětí na pískovišti kvůli hluku. Znám daleko nebezpečnější věci pro lidský život než pasivní kouření ze vzdálenosti deseti metrů. Jsou to například zásahy politiků, kterými prodlužují výzkum léků a nemocným je odpírají, utápí peníze na zdravotnictví za jídlo a záchodový papír místo za léčení a drogovou prohibicí podporují zločinnost. Přitom se žádný zákon na ochranu před blbými voliči a politiky  nepřipravuje.  

 Nekouřit je prý výhodné pro stát, který tak ušetří na zdravotních výdajích a tento nesmysl opakují politici, novináři i valná část veřejnosti. Překlad do normálního jazyka zní: “stát hradí léčení svého dobytka“. Zdravotní péči však neplatí stát, ale skrze stát sami lidé. Nevyčítejme proto nikomu kouření, pití alkoholu, přejídání, provozování nebezpečných sportů nebo jiných rizikových činností, které zatěžuje rozpočet zdravotnictví, když jsme všichni povinni, i proti své vůli, tento systém využívat. Správné řešení by bylo, kdyby se tzv. zdravotní pojišťovny staly skutečnými pojišťovnami a řekly: „Pane kouříte (necvičíte, moc se cpete bůčkem, létáte na rogalu....)? Budete mít pojištění o 400 korun na měsíc dražší. Berte, nebo nechte být“. Ostatně, jsem krajně skeptický k údajům, že výdaje na následky kouření jsou vyšší než příjmy z berní uvalenými na tabák. Platí, že kuřáci, alkoholici a motoristé jsou třemi pilíři státní kasy a i kdyby tomu bylo naopak, nic z toho neplyne.

 Stát nemá právo zakazovat kouření, pokud občany opravdu nepovažuje za svůj dobytek. Na tom nic nemění ani to, že současná móda, pravidla „politické korektnosti“ či přesněji autocenzury, velí říkat něco jiného.

Rozpoznávacím znakem totality je chování státní moci k lidem jako k dobytku. Příkladem budiž německá Třetí říše, která rasovými zákony dbala o správnou plemenitbu národa, tzv. propopulačními opatřeními podporovala množení obyvatelstva a neřesti jako kouření, prostituci, promiskuitu a alkoholismus pilně potírala. A tak Adolf Hitler zakázal kouření v hromadné dopravě i ve všech úředních místnostech NSDAP, v Jeně zřídil ústav pro výzkum škodlivosti tabáku..... Proto navrhuji, aby nesnaživějším sociálním inženýrům, mezi něž patří zastánci státního zákazu kouření, bylo každoročně udělována Cena Adolfa Hitlera, za chov lidského dobytka.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru