Kam jsme došli od 17.listopadu 1989

16.11.2002 Vilém Barák Přečteno 3607× Zdroj: MF Dnes

Omezení moci státu (vlády) je nejdůležitějším problémem společnosti, pokud nemá upadnout do totality. Za demokracii (démos-lid a kratos-vláda) je považován politický systém umožňující mírovými prostředky vyměnit vládu, založený na rovnosti občanů před zákonem a podřízení se menšiny rozhodnutím většiny. V podstatě se ale jedná o mechanismus rozhodování, který může směřovat ke svobodě, stejně dobře jako k k zmíněné totalitě. Renesance demokracie v 17. a 18. století byla spojena s idea jejího ohraničení, tj. omezování vlády většiny, snaha, aby se ti co rozhodují a vládnou podřizovali obecným společenským pravidlům a samozřejmě i svým vlastním zákonům. Tuto koncepce našla vyjádření v tzv. omezující ústavě a lze ji vysledovat v průběhu Francouzské revoluce i u tvůrců americké ústavy. Dnes se zdají tyto principy zapomenuty, demokracie se stala diktaturou většiny a stát krásně fungujícím strojem k plnění jejich libovolných přání. Socha Svobody musí ronit slzy.

Zmenšování svobody a tedy i demokracie je vada systému, kde parlament vydávající zákony, nepodléhá žádným omezením. Když pomineme morálku a etiku poslanců, zdevastovanou jako v celé společnosti předlistopadovou totalitou, měla být od roku 1989 hlavní pojistkou proti vládní moci psaná Ústava. Jak se ukázalo, Listina základních práv a svobod však nezaručuje v podstatě nic. Deklaruje sice svobodu projevu, ale v dalším článku ji dovoluje zrušit, máme právo vlastnit majetek, ale také být vyvlastněni atd. Prakticky ve všech jejích článcích je otevřen prostor pro státní zásahy. Vkládat naděje do soudců Ústavního soudu, kteří mohou rozhodnout o tom, zda nějaké opatření parlamentu nebo vlády narušuje podstatu a smysl základních práv a svobod či nikoliv, bylo také naivní. O intelektuálním klimatu na Ústavním soudě ostatně vypovídá jeho stanovisko ve věci mléčných kvót (Pl. ÚS 5/01), kde je kromě jiných „zvláštností“ deklarováno, že svobodný trh není základní a ústavním pořádkem požadovanou nebo zaručenou hodnotou uspořádání české společnosti. Kam vlastně společnost směřuje, když ne k svobodě a spravedlnosti?

Omezení vyplývající z „běžných“ zákonů se naučili poslanci i vláda brilantně řešit třemi jednoduchými způsoby. Imunitou, která umožňuje tvůrcům pravidel uniknout z jejich dosahu, nerespektováním zákonů (např. zákona o státním rozpočtu, kdy deficit je vždy větší než schválený) a operativní úpravou pravidel (tj. zákonů) podle svých potřeb (např. zrušení darovací daně pro politické strany). Většina intelektuálů, o politicích ani nemluvě, nejsou ani po 13 letech schopni alespoň rámcově definovat svobodu a respektovat hranice, kam až demokracie může ve svém rozhodování zajít. O to brilantněji dokázali meditovat, kterak v minulosti neměly být nacistické nebo komunistické zákony respektovány z důvodu nesouladu se svobodou a „demokracií“. Možná jednou bude prohlášen za protiprávní také dnešní, polistopadový režim, v němž je svoboda slova krajně relativním pojmem, jsou porušována vlastnická práva a část obyvatelstva musí v roli nevolníků pracovat na „dávkaře“ a byrokraty. Jak se ukazuje, komunismus je pouze pokračováním standardní politiky jinými prostředky.

Jak velkou podporu tzv. veřejnoprávních medií a kolik peněz ze státního rozpočtu musí „zavedené politické síly“ získat, abychom zjistili, že demokraticky nejdou vyměnit? Kolik daní, balených koblih, kamerových systémů a zákazů knih lze společnosti vnutit, aby se ze svobody stalo prázdné slovo? Jaké projevy moci státu spustí v našich hlavách varovný signál? Meze demokracie spočívají v tom, že žádná většina nemůže legitimovat agresi, nevyprovokovaný útok proti majetku a životu člověka, svoboda je stav, v němž každý člověk může činit co uzná za vhodné, kromě agrese a omezení svobody je možné výhradně v zájmu zachování svobody jiných. (Ostatně stále čekám od politologů nějakou kreativní definici většiny, s vědomím faktu, že ČSSD získala v letošních volbách podporu pouze 17,51% ze všech zapsaných voličů). Proto je naprosto špatný příměr o kyvadlu pohybující se mezi pravicí a levicí, mezi právy jednotlivce a kolektivistickou „sociální spravedlností“. Výrok ministra financí Sobotky: „..jako sociální demokrat mám jiný názor na daně a regulací nájmů.“, ve skutečnosti znamená:“…popírám svobodu“. Body rozkyvu politického kyvadla jsou totalita nebo svoboda a na to kam jako ovce následujeme Vladimíra Špidly a spol., věru není pěkný pohled.

Nejčtenější články

Nejčtenější články autora

^ Nahoru