Státní rozpočet nemohou sestavovat ekonomové, ale pouze věštci, počtáři a sociální inženýři

30.11.2002 Vilém Barák Přečteno 3595× Zdroj: CEVRO 4/2003

Hlavními nástroji nepřímého vyvlastňování obyvatelstva státem jsou berně, cla (berně na dovoz), inflační vytváření nových peněz centrální bankou (tiskem a poskytováním půjček obchodním bankám), peněžní transfery občanů (spotřebitelů) ve prospěch zájmových skupin (např. zemědělců a dnes i nemocných, prostřednictvím návrhu na převod plateb nemocenských dávek na zaměstnavatele) a hromadění nesplatitelných rozpočtových dluhů. V okamžiku, kdy zdanění přesáhne určitou míru dosud tolerovanou voliči a hrozí ztráta jejich podpory, politici se uchylují k vytváření deficitu, což je únik před hněvem občanů odložením zdanění do budoucnosti. Z psychologického hlediska je pro vládu vždy výhodnější zvyšovat daně pod záminkou nutnosti splácení minulých dluhů. Premiér Vladimír Špidla shrnul vztah politiků k dluhům velice lapidárně: „Deficit bude takový, jaký budeme potřebovat“. Obecně platí železné pravidlo, že státní rozpočet je pouze orientační, vždy deficitní a jeho objem je z pohledu politiků a úředníků nedostatečný.

Co jsou daně
Nelze ovšem přejít samotný fenomén berní (od slova brát, krást), které jsou nazývané eufemismem daně nebo fiskální politika, aniž bychom se dotkli jejich podstaty. Berň je vyvlastněním pod hrozbou násilí (exekuce majetku, vězení atd.). Přitom nelze najít jediný rozumný argument, proč by měl někdo dostávat cizí peníze. Většina občanů považuje berně za něco daného, zjeveného, co bylo, je a bude, a to ve všech státech světa, ale někteří politici si totožnost daní s vyvlastněním uvědomovali. Stačí nahlédnout do čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb), kde se deklaruje ochrana vlastnictví, ovšem s výjimkou placení daní, jiných poplatků a pokut. Signatáři této úmluvy se takto jistili, aby občané nemohli vznášet proti berním námitku s tím, že se jedná o vyvlastnění bez náhrady.

Až na pár historicky pomíjivých výjimek, berně směřují pouze vzhůru. Ve Spojených státech byla federální berň prohlášena Nejvyšším soudem za neústavní. Teprve v roce 1913 došlo ke schválení ústavního dodatku č. XVI. a následně zákona, přičemž se sazby pohybovaly v rozmezí 1 až 7%. Na konci I. světové války dosáhla maximální berní sazba 77% a president F.D.Roosevelt, kromě jiných socialistických, resp. polofašistických opatření, využíval při své vládě berní sazbu 94%. Inu, jak vidět, ani této svobodomyslné zemi se nevyhýbá „pokrok“.

S berněmi je jako vymoženost doby spojena progrese. Bývalý ministr financí Jiří Rusnok se v diskusi o návrhu ODS na zavedení rovné daně (ve skutečnosti se jednalo o jednotnou daňovou sazbu, rovnou daní by bylo placení např. 20 000 Kč na poplatníka a rok) vyjádřil, že v současných podmínkách by pouhé odstranění daňové progrese znamenalo zvýšení finanční zátěže pro 40 až 60 procent poplatníků z nízkých a středních příjmových skupin. Celkem bezostyšně tím přiznal, že velká část občanů žije na úkor ostatních. Každý z nás ale dostává od státu v podstatě stejný díl služeb policie, armády, soudů a „patří“ mu stejný kousíček tanku, stíhačky, policejního auta nebo soudního taláru. Není žádný důvod, aby někdo platil víc než jiný. Různá výše odváděných daní, která vyplývá ze současného progresivního zdanění vytváří příkrou nerovnost, přičemž rozdíly v platbách jsou obhajovány se stejně „brilantní“ logikou, jako bylo ve středověku vysvětlováno nevolnictví, nadřazenost šlechty či později rasová segregace nebo apartheid. Nikdo, kdo chce být považován za ekonoma, nemůže tvrdit, že užitek milionáře z koruny jeho zisku je jiný než u toho, kdo vydělává 10 000 Kč. I kdyby ale daňová progrese byla biblickým přikázáním a praktikovaly ji všechny státy světa, nic to nemění na její odpornosti a nutnosti ji odstranit.

Celá teorie zdanění vyučovaná na vysokých školách je nauka o tom, jak skrýt před občany výši berní a zamezit jejich protestům. Lidé neznají množství peněz, které si stát pomocí daní přivlastňuje. Příkladem budiž celkové náklady na pracovníka, včetně „odvodů na sociální a zdravotní zabezpečení“ placené zaměstnavatelem. V porovnání s čistou mzdou se zdanění pohybuje okolo 40 procent, u pohonných hmot si stát bere z konečné ceny dokonce 52 procent. A politici brání tomu, aby na výplatních páskách a paragonech o nákupu pohonných hmot, tabáku a alkoholu byl uveden celý objem daní.

Je stát více než občan?
Podívejme se také na způsob výběru berní. V důsledku stále palčivěji pociťovaného nedostatku peněz ve státním rozpočtu, dochází utužování daňového režimu, resp. režimu obecně, a to způsobem narušující majetková (podle čl. 11, odst.1 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu a zákon nesmí favorizovat vlastnictví státu), ale i občanská a politická práva. Snaha naplnit státní rozpočet pro zajištění velice pofiderních výdajů vede dalším a dalším legislativním návrhům jako zavedení registračních pokladen, majetkových přiznání, zřízení finanční policie, zákaz stánkového prodeje atd., které útočí na svobodu člověka. Uveďme § 147 tr. zák. neodvedení daně, pojistného….za poplatníka (podnikům je takto ukládána povinnost bez náhrady vykonávat služby pro stát, což koliduje s čl. 9 Listiny základních práv a svobod "Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a službám".), § 148tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, § 148b tr. zák. „Kdo nesplní svoji zákonnou oznamovací povinnost vůči správci daně a ohrozí tak ve větším rozsahu řádné a včasné vyměření daně jinému nebo její vymáhání..“. (Přeloženo, kdo nenapomáhá okradení svého bližního, bude potrestán ….). Ust. § 164 tr. zák. „Kdo veřejně podněcuje ….. k hromadnému neplnění důležité povinnosti uložené podle zákona…..“ (tj. výzva k neplacení daní je trestná), § 165 tr. zák. schvalování trestného činu (tj. trestné je schvalování neplacení daní nebo vychvalování pachatele) omezují svobodu slova a znemožňují vést v této věci diskusi. Zajímavou kapitolou je nerovné postavení mezi státem a občanem vznikající v důsledku daňového řízení. K vymožení své pohledávky, musí občan vést soudní spor o existenci pohledávky, a to v rámci odvolání u soudů několika stupňů. Teprve v okamžiku, kdy je rozsudek pravomocný, může být podán návrh na výkon rozhodnutí. Naproti tomu stát, reprezentovaný správcem daně, platebním výměrem určí pohledávku a exekuci majetku provádí bez odkladného účinku, před ostatními věřiteli. Toto jednání má všechny znaky popsané v § 256 (poškozování věřitele) a § 256a (zvýhodňování věřitele) tr. zák., až na to, že se jich nedopouští dlužník, ale jeden z věřitelů. Opomeňme další věci, jako zálohové placení daní z příjmu, který ještě nenastal a nemusí nastat, vyměřování penále z této zálohové daně, provádění zápočtů finančními úřady v konkurzním řízení i když to zákon o konkurzu jasně zakazuje (opět se jedná o zvýhodňování jednoho z věřitelů), liknavé vracení přeplatků daně nebo možnost pozastavení vracení těchto přeplatků (důkazní břemeno nese poškozený) atd. Všechny tyto záležitosti čekají na řešení před Ústavním soudem.

Zbytečné účetnictví o ničem
Nezapomínejme, že s berněmi souvisí další vynucené náklady, např. na účetní a auditorské služby, které jsou přenášeny ve vyšší ceně zboží na konečné spotřebitele. Jak přitom ukázaly případy např. Vítkovic, a snad všech našich bank, které měly falšované účetnictví (je nanejvýš zajímavé, že lidé z vedení těchto firem nejsou stíhání minimálně dle § 125 tr. zák., za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění – ….kdo v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje…) tyto nucené služby jsou naprosto k ničemu. „Daňová optimalizace“, prováděná na hraně toho co je dovoleno, odebírá také lidem čas a energii, kterou by mohli věnovat daleko produktivnějším záležitostem a staví je do role potenciálních zločinců. Na druhé straně, nepřehledná, nesrozumitelná, podpodzákonná změť předpisů dovoluje berním úředníkům dostat do úzkých kteréhokoliv občana nebo firmu. Zvláště když výklady těchto pravidel a způsob jejich kontroly (např. metodické postupy ministerstva financí) jsou nepochopitelně před veřejností utajovány a sami úředníci neví, jak určité problémy řešit. Spolu s obrovským přerozdělováním HDP, kdy skoro o každé druhé koruně rozhoduje stát (kdo zlobí nemusí dostat žádnou veřejnou zakázku), se jedná o hlavní způsob zajišťování loajality firem i občanů.

Sestavování rozpočtu, stoj na hlavě
Analýzy státně konformních „ekonomů“ hlavního proudu, tzv. počtářů se při sestavování státního rozpočtu zaměřují na podružné záležitosti. Ptají se:“Bude mít státní rozpočet dostatek peněz? (Měl snad někdy?) Co s domněle povinnými (mandatorními) výdaji státu jako jsou důchody, sociální dávky atd.? Co si počnou po zrušení daňových privilegií některých občanů hypoteční banky, stavební spořitelny, životní pojišťovny a penzijní fondy?. (Existují snad daně za účelem živení těchto institucí?)“. A tak počtáři, tu zvednou nezdanitelné minimum, tu uberou a zase přidají nějaké procento u daně z přidané hodnoty nebo ve svých grafech skloní či narovnají nějakou křivku věštby budoucích příjmů. Nedokáží ale překročit vlastní stín a rozpoznat, že tohle vůbec není podstatné. Správná otázka zní takto:“ Proč mám platit přídavky na cizí děti, důchody mě neznámých lidí, firmy, které mi nepatří, železnici na níž nejezdím atd.? Jakým právem jsem k tomu nucen?“. Paternalisté namítnou, že určitá solidarita musí ve společnosti být, čímž se zároveň dopouští jazykového zmatení. Použít slovo solidarita na pojmenování něčeho vynuceného, je stejné, jako místo noha říkat hlava. Ti kdo to dělají, asi opravdu „myslí“ nohou. Za druhé, jestli někdo cítí potřebu solidarity, nechť se řídí tímto přesvědčením, pěkně v klidu rozdá všechen svůj majetek a neobtěžuje ostatní. Z těchto důvodů tvrdím, že vyrovnanost státního rozpočtu, problém zda bude nebo nebude dostatek peněz na dávky, důchody, dotace apod. v diskusi o daních nehraje žádnou roli. Zní to hrozně, ale: „Co je mi po tom?“.

Současná realita
Podle odhadů ministerstva financí z října 2002 se celoroční deficit vyšplhá zhruba na 62,7 miliardy korun, což bude o 16,5 miliardy více než deficit schválený. Jak je vidět, se závazností zákona o státním rozpočtu si vláda nedělá vůbec žádné starosti, proto hovořím o jeho orientačním významu. Sotva byl plánovaný schodek na rok 2003 ve výši 157 miliard korun jako v Enronu (americké společnosti proslulé falšováním účetnictví), pouhým škrtem pera zmenšen na 111,3 miliard korun, již vláda oznámila záměr zavést další sociální dávky (na vzdělání, plošné přídavky na děti..) v úhrnu za 20 miliard korun. Je třeba zdůraznit, že takto gigantický schodek navrhovala vláda ještě před srpnovými povodněmi. Skutečné „úspory“ proti původnímu záměru činí 7 miliard Kč a zbytek, ztráta Konsolidační agentury, byla pouze odsunutá do dalšího období. Přitom v oblasti důchodů v souvislosti s demografickým vývojem spojeným se průběžným systémem dřímá časovaná bomba, České dráhy čekají na konkurz a na úhradu ztráty z osobní dopravy (30 mld. Kč), nemocnice dluží dodavatelů a zdravotní pojišťovny nemocnicím, bude nutné financovat překročený deficit letošního rozpočtu, nejsou zřízeny Špidlovy svěřenecké fondy pro nově narozené děti atd. Není zde hlavně zahrnut fakt, že lidé přesouvají v důsledku vysokých berní své aktivity do „šedé“ ekonomiky a hledají stále účinnější metody jak se berním vyhnout. A zázračný hospodářský růst, z kterého by se všechno zaplatilo, je stejně chimérický jako ve své době zázračné zbraně Adolfa Hitlera. Z tohoto důvodu jsou odhady budoucích schodků státního rozpočti (2004-107,4 mld. Kč, 2005-102,6 mld. Kč) naprostým nesmyslem. Opět, jestliže si socialisté myslí, že větší kontrolou sociálních dávek, nemocenské a jiných tzv. mandatorních výdajů zabrání jejich zneužívání a sníží výdaje, jsou na omylu. Dosáhnou pouze zbytnění policejního, špiclovského státu. Jedinou cestou je zrušení těchto výdajů.

Socialisty, aniž si to moc připouští, poznamenávají abstinenční příznaky chybějících mimořádných příjmů státního rozpočtu. Příjmy v roce 2002 z úhrady ruského dluhu, transakce IPB-ČSOB atd. v celkové výši 51 mld. Kč se nebudou v již opakovat a i proto rozpočet na rok 2003 sklouzl do tak vysokého deficitu.

Strašidlo Keynese
V této souvislosti je příznačné, jak tuhý kořínek má pseudoteorie J.M.Keynese, (její uctívání označil profesor Hans-Herman Hoppe, následovník Ludwiga von Misese, M.N. Rothbarda a dalších tvůrců rakouské ekonomické školy, za intelektuální skandál 20. století), že v době recese (podle socialistů se hospodářství nachází jejich zásluhou v konjunktuře) je rozumné zvýšit rozpočtový deficit v zájmu vyvolání hospodářského růstu. Tato myšlenka má mezi politiky nespočet obdivovatelů, jelikož vládním výdajům financovaným veřejným dluhem poskytuje alibi zdánlivé odbornosti. No a výdaje, protože lidé jdou za rozdávajícími politiky jako můry za světlem, znamenají voličské hlasy a ty zase funkce. Samozřejmě, že tzv. ekonomové, kteří hlásají pro vládu tak příjemné teorie jsou v kolektivu politiků oblíbeni a ti se jim odměňují výnosnými posty, granty a veřejným věhlasem. A kruh „já tobě a ty mě“ se uzavírá. Sestavování státního rozpočtu však nemá s ekonomií vůbec žádnou spojitost. Je to záležitost věštců, odhadujících příjmy a výdaje, kalkulantů sčítajících a odčítajících tyto vybájené miliardy a sociálních inženýrů prosazujících určité výdaje nebo restriktivní zdanění (alkohol, cigarety atd.), k dosažení cizího dobra podle svých představ.

Pumpování peněz do hospodářství sice dočasně zvyšuje poptávku a tím i produkci, ale zároveň dochází k postupnému růstu cen. Situace se ustálí, a v nové rovnováze může „růstový“ impuls poskytnout jenom další, větší dávka státních výdajů. Aby byla podobnost s drogovou závislostí úplná, současně se deformuje struktura výroby, kdy část zdrojů se přesouvá do oblastí, které neodpovídají přání zákazníků (podniků i spotřebitelů), např. do výstavby pro státní, krajskou a obecní byrokracii. Vždy na konci tohoto uměle vyvolaného rauše se hospodářství nachází ve větším stupni neefektivity i chaosu a vznikají ještě rozsáhlejší problémy, než byly před finanční injekcí. Obchodní banky nakupují státní dluh místo poskytování úvěrů podnikatelům a protože se do celého procesu se nechává ráda vtáhnout centrální banka, inflace znehodnocuje úspory obyvatelstva a k potěše vlády i její závazky.

Zajímavou otázkou je, kdo a proč vlastně státní dluh financuje, kdo vládě půjčuje. Mezinárodní agentura Standard ? Poor´s v 45. týdnu 2002 snížila Česku rating schopnosti splácet své dluhy, ale vládu to vůbec nedojalo.

Odpovědí je, že nákup svých dluhů si zajišťuje sám stát. Jako regulátor kapitálového trhu prohlásil, že investoři jsou povinni diverzifikovat riziko a zároveň, že jeho dluhy jsou nejbezpečnější ze všech investic. Na základě toho „analytici“ penzijních fondů a bank zamořují spravovaná portfolia cenných papírů „argentinsky“ rizikovými vládními dluhopisy.

Záplavy byly pouhá záminka
Letošní srpnové záplavy se vláda pokusila zneužít k zvýšení daní, a to pod záminkou, úhrada povodňových škod je věcí veřejnou. Samozřejmě tomu tak není. Uvědomme si, že stát nikomu nic nezaplatí, protože žádné vlastní peníze nemá. Může se nanejvýš „chlubit“ dluhy, penězi odebranými formou berní a majetkem získaným v dlouhé historii tzv. pozemkových reforem (vyvlastňování šlechty a tzv. velkostatkářů), znárodňování po roce 1945, konfiskací a perzekucí, např. Židů a sudetských Němců. Slovní spojení „pomoc státu (vlády)“ bylo a je nesmyslné. Veškeré náklady obnovy země ponesou na svých bedrech občané-daňoví poplatníci, někdo více a někdo méně, postižení, i ti co zůstali v suchu. Státní propagandisté použili dokonce eufemismus, který jako by vypadl z románu George Orwella „1984“ a zvýšení daní chtěli zahalit do slov daňová reforma.

Proč to ti politici vlastně dělají? V případě zničení jednoho domu (bleskem, výbuchem plynu..) politik, prostřednictvím organizování pomoci za cizí peníze, může získat vděčnost pouze několika lidí, jedné rodiny. Když jsou zničeny tisíce domů, získává tisíce voličů. Proto jsou politici po každé katastrofě tak činorodí. Někdo profituje na povodni prodejem láhve balené vody za 60 korun, jiný snahou zvýšit daně pod záminkou úhrady povodňových škod.

V souvislosti s povodněmi v roce 1997 na Moravě byly vydány povodňové dluhopisy, které si jako výraz skutečné solidarity koupily všechny vrstvy obyvatelstva. Měl jsem jeden zarámovaný v kanceláři. Socialistická vláda, složená s politických stran podporovaných 25,7 procenty oprávněných voličů s mentalitou pouze dostávat, nikoliv dávat, dobře ví, že by se žádné vstřícnosti nedočkala. A tak když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Proto vláda začala chrlit návrhy na nové zdaňování. I kdybychom souhlasili, že na odstranění něčích škod na majetku státu a soukromých osob mají přispívat všichni občané, stát má i bez zvýšení daní několikanásobně více peněz než potřebuje. Za stovky miliard ve státním rozpočtu lze bez problémů opravit poškozenou infrastrukturu, ba spolu s vodou v cisternách rozvážet i šampaňské, protipovodňovou hráz v Praze stavět příště ze stříbra a stržené mosty pozlatit. Pouze politici nesou odpovědnost, že všechny tyto peníze nepůjdou na odstraňování škod, ale budou doslova rozházeny a s prominutím prožrány jinde a jinak. Dramatické záběry z povodní by proto měly běžet hlavně na vnitřním okruhu v parlamentních kuloárech. Část země vypadá jako po válce a v takových dobách přece nemůže nikdo dostávat peníze na nákup baget s kuřecím masem, cigaret a piva. Teď je ten pravý čas, aby parlament ve stavu legislativní nouze zrušil podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky pro nepracující, odstranil všechny dotace a subvence, propustil desítky tisíc zbytečných úředníků a prodal budovy, kde nyní sedí. Jako ve firmě. Když nejsou peníze, je třeba utáhnout opasky. Jakékoliv úvahy o zvýšení berní je nutné považovat za doprovodný syndrom bahenní horečky zamořující Strakovu akademii a Parlament.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru