Váš pes vlastní váš dům

20.5.2005 Přečteno 5444× Zdroj:

Věděli jste, že váš pes vlastní váš dům, nebo spíše jeho část? Touto otázkou začíná skvělý článek od Anthony de Jasayho, který přijede přednést Pražskou jarní přednášku k příležitosti vydání českého překladu slavného díla Adama Smitha Teorie mravních citů.

Anthony de Jasay*

Věděli jste, že váš pes vlastní váš dům, nebo spíše jeho část? Pokud vám to není okamžitě zřejmé, pak shledáte užitečným zvážení některých aspektů etiky a ekonomie přerozdělování.

Váš pes je bdělý, odvážný a strachnahánějící strážce vašeho majetku. Bez jeho služeb byste zřejmě byli znovu a znovu vykrádáni. Vaše věci by byly uloupeny a užitek z domu by byl mnohem menší. Rozdíl mezi současnou hodnotou vašeho domova a hodnotou jeho nehlídané alternativy, potažmo mezi odpovídajícími užitky z jeho využívání, je právě příspěvek vašeho psa. Neznáme přesnou cifru, nicméně hlavní je, že takové číslo existuje.

Je ale třeba hlubšího zamyšlení, abychom odhalili, kdo vlastní váš dům, stejně jako k nalezení vlastníků všech věcí. Pokud by nebyli žádní hasiči, pak by mohla celá ulice shořet a váš dům by již neexistoval. Hasiči tedy přidali něco k jeho hodnotě a tudíž by měla být na jejich účet připsána určitá částka. Dále bychom neměli zapomínat na služby. Vždyť jaký by to byl život v domě bez tekoucí vody, elektřiny atd.? I poskytovatelům těchto služeb bychom měli přidat na účty nějakou tu cifru. Samozřejmě nesmíte jen tak zanedbat stavaře, který postavil váš dům, dřevorubce, cihelnu, cementárnu a všechny ostatní dodavatele, bez nichž by váš dům nemohl vzniknout. Ti všichni přispěli k hodnotě vašeho domu, a proto je nutné jejich přínos alespoň zhruba ocenit.

Je však správné zastavit se na této první úrovni příspěvků? Neměli bychom v případě cementárny pokračovat k staviteli pece, autorovi plynového potrubí zásobujícího pec plynem a k dělníkům, kteří udržují celý proces v chodu? Jak postupujeme ke stále vzdálenějším úrovním příspěvků k hodnotě domu, získáváme celou škálu přispěvovatelů, s odpovídajícími hrubými hodnotami jejich příspěvků. Můžeme je sčítat tak daleko v prostoru a čase, jak to jen naše mysl dovolí, počínaje vašim psem a (pokud konečně ztratíte trpělivost a rozhodnete se zde zastavit) Otci Zakladateli či Kryštofem Kolumbem konče.

V tento okamžik to vzdáte a prohlásíte, že váš dům, stejně jako cokoliv jiného, co jste mysleli, že vlastníte, ve skutečnosti patří společnosti jako celku. A stejné je to s majetkem všech ostatních. Každý má právoplatný podíl na vašem majetku a vy máte právoplatný podíl na majetku všech ostatních. Společnost, tedy „my“ sami jsme oprávněni rozhodnout, jak velký by měl podíl každého být. „My“ jsme právoplatnými majiteli všeho, pány „našeho“ vesmíru. Jako takoví jsme oprávněni vzít Petrovi a dát Pavlovi, stejně jako regulovat, co Petr a Pavel smějí dělat v oblastech produkce, obchodu a spotřeby.

Méně důsledná verze toho argumentu by namísto přiznávání podílu každému za jeho přímý či nepřímý příspěvek k vytvoření všeho hodnotného jednoduše tvrdila, že záruka držby veškerého majetku závisí na společnosti a jejím udržování veřejného pořádku. Bez ní by tu působily „zákony džungle“ a nikdo by se nemohl ze svého majetku těšit. Je to právě společnost, která díky své přízni umožňuje získávat z všeobecného bezpečí. Společnost, tedy „my“, může tuto přízeň kdykoliv částečně či zcela odvolat. Majetek může být z důvodu veřejného zájmu, efektivnosti nebo rovnosti přerozdělen mezi ty členy společnosti, kteří si tuto přízeň zaslouží.

Námitky k těmto argumentům, s výjimkou zlostných a rozhořčených výkřiků, jsou obecně nesnadné a často vysloveně chabé. Důvodem je zřejmě velká intelektuální chatrnost našich idejí z oblasti legitimity vlastnictví, založených na Lockových podmínkách prvotního přivlastnění. Jedna z podmínek říká, že si člověk může svobodně přivlastnit nevlastněné zdroje, pokud jich zbude „dostatek a stejné kvality“ pro ostatní. Nicméně dnes je na světě bezpočet miliónů „ostatních“, kteří by si rádi přivlastnili kus úrodné louky nebo snadno dostupný ropný vrt, ale problémem je, že již žádné nevlastněné louky ani naftová pole nemohou najít. Dokonce i kdyby jejich praprarodiče takovéto nevlastněné části přírody mohli nalézt, je zřejmé, že nezanechali „dostatek a stejné kvality“ pro své potomky. Důsledkem této špatně koncipované podmínky[1] je neplatnost všech původních vlastnických titulů, takže všechny současné, odvozené tituly jsou rovněž neplatné. Je možné také připustit, že pouze kolektivní vlastnictví, tj. stav, kdy jsme „my“ vlastníky všeho, je vlastnictvím legitimním.

I kdybychom uznali, že platnost vlastnických titulů na existující majetek je sporná, pak se jistě cítíte býti oprávněným majitelem alespoň toho, co v současnosti produkujete. Je totiž obtížné přijmout myšlenku, že to, co jste v potu tváře získali, je vaše přinejlepším pouze zčásti. A to i přesto, že by z toho mohl plynout váš podíl ve všem, co v potu tváře získali ostatní. Legitimita zdanění za účelem redistribuce (a v důsledku jiný druh zdanění neexistuje) závisí právě na tomto. Klasickým argumentem je, že ve stavu kompletní autarkie můžete prohlásit, že vlastníte plody své práce, při existenci dělby práce však musejí být brány v potaz příspěvky všech ke všemu. Pouze v případě, kdy je jediným vstupem vaše vlastní práce, můžete označit výstup za bezvýhradně váš. Růst vlivu přerozdělovacích politik a náš tichý souhlas s nimi je skutečně někdy vysvětlován stále větším rozvojem dělby práce.

Moderní přerozdělovací doktrína nám říká, že žádný výstup není vyprodukován jediným vstupem. I tehdy, když uděláte něco zcela samostatně, vděčíte za to učitelům, kteří vás učili, lékařům, kteří vás udrželi naživu, policistům, kteří vás chrání před zločinci, a supermarketu, který vás živí. Přesně sem jsme došli poté, co jsme zjistili, že váš pes vlastní část vašeho domu. V případě současné produkce a současných úspor je možno argumentovat stejně jako u držby majetku – mnohočetností a nemožností vysledovat jednotlivé příspěvky.

Abychom zvýraznili hloubku současného myšlení v této oblasti, předkládáme vám následující úryvek: „Vědec zabývající se výzkumem léků mohl učinit objev velké tržní hodnoty. Možná pracoval velmi tvrdě, než se mu to podařilo. Ale i kdyby, kdo ho vyškolil? Kdo se zasloužil na předchozím výzkumu, který posunul danou oblast tak daleko, že byl náš objev možný? Kdo postavil laboratoře, v nichž vědec pracoval? Kdo je provozuje? Kdo je financuje? Komu vděčíme za společenské instituce, jež poskytují komerční příležitosti? Člověk, který chytře využívá společenský systém, musí děkovat jak své chytrosti, tak systému.“[2]

Kdy jste si, v průběhu čtení tohoto textu, uvědomili jeho zásadní omyl? Text je směsicí hodnověrných a nesmyslných argumentů, a každý čtenář, který je ve zmatcích ztracen při váhání mezi těmito dvěma protiklady, by měl být omluven. Nicméně odstranění zmatků je vcelku nenáročné za předpokladu, že se nenecháme ohromit pouhou záplavou slov, ale budeme se zarputile držet zdravého rozumu, což však nemusí být vůbec snadné.

Je potřeba uvědomit si dvě věci. Tou méně významnou je fakt, že „systém“ není žádná osoba, ať už fyzická či právnická, jíž je možné něco dlužit, „instituce“ nejednají a „společnost“ nemá rozum ani vůli a nemůže k ničemu přispět. Pouze osoby mohou. Připisování zásluh na nashromážděném jmění, současné produkci a blahobytu entitám bez rozumu a vůle je nesmyslné. Je to obdobou neblaze proslulého omylu neoprávněné generalizace na základě vlastní zkušenosti.

Ve chvíli, kdy toto pochopíme, se můžeme přesunout k druhému, důležitějšímu bodu. Všechny příspěvky druhých při stavbě vašeho domu byly zaplaceny každému článku v řetězci produkce. Stejně tak jsou placeny všechny současné příspěvky k jeho údržbě a bezpečnosti. Hodnota byla a je dávána za přijaté hodnoty, ačkoliv ne vždy ve formě peněz a statků. Může nabývat podob jako city, oddanost či plnění určité povinnosti. Ve směnných vztazích je dárce také příjemcem a samozřejmě naopak.

V širším pohledu na věc je toto všechno součástí všeobecného systému směn. Některé z těchto směn mohou být nedobrovolné. To například v případě, kdy vstupuje do hry donucení ve formě redistribuce. Potom ztrácíme stopu, přesnou míru a záruku reciprocity příspěvků k bohatství a příjmu. Tato okolnost může ale jen stěží sloužit k zdůvodnění té samé redistribuce, která ji způsobila. Avšak když jsou směny dobrovolné, stává se sledování a měření doslova nadbytečné a nedůležité. V dobrovolné směně jsou totiž obě strany poté, co každá z nich doručí a obdrží dohodnutý příspěvek, vyrovnány. Jakákoliv snaha o dodatečné vyrovnání jejich domněle nevyrovnaných nároků vede ke dvojímu započítávání.

Jediný argument, který tak redistributorovi zbývá, je, že získaná a darovaná hodnota nejsou nutně stejné. Některé transakce, možná většina z nich, jsou nespravedlivé a nechávají za sebou nevyrovnané morální nároky, jejichž vyrovnání pomocí daňových a transferových politik je zcela oprávněné. Toto je mnohem slabší tvrzení než předchozí, které by vedlo k dvojí platbě za všechno, ale je stále účinné, neboť je velmi vágní a není možné je empiricky vyvrátit. Kdo by mohl falsifikovat tvrzení, že byla ve směně přehnaně zvýhodněna jedna ze stran nebo že byla jedna ze stran obětí „vykořisťování“?

Je vždy možné tvrdit, že dobrovolné směny jsou zřídkakdy, pokud vůbec někdy, spravedlivé, protože zúčastněné strany nemají stejnou „vyjednávací sílu“. Tento pojem je velmi snadno zneužitelný a také opravdu široce zneužívaný. Je tak snadné a nevyvratitelné označit směnu za „nerovnou“, že bychom měli být na pochybách, zda je vůbec toto označení něčím více než jen pouhým tvrzením, které je možné stejně nevyvratitelně odmítnout tvrzením opačným. Vše, co jsme schopni říci o dobrovolné směně, je, že do ní obě strany raději vstoupí než nevstoupí. Je to klasickým případem „neopravuj, co není rozbité,“ protože jen málo společenských uspořádání má silnější vazbu na lidské chování.

Není špatné „opravovat to“ jen proto, že to „není rozbité“ – ačkoliv to nepopiratelně „funguje“ lépe, než veškeré uspořádání „opravené“ sociálními inženýři s dobrými úmysly. Sociální demokracie v dnešní Evropě postižená chronickou nezaměstnaností a socialismus v dělnickém ráji včerejška jsou dostatečně výmluvnými příklady. Avšak rozhodující a veškeré diskuse přerušující argument proti „opravování“ je zcela jiný a má jen málo co do činění s vlastnictvím. Jeho základním kamenem je dohoda.

Většina moderních teorií o tom, jak by společnost měla fungovat, spočívá na nějaké představě dohody. Takřka vždy je však tato dohoda fiktivní, hypotetická, taková, jíž by bylo dosaženo pokud by všichni lidé měli stejnou „vyjednávací sílu“, nebo viděli věci skrze stejný „závoj“ nevědomosti či nejistoty o své budoucnosti. Nebo pociťovali stejnou potřebu centrální autority. Společenská smlouva ve svých mnoha variantách je zřejmě nejznámější z těchto domnělých dohod. Všechny jsou vytvořeny, aby vyhovovaly hodnotám svého tvůrce a ospravedlnily takové společenské uspořádání, jaké by podle něj mělo být přijato. Jedinou dohodou, která však není hypotetická či domnělá, je systém dobrovolných směn, kde všechny zúčastněné strany svým chováním poskytují viditelný, objektivní důkaz, že nalezly společné východisko, jež všichni akceptují. Možná s reptáním, ale bez toho, aby byl kdokoliv přinucen vzdát se čehokoliv ve svém držení, co mohl upřednostňovat. Stručně řečeno, systém dobrovolných směn je jediným, který při honbě za morálním cílem nevyužívá nemorálních prostředků.

Z anglického originálu „You dog owns your house“ přeložil Jiří Schwarz jr.


* Anthony de Jasay je anglo-maďarský ekonom žijící ve Francii. Je mimo jiné autorem následujících knih: The State (Oxford, 1985), Social Contract, Free Ride (Oxford 1989), Against Politics (London, 1997) a Justice and Its Surroundings (Liberty Fund, 2002).

[1] Vzhledem k omezenosti fyzického světa zvedá každé přivlastnění půdy, nerostů, ropy, dřeva či jiného zdroje případným vlastníkem riziko, že budoucí případný vlastník nenajde „dostatek a stejné kvality“ bez vyšších nákladů na hledání, pokud vůbec. Nabídka nevlastněných zdrojů je dnes pravděpodobně neelastická, tudíž podmínka zanechání „dostatku a stejné kvality“ nebyla splněna včera, a proto nebyla splněna ani předevčírem a ani předpředevčírem. První přivlastnění bylo tedy z pohledu této podmínky nelegitimní. A to i přesto, že vyhovovalo druhé Lockově podmínce, totiž „smíšení s prací“.

[2] James Griffin, Well-Being, Its Meaning, Measurement and Moral Importance, 1986, Oxford, The Clarendon Press, str. 288.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru