Jak sociální stát zničil Švédsko

27.6.2006 Přečteno 18294× Zdroj: LI-web


Staří lidé ve Švédsku říkávali, že být Švédem znamená sám se uživit, být schopen se sám o sebe postarat a nikdy nebýt břemenem na cizích bedrech. Nezávislost a tvrdá práce byla normální součástí slušného životního stylu a morálky. Ještě před necelými sty léty.

Má zesnulá babička říkávala, že se se světem něco pokazilo. Byla hrdá na to, že nikdy nežádala o cizí pomoc, že se vždy mohla spolehnout na sebe a svěho manžela a že se spolu dokázali celý život starat o rodinu. Jsem rád, že když v úctyhodném věku 85 let zesnula, byla tato její důstojnost stále nedotčena. Břemenem nebyla nikdy.

Moje babička se narodila v roce 1920 a patřila do poslední generace, jíž byla tato osobní hrdost vlastní, s pevnou a hluboce zakořeněnou morálkou, která byla pánem svého svůj osudu ať se dělo cokoli. Její vrstevníci zažili dvě světové války (ač se jich Švédsko přímo nezúčastnilo) a byli vychováváni chudými švédskými farmáři a průmyslovými dělníky. Ti byli svědky a hnací silou švédského “zázraku”.

Jejich morálka jim zajišťovala přežití za všech podmínek. Pokud mzda k přežití nestačila, pracovali prostě více a déle. Sami byli architekty a staviteli vlastních životů, i když to často znamenalo tvrdou práci a překonávání zdánlivě beznadějných situací.

Ochotně nabídli pomoc potřebným ač sami měli jen málo, ale těžko by nějakou i nabízenou pomoc přijali. Byli hrdi na to, že se dokázali postarat sami o sebe, pěstovali si nezávislost na druhých a byli rádi, že nikdy nemuseli žádat o pomoc. Soudili, že pokud to nezvládnou sami, nemají na pomoc od jiných nárok.

Přesto z nějakého důvodu uvěřili slibům politiků, že je třeba pomoci “slabým”, což byla kategorie lidí, která tehdy neexistovala. Kdo by byl ochoten přiznat, že se o sebe nedokáže postarat? Ti dobří a těžce pracující lidé se asi domnívali, že takový malý, vpravdě samaritánský příspěvek na opravdové chudáky, musí být dobrá věc.

Teoreticky je to pochopitelné a vlastně i záviděníhodné. Po boku rodičů se už tehdy dobrovolně zapojili do místních privátních sítí, jež zařizovaly finanční podporu pro nemocné a nezaměstnané. V těžkých časech recesí a rychlých společenských změn to zajisté byla další zátěž, avšak dobrovolná a ve vlastním zájmu. Rozsáhlejší verze takovéto vzájemné pomoci musela znít jako dobrý nápad, i když by byla financována nedobrovolně, pomocí daní.

Bohužel se tak zrodil sociální stát, stát blahobytu, který měl dramaticky změnit životy lidí a podstatně ovlivnit jejich morálku. Mohl to nakonec být i úspěšný projekt, pokud by si všichni zachovali svou původní hrdost, snažili se zabezpečit vlastní existenci a vyhledávali by pomoc jen kdyby ji opravdu potřebovali. Mohlo by to snad fungovat ve světě bez dalších změn, což tento projekt skutečně předpokládá. Svět se ale trvale mění a stát blahobytu vyžaduje lidi, kteří jsou silnější a morálně lepší než ve společnostech, kde tento koncept zaveden není.

To ale tehdy nikdo nevěděl   a koneckonců to není příliš známo ani dnes. Namisto toho všichni brali svou osobní hrdost na práci a rodinu jako přirozený stav věcí a z jejich pohledu musel tento nový projekt vypadat zajímavě. Řeklo se jim, že mají pouze přenechat politiku (a trošičku moci) politikům. Musím zde s lítostí sdělit, že to pro švédské obyvatelstvo platí dodnes, Švédové všeobecně návrhy na poskytnutí více moci politikům vítají a dokonce požadují vyšší daně.

Solidní základ morálky je dávno ten tam. Na jeho totální zničení stačily něco přes dvě generace — díky sociálním dávkám a koncepci sociálních práv.

Děti sociálního státu


Děti generace mých prarodičů, a moji rodiče mezi nimi, si rychle osvojily a přijaly movou morálku založenou na „právech“ poskytovaných systémem sociálního pojištění. Zatímco starší generace by nikdy závislost na druhých neakceptovala (a to včetně sociálních výhod poskytovaných státem), nic nenamítala proti posílání mladší generace za vzděláním do státních škol. Jsem si jist, že jim nikdy nepřišlo na mysl, že na vzdělání svých dětí mají nějaké právo. Spíše přijali a dokonce uvítali to, že jejich děti budou mít šanci, kterou oni sami neměli, a to prostřednictví vzdělání „zdarma“.

A tak generace mých rodičů nastoupila do státních škol, kde se učili matematiku a jazyky a také o tom, jak jsou sociální jistoty a státní morálka skvělé. Poučili se o fungování sociálního státu a osvojili si zcela nové (chybné) pojetí práv: všichni občané mají právo   pouze díky tomu, že jsou občany   na vzdělání, zdravotní péči, podporu v nezaměstanosti a sociální pojištění.

Jedinec, byli učeni, má právo na podporu uspokojení svých osobních potřeb. Každý má právo na všechny zdroje, které potřebuje k dosažení vlastního a společenského štěstí. A každý by měl mít právo na umístění svých dětí ve státních mateřských školkách, takže každá rodina může mít dva platy (ale málo času na výchovu dětí). Mít „slušný život“, alespoň z finančního hlediska, muselo pro starší generaci vypadat jako ohromná šance.

Tato nová morálka se mezi lidmi rozšířila a   alespoň v jejich mysli   se stala „přirozeným“ řádem věcí. Generace, narozená během dvou či tří dekád po druhé světové válce, se lišila od generace svých rodičů morálně i filosoficky. Zvykla si na ohromný poválečný hospodářský rozmach (díky tomu, že se Švédsko nezúčastnilo války) a na stále se rozšiřující sociální podporu rychle rostoucího státu. (Kvůli udržení růstu sociálního státu a uspokojení požadavků lidu na další dávky, musela švédská vláda v sedmdesátých a osmdesátých letech několikrát sáhnout k devalvaci měny.)

Účinek na generaci, jež v té době dospěla a vstupovala na trh práce byl v zásadě dvojí: zvýšený tlak veřejnosti na progresivnější politiku a selhání celé společnosti ve výchově samostatných a morálně silných potomků, kteří by dokázali být pány nad svými životy.

V této době již změny v morálce a filosofii celé společnosti začaly být zjevné. Zatímco počátkem 20. století sociální demokracie, hegemon švédské politiky v tomto století (i později), požadovala snížení daní, aby se ulevilo dělníkům od zbytečného zatížení, nyní se briskně proměnila ve stranu vysokých daní a rozsáhlých sociální podpor, která se dožadovala „osvobozujících“ společenských reforem. Masy voličů, nyní již děti sociálního státu závislé na jeho logice, podporovaly další zvyšování daní, které přesáhlo 50 % a dále pokračovalo. A k tomu se dožadovaly státních podpor krytých daňovými poplatníky, což tlak na daně dále zesilovalo.

Jakmile tyto děti dospěly a začaly se účastnit politiky, změnily ji zcela masivně. Vyvrcholilo to patrně komunistickými studentskými bouřemi roku 1968, kdy tato radikální generace pro sebe požadovala více prostřednictvím státního přerozdělování, odmítala nést jakoukoliv osobní zodpovědnost a už vůbec ne nějakou starost o vlastní obživu. Říkali: „Potřebuji“ a z toho přímo odvozovali nárok na uspokojení svých potřeb, ať už šlo o jídlo, bydlení či nové auto.

Zatímco moji rodiče nějakým tajemným způsobem zdědili hodně ze „staré“ morálky, většina jejich vrstevníků a zejména mladších lidí vyznává zcela odlišné paradigma než generace předcházející. Jsou pravými dětmi sociálního státu a jsou si velmi dobře vědomi toho, že mají „právo“ na rozličné sociální podpory. Nezajímají se o to, odkud ty podpory pocházejí, ale dívají se skepticky na politiky, kteří by je o tyto vymoženosti mohli připravit. „Změna“ se rychle stala neslušným slovem, protože nutně znamená změnu systému, na němž parazitují.

V této generaci je dřívější poznatek o tom, že produkce předchází spotřebě, nahrazen vírou v nezvratné a přirozené „lidské právo“ na státní podporu. Díky silným odborů dostávali švédští pracující každoročně přidáno bez ohledu na svou skutečnou produktivitu a časem se toto pravidelné zvýšení platu stalo normou. Ti, kdo přidáno nedostali, byli „oběťmi“ zlých zaměstnavatelů a museli dostat ve svém spravedlivém zápase s nimi právní podporu. Každý má přece „právo“ na zvýšení platu, tak jako letošní plat musí být vyšší než ten loňský; to dá rozum.

Změně ve vnímání světa předcházela, jak jsme si ukázali, změna v žebříčku hodnot. Na změny ve společnosti reagovala i filosofie vznikem nových podivných a destruktivních teorií. Děti této generace sedmdesátých až devadesátých let byly vychovávány „svobodně“ (díky ideálům z r. 1968), což v podstatě znamenalo, že nebyly zatěžovány „pravidly“ či snad „odpovědností“. Pro tuto generaci neexistují ve společnosti vůbec žádné příčiny a následky, za své činy není nikdo zodpovědný   ani za to, že si pořídí děti. Takoví jsou dnešní mladí Švédové.

Vnuci sociálního státu


Já sám patřím do této druhé generace lidí vychovaných sociálním státem. Významným rozdílem oproti generaci předchozí bylo to, že nás skoro vůbec nevychovávali naši vlastní rodiče. Nejdříve jsme byli ve státních školkách, pak ve státních základních, středních a vysokých školách a pak jsme se stali zaměstnanci státního sektoru a dále nás vychovávaly silné odbory a jejich vzdělávací organizace. Stát je všudypřítomný a pro mnohé je jedinou možností přežití   a státní podpory jedinou cestou k nezávislosti.

Rozdíly vůči starším generacím jsou zjevné. Mí prarodiče žili ve světě, jenž byl morálně a filosoficky zcela jiný a mí rodiče ještě stále v sobě nosí zbytky jejich „starodávného“ smyslu pro spravedlnost a vnímání dobra a zla. Zatímco generace mých rodičů je jen „trochu poznamenaná“ (což je už samo o sobě dost špatné), moje generace je ztracená úplně. Vychováni beze stopy zdravých hodnot svých prarodičů, ale zato obklopeni hodnotami propagovanými pečovatelským státem, nemají jeho vnuci ani ponětí o ekonomických závislostech.

Spravedlnost je „vnuky“ vnímána tak, že jedinec má věčné právo, aby ho společnost zásobovala vším, co se mu zdá potřebné (či přijemné). V nedávné televizní diskusi se děti a vnuci státu blahobytu sešli k diskusi o nezaměstnanosti a problémech vstupu nové generace na pracovní trh. Požadavkem „vnuků“ bylo doslova to, že „staří“ (tj. narození ve čtyřicátých až šedesátých létech) by měli odejít (tj. přestat pracovat), neboť „kradou“ místa mladým!

„Sociální logika“ ospravedlňující podobné nehoráznosti, je zhruba taková. Premisou je, že každý má právo na slušný zivot. Slušný život znamená nemuset se starat o jeho materiální stránku, čili sociální podpora a finanční „nezávislost“ je nutností. Finanční nezávislost dále znamená dobré postavení, velký plat a ne moc náročné zaměstnání, takže mít dobré místo je jedním z lidských práv. Ti, kdo zrovna tato místa mají, je vlastně zabírají a porušují mé právo na ně. Každý člověk s dobrým zaměstnáním je tak narušitel práva a tedy zločinec.

A všichni víme, co se patří dělat se zločinci, je třeba je zavřít. To je trest, který požaduje zatím hodně malá, ale rapidně přibývající část švédské mládeže   pro majitele podniků, kteří je nechtějí zaměstnat, či pro starší lidi, kteří zabírají místa, po kterých tito mladí touží. Je „nutné“ zavést pokrokovější zákonodárství.

Ale takové myšlenky nejsou vlastní pouze mladistvým ignorantům. Národní odborový svaz 14. května přišel s požadavkem, aby stát provedl „redistribuci“ pracovních míst tím, že nabídne generaci šedesátníků státní důchody, pokud dobrovolně opustí zaměstnání a zaměstnavatelé přijmou na jejich místa mladé. Podle propočtů odborů by taková akrobacie „vytvořila“ 55 000 míst.

To ukazuje, že pro mladé je jediným schůdným způsobem získání místa „zprostit“ práce starší lidi; míst je málo a nezaměstanost stoupá, přestože poptávka po zboží a službách roste   díky silné státní regulaci trhu. Sociální stát způsobuje problémy a konflikty na mnoha úrovních a nutí lidi soutěžit o podíl na stále se zmenšujícím koláči. Řešení: více regulace a tedy ještě méně prosperity. To se přihodí, když potřeby a tužby nahradí ve veřejné i osobní morálce schopnosti a zkušenost.

Potřeba společenské zodpovědnosti


Tato degenerovaná morálka a nedostatečné porozumění skutečnému a přirozenému řádu věcí je též zřejmá v oblastech, jež vyžadují osobní zodpovědnost a respekt vůči spoluobčanům. Staří lidé jsou dnes balast, nikoli lidské bytosti a příbuzní. Mladší generace má pocit, že má „právo“ nestarat se o rodiče a prarodiče, a požaduje, aby je stát této přítěže zbavil.

V důsledku toho dnes staří Švédové většinou čekají v depresi osamoceně doma na smrt, nebo jsou umístěni v domech důchodců s nepřetržitým dozorem, aby se mladé generaci pracujících ulevilo. Někteří se s příbuznými a vnuky vidí hodinu či dvě o Vánocích, když rodiny vyvinou snahu a navštíví své „problémy“.

Ale starší občané nejsou na periférii státu blahobytu, který se stará o svou pracující populaci, sami. Totéž platí i pro generaci nejmladší, která přichází přímo do státní péče namísto toho, aby je vychovávali rodiče.

Moje matka bývala učitelkou a často musela čelit požadavkům rodičů svých žáků, aby „něco“ udělala s jejich stresující rodinnou situací. Požadují, aby „společnost“ převzala odpovědnost za výchovu jejich dětí, protože oni už s tím strávili „příliš mnoho let“. (Což obvykle znamenalo odložit je v 7 ráno do školky a v 6 večer je zase vyzvednout.)

Hlasitě oznamují své „právo“ být od tohoto břemene osvobozeni. Problémy s neposlušnými a neovladatelnými dětmi má řešit personál škol a školek. Děti můžou být vidět, ale rozhodně ne slyšet, a už vůbec nesmí narušovat práva svých rodičů na kariéru, dlouhé zahraniční dovolené a návštěvy společenských akcí.

Aby dospělá generace mohla pracovat a vytvářet zdanitelné statky (současná míra zdanění je pro nízkopříjmové skupiny přibližně 65 % výdělku), švédský sociální stát neustále spouští progresivní programy, které ji chrání před nehodami a problémy. Sociální svoboda je existence bez problémů, zodpovědnosti a plná výhod, tak jak ji stát blahobytu stvořil.

To, co lze nyní ve Švédsku pozorovat, je dokonale logickým důsledkem existence sociálního státu: poskytováním dávek a výhod, a tedy zbavením individua odpovědnosti za vlastní život, vznikl jedinec zcela nový   nedospělý, nezodpovědný a závislý. Sociální stát tak dal vzniknout populaci jedinců, kteří jsou psychologicky a morálně trvale dětmi   stejně jako když rodiče nikdy nevystaví děti problémům, zodpovědnosti a potřebě nacházet vlastní řešení, budou jejich rozmazlení potomci věčně trpět nedostatkem a stále něco  vyžadovat.

To, že analogie s rozmazlenými dětmi je hodně pravdivá, potvrzuje každodenní praxe pracovníků veřejného sektoru, kteří řeší požadavky občanů. Zjistil jsem, že pro mladé rodiče není nijak neobvyklé plísnit učitele, protože domácí úkoly jsou „zbytečným“ nátlakem na děti. Děti mají právo na vědomosti, ale zjevně nemohou být vystaveny vzdělávání, protože to znamená studium a práci. Úkolem učitelů je zjevně dodávat dětem znalosti, které mohou konzumovat bez jakéhokoliv přemýšlení (či snad dokonce učení). Muset něco samostatně dělat je „nátlak“. Vůbec „muset“ něco je naprosto nespravedlivé, i kdyby se to týkalo přírodních zákonů, protože to narušuje právo jedince na život bez problémů. Teď už se příroda sama včetně svých zákonů stává „břemenem“.

Ekonomie závislosti


Možná se touto mentalitou dá vysvětlit rostoucí popularita různých teorií popírajících realitu, jako skepticismus nebo postmodernismus, kde se nic nedá považovat za dané. Logika, jak tyto teorie tvrdí, je pouhou společenskou konstrukcí bez jakékoliv vazby na skutečnost či svět jako takový (pokud ten vůbec existuje). Takové teorie mají ohromnou vlastnost, nedají se dokázat   ani vyvrátit. Ať už prohlásíte cokoliv, nenesete za to žádnou zodpovědnost   nikdo vaše tvrzení nemůže ověřit, kritizovat, ba dokonce ani použít. Je to jen vaše a existuje jen pro vás   a také to jen pro vás platí.

Neužitečnost takové teorie se zdá být zřejmá. Také je zjevné, že zastánci podobných teorií považují určité věci, jako třeba existenci, za dané   jejich život nejsou neustálé pochyby a „vědomí“, že nic nelze poznat a nic není takové, jak vypadá. Ale to je právě asi krása toho všeho.

Svým způsobem to je příliš doslovný výklad premisy rakouské školy, že „hodnoty jsou subjektivní“. V těchto „moderních“ teoriích je subjektivita základem reality, nikoliv způsobem, jakým je realita hodnocena a vnímána. Tento způsob „chápání“ je přímým důsledkem relativistické morálky a logiky dětí a vnuků sociálního státu. K tomu, aby někdo mohl spotřebovávat, nemusí někdo jiný produkovat   a uspokojování mých požadavků a nároků na „hezký“ život rozhodně nepředstavuje břemeno pri nikoho jiného. Koneckonců, právo na spokojený život je základním lidským právem, jediným pevným bodem v proměnném a subjektivním vesmíru.

Pro nestranného pozorovatele (za kterého se považuji) celá tahle šílenost dává smysl   když naučíte lidi, že se nemusí starat o důsledky svého konání, dostanete dobrovolné závislé subjekty. Stát blahobytu nás měl ochránit před sobeckými monstry a přitom je sám vytvořil   poskytováním privilegií a podpory všem na „ničí“ účet.

Sociální inženýři státu blahobytu zjevně nikdy neuvažovali o tom, že by se morálka a způsob vnímání světa mohly změnit   chtěli prostě systém, který všechny ochrání, kde schopní se budou umět sami zabezpečit, ale i ti méně zdatní budou moci žít slušný život. Kdo by si pomyslel, že pokrokové reformy zavedené počátkem 20. století na podporu práv dělníků a všeobecné prosperity, způsobí takové filosofické a morální selhání?

Zřejmě nic nevyšlo podle očekávání   reakce společnosti se jednoduše nedala předvídat.

Tato nová morálka je zjevným protikladem morálky generace mých prarodičů. Hlásá, že nezávislosti lze dosáhnout jedině předáním zodpovědnosti do rukou ostatních a že svobodu lze získat jen jejich zotročením (i sebe sama). Výsledkem takto deformované morálky je katastrofa ekonomická, společenská, psychologická i filosofická.

Pro mnoho tisíc Švédů je to současně i osobní tragédie. Lidé se už zřejmě bez vědomí zodpovědnosti za vlastní činy a volby neumí těšit ze života, bez možnosti samostatně nakládat s vlastním životem není hrdosti a nezávslosti. Sociální stát vytvořil lidi závislé, naprosto neschopné objevovat životní hodnoty; místo toho přicházejí na to, že nejsou schopni běžných lidských pocitů jako hrdost, čest a empatie.  Tyto schopnosti, spolu s možností najít v životě nějaký smysl, jim sociální stát odebral.

Tím se možná vysvětluje, proč tak velká část mladé populace nyní konzumuje antidepresiva, bez kterých nejsou s to ve společnosti normálně fungovat. A možná to i vysvětluje, proč dramaticky stoupá počet sebevražd velmi mladých lidí, kteří nikdy doopravdy neznali své rodiče (celkový počet sebevražd se nemění). A lidé stále nevidí problém, ani jeho řešení. Jako rozmazlené děti žádají „pomoc“ od státu.

Tomu by moje babička nerozuměla. Ať odpočívá v pokoji.

Per Bylund

 
Per Bylund pracuje jako firemní konzultant ve Švédsku. Založil web Anarchism.net. Navštivte jeho web.

Přeložil M. Calábek.  Původní článek na Mises Institute zde.

 



Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru