Chov otroků demokracie

12.11.2003 Vilém Barák Přečteno 3543× Zdroj: MF Dnes

Čas od času medii proběhnou zprávy o počtu narozených dětí podbarvené dramatickými slovy „strmý pád porodnosti, demografická katastrofa, bude nás jen pět milionů, méně dětí se rodí jedině v Arménii“ a moralizováním „touha po přepychu zastiňuje touhu mít dítě“. Následují výlevy státně konformních intelektuálů, bráním se napsat vědců, kteří nacházejí příčiny nízké porodnosti v tom, že „rodině stát nepřeje“. Hned se připojují politici, kteří virtuální problém rozvinou úvahami, k čemu množení lidí slouží a vše korunují demagogickými sliby, co v zájmu vyšší porodnosti „udělají“ a kolika jiným lidem na to seberou peníze. Vedle boje proti nezaměstnanosti, drogám, terorismu nebo o zrno se tak otevírá nová fronta, boj za populační růst. Boj, boj, boj. Dostali jsme se do zajetí tábora komančů, pro vysvětlení neznalým pojmům před rokem 1989 mám na mysli komunistů, kde pro samé vyhlašování boje přestává být místo pro život.

Celá pronatalitní politika stojí na předpokladu, že chceme mít více dětí, ale existující omezení příjmů nám nedovoluje toto přání realizovat. Lidé se ale rozhodují mít děti na základě svého hodnotového žebříčku a po zvážení toho, co budou muset kvůli nim obětovat. Po roce 1989 se otevřely nové životní možnosti a tak přání mít dítě konkuruje přáním mít lepší dovolenou, auto, více času na přátele či na práci nebo budování kariéry. Sociálním inženýrům při pomyšlení na svobodu volby stříká pěna od úst, ale my sami se nejlépe rozhodujeme, co je pro nás nejlepší.

Z výše uvedeného plyne, že porodnost lze pozvednout dvěma způsoby. Snížit přitažlivost alternativ vůči dítěti, tedy hlavně u žen omezit vyhlídky na zaměstnání, vzdělání, ztížit cestování, pomocí regulací nebo daněmi učinit nedostupnými věci zpříjemňující život a vše, co podporuje individualitu, jako automobily, komunikační prostředky atd. Jinak řečeno vrátit se do tvrdé totality. V komunistickém režimu představovala rodina jedinou možnost seberealizace a proto sociální dávky mohly v té době slavit přechodný úspěch. Druhá varianta spočívá v úhradě nákladů spojených s pořízením dětí, a to půjčkami, porodným, výhodami žen v zaměstnávání (také náklad).….. Peníze ale nerozdává stát, nýbrž daňoví poplatníci, a aby se mohly někomu dát, musí se jiným sebrat. Někteří lidé dokonce považují sociální příspěvky za směšně nízké a doprošování po úřadech za ponižující. Nějak nechápou, že každé předávání almužny musí být přiměřeně ponižující, protože takto jsou přijímající motivováni, aby se začali o sebe starat. To jenom moderní doba přinesla místo sezení na kostelních schodech anonymní zasílání almužen na bankovní účty.

Plození dětí není žádná zásluha, kterou ostatní lidé musí dobrovolně ocenit. Když potkáme známé s kočárkem, uděláme do boudičky budliky, budliky, pochválíme tvářičky, ale nevnucujeme jim hned pětistovku. Zvyklosti lidské společnosti velí respektovat dítě jako člověka, v případě nebezpečí slabšího chránit. Jeho výchova i zaopatření však spočívá na rodině. A zde se dostáváme k podstatě věci. Proč vůbec podporovat porodnost? Politici tvrdí, že cizí děti jsou budoucími plátci našich důchodů a dalších státních „služeb“. Jak děsivé poslouchat plány o parazitování na cizích dětech, o nutnosti množit nové otroky demokracie a sledovat přepočítávání jejich budoucího užitku. Jestli je problém ve financování státních „služeb“, jako že ano, tak ty služby zrušme, ale nezatahujme do problémů ještě nenarozené generace.

Debata o propopulační politice není důstojná, nepatří do slušné společnosti a měla by být stejně tabu jako diskuse o tom, v jaké poloze se nejraději milujeme. Podpora porodnosti doprovází totalitu, sama je totalitní praktikou a vůbec nerozhoduje, kde všude ve světě se praktikuje. Nacisté v souladu s doktrínou „krve a půdy“ (Blut und Boden) považovali ženy za reprodukční jednotky, které měly zajistit dostatek bojovníků pro získání životního prostoru. Komunisté zase potřebovali vojáky pro pochod na Rýn. Politici degradují lidi na úroveň lidského dobytka, který chovají v zájmu svých, čím dál více přízemnějších cílů. Již nemáme být množeni na vojáky nebo pro udržení státem nucené „solidarity“, ale obecně k získání dostatečného počtu daňových poplatníků, tedy aby politici měli na své platy, auta, přesuny nádraží v Brně a jiné nesmyslné projekty. Lidé chovají králíky, ale osobně odmítám být předmětem něčího chovu.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru