Jediným viníkem nezaměstnanosti jsou politici

17.2.2004 Vilém Barák Přečteno 3654× Zdroj: MF Dnes

Česko dosáhlo smutného rekordu, když se počet lidí bez práce vyšplhal v lednu na 570 tisíc. A to je hospodářství udržováno jakž tak při životě astronomickým zadlužování státu, měst, obcí a občanů. Většina těchto peněz byla přitom „projedena“ v sociální oblasti, promrhána na dotace neperspektivním podnikům a stavbu budov státní, krajské a obecní byrokracie, které nikdy nic pozitivního nepřinesou, jen se plní zástupy úředníků. Až nebude z čeho financovat dnešní zdání hospodářské prosperity, situace se ještě dramaticky zhorší.

Kdybychom chtěli být lingvisticky důslední, neexistuje nezaměstnanost, pouze nečinnost a veškerou odpovědnost za její vznik a šíření nesou politici. Na jedné straně z našich peněz odměňují nečinné za to, že nic nedělají, na druhé brání vzniku pracovních míst prostřednictvím tzv. ochranných předpisů. I když se to na první pohled nezdá, obě strany pracovního kontraktu mají stejnou vyjednávací sílu, ale právo jednostranně preferuje zaměstnance. Škodlivých příkladů je bezpočet. Pokud není dosažena se zaměstnancem dohoda, není přípustné ukončit pracovní poměr rychleji než za tři měsíce, a to mu ještě náleží odstupné v minimální výši dvou měsíčních platů. Z čeho má firma při ztrátě příjmů platit zaměstnancům pět měsíčních platů, a proč by měla sanovat odstupným sociální dávky, to stát nezajímá. Předpis o minimální mzdě činí obtížně zaměstnatelnými lidi s nízkým vzděláním a malou praxí. Ochrana absolventů, tělesně postižených, žen, osob pečujících o malé děti…je ve skutečnosti státem organizovanou diskriminací. Čím větší získávají privilegia, tím jsou pro zaměstnavatele bezcennější. Zaměstnanec se může kdykoliv „hodit“ marod či nastoupit k ošetřování člena rodiny, ať již si chce odpočinout, jít na melouch nebo se vyhnout převzetí výpovědi. Podniky proto musí počítat s průměrným počtem práce neschopných, resp. neochotných a udržovat neefektivní rezervu zaměstnanců. Zvláštní kapitolu tvoří zdanění práce. Pro představu, při čistém ročním výdělku zaměstnance 61 601 korun, jsou celkové náklady firmy 135 000 korun. Podniky by měly ve svém zájmu a pro poučení zaměstnanců, uvádět na výplatních páskách souhrnnou cenu pracovní síly.

Když k tomu všemu přičteme vládní pogrom proti podnikatelům, povinnost zaměstnavatele vést pro zaměstnance rozsáhlou administrativu (pracovní, sociálního a zdravotního „pojištění, daní, důchodových nároků), s tím spojené obtěžující kontroly a archivování, konfliktní odbory usilující o spolurozhodování ve firmě a o stálé zvyšování platů, obědy, rekreace, zvláštní dovolené….., není divu, že se v Česku stalo zaměstnávání lidí zvláštním druhem masochistické perverze.

Ochotu pracovat ničí podpory v nezaměstnanosti (sociální dávky) a žádné kontroly nezabrání jejich zneužívání ani nezajistí nápravu. Platí, že čím jsou podpory vyšší, tím větší je nezaměstnanost. O dostatku pracovních příležitostí svědčí desítky tisíc cizinců na stavbách, v zemědělství, dolech a supermarketech. Jenže nečinným se zdá tato práce namáhavá, špinavá, nedostatečně placená, prostá „jistot“ zákonných privilegií zaměstnanců a díky penězům od daňových poplatníků si mohou dovolit ji nepřijmout.

Náprava problémů pracovního trhu spočívá v zrušení Zákoníku práce a dalších svazujících předpisů, zavedení smluvní volnosti v zaměstnaneckých vztazích, odstranění podpor v nečinnosti, nahrazení nemocenské soukromým pojištěním, drastické redukci sociálních dávek a odstranění bariér podnikání. Slovenská reforma ukázala, že cesta vede pouze přes zpružnění trhu práce a potlačení pobídek k nezaměstnanosti. Podobná opatření jsou však pro Špidlovu vládu nepředstavitelná a tak budeme číst čím dál smutnější statistiky počtu nečinných. Jestli dojde ke zlepšení, čemu nevěřím, bude to nikoliv díky politikům, ale jim navzdory.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru